Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 19. - Vlásky mojí lásky

Nastal okamžik roztržitého ticha, hlavně z Itachiho strany, jelikož nepočítal, že by si jeho bráška přišel pro pomstu tak neplánovaně brzo.
„Ehm, Sasuke,“ začal a poškrábal se nervózně ve vlasech, „nemyslíš, že je trošku brzo pro náš rozhodující boj? Víš ještě jsem úplně nedomyslel závěť a navíc se nějak necítím na-“
„Můžeš být v klidu, dneska jsem to nepřišel ukončit. Orochimaru by mi jistě vynadal, že jsem to uspěchal.“
Itachi nechápavě zakroutil hlavou. „Tak co tu teda děláš?“
„A jak jsi našel tohle sídlo?“ Přidal se do debaty Pein.
Sasuke tento dotaz odbyl cool pohledem a pozmánkou, že tak hnusnou chakru, jaká se koncentruje v tomhle baráku, může vydávat snad jen banda jako je Akatsuki. Pak Itachimu strčil pod Sharingan kus papíru a propisku.
„Koukej sem načmárat podpis s věnováním pro Orochimara.“ Sasuke se na chvilku zamyslel a pak vytáhl další dva listy. „A tady taky jeden pro Kabuta a …“
Itachi si Sasukeho podezřívavě přeměřil, „a pro koho dalšího?“
„Ten je náhradní,“ pokrčil Sasu rameny.
Itachi zůstal zírat s dolní čelistí u podlahy, Pein se raději vzdálil, nelikož netušil, proč by měl mít Itachi takovou poptávku po podpisech a Deidara, který to vše sledoval, silně zapřemýšlel nad směrem, kam míří dnešní lidský „zdravý“ rozum.
Sasu začal svého staršího sourozence popohánět a Itachi se ho optal, proč ty podpisy.
„Copak to není jasné, díky tomu tvému trháku v Hitachiho díle. Orochimaru se mohl rozjímáním nad tvým vysoupením rozpustit a raději tě upozorním, že se stále úplně nevzdal choutek na tvé tělo. Mimochodem bráško, pamatuješ na náš poslední rozhovor na téma holky? Že ses mi nesvěřil, že to s nima tak umíš.“
Itachi zrudl a ledově se zeptal Sasukeho, jestli na takovéto filmové tématiky není přeci jen mladý. Sasuke ignoroval Deidaru, který se opodál popadal se smíchem za břicho, a řekl, že tohle se týkalo jeho rodiny, tak to musel vidět.
To už Deidaru musel Sasori odvést pryč, jelikož se smíchy málem zhroutil.
Itachi jejich směrem zařval pár slov ve smyslu „to není vtipné“ a dál se věnoval Sasukemu.
„A teď narovinu, k čemu chceš ten třetí podpis?“
Ten stočil oči v sloup. „Když to tolik chceš vědět, taky pro Orochimara.“
„Co?“
„Jo, ten ho vymění Jirayovi za tředí díl série Icha Icha.“
„Neříkej mi, že to taky čteš?“
„A proč by ne?“
„Ty zvrhlý pošahaný blafy nejsou pro děti jako jsi ty!“ Rozkřikl se Itachi.
„A od kdy se ty o mě tolik staráš! Už nejsem malej.“
„Jak myslíš,“ procedil Itachi mezi zuby, sečmáral požadovaný texty a strčil to bráškovi do ruky. „Měj se pošetilý bratře.“
„Ty taky zrůdo.“
Dveře zaklaply a Kisame, který to také z povzdálí sledoval, podotkl, že jeho malý bráška se opravdu vyzná.
„Hele, nedáš mi taky jeden autogram? Víš, když Jiraya to takhle čenžuje, možná by jeden výtisk pro mě také mohl mít.“
Itachi cosi zavrčel a odešel se na chvilku projít.

Před večeří se Deidara vymluvil, že se chce najíst v soukromí. Šéf mu to povolil, avšak stále se podivoval nad skutečností, že poslední dobou na střídačku Deidara nebo Tobi jí u sebe. Nemohl tušit, že se mu ve sklepě Tobiho zásluhou zabydlela malá psí rodinka. Peinovi poněkud narůstal počet těchto drobných nesrovnalostí, a tak se rozhodl při večeři pobídnout své spolupracovníky k tomu, že kdyby měli jakýkoliv problém nebo nějakou záležistost, o které by měl případně vědět, mají mu říct a probrat to s ním.
Kakuzu se na ta slova uchechtl, a nebyl sám.

Šéf hned po jídle zamířil do koupelny na večerní hygienu. Dal si teplou sprchu, oblékl si své nejhezčí noční kimono, ale ještě než vytáhl kartáček na zuby, pohled mu sklouzl na umyvadlo. Přesněji řečeno, na jeho obsah.
„Chjo, už zase,“ vzdychl, na to zavolal do chodby: „Deidaro, do koupelny! HNED!“

Blonďák zatím poučoval Tobiho o pravém umění. Tobi měl tisíc chutí mu říci něco jako, „Senpai, na to že jste člen Akatsuki, moc mluvíte,“ ale po předešlých zkušenostech znal Deidarovy reakce na hlášky tohoto typu.
Proto mu šéfovo zvolání přišelo celkem vhod.
„No a cool pocity pak přináší ty pravé požitky z-“
„Senpai, hrozně nerad vás přerušuju, ale volá vás šéf. Máte se dostavit do koupelny.“
„Cože? Nic jsem neslyšel.“
„Jo, opravdu vás šéf volal.“
„Dobře, jdu tam," blonďák vstal, ale ještě přes rameno Tobiho upozornil, že jestli je to jen další z jeho stupidních vtípků, tak na vlastní kůži pocítí speciální praktickou lekci umění s krycím názvem Deidarova muka.
Dei cestou přemýšlel, proč si ho šéf volá zrovna do koupelny.

Pein už byl nabručený a blonďáka nepřivítal zrovna vlídnými slovy.
Deidara trošku znervózněl, pohled na šéfa v hezkém, lehce vyzývavém kimonu byl docela zajímavý.
„Zavři dveře, zbytečně tu vyvětráváš teplo,“ řekl šéf a poté, co mu Deidara, stále v lehkém stresu, vyhověl, pokračoval: „Kolikrát ti mám říkat, aby ses nečesal nad umyvadlem! Vždyť víš, že to pak zacpává odpad! Kdo to má pořád čistit!“
„Ale šéfe, já už se nad umyvadlem dávno nečešu,“ zaprotestoval nechápavě, ale s úlevou, Dei.
„A co je tohle!“ Šéf k němu napřáhl ruku držící nehezky vyhlížející chuchvalec vlasů a zamával mu s tím před nosem.
Deidara odtáhl obličej. Po lehké analýze prohlásil: „Šéfe, vždyť tohle jasně není ani moje barva. A navíc, já je mám o dost delší.“
Šéf se zamyslel a Dei pyšně pohodil ofinkou.
Po krátké pauze Pein usoudil, že opravdu odstín barvy této stopy je tmavší, než je Deidarův světlý blond.
„Itachi! Do koupelny! HNED!“
Deidara usoudil, že by mohl vyklidit pole, ale šéf ho zarazil. A důrazně mu vyčetl, že by něco s tím jeho pačesem měl udělat i ve sprše, jelikož pak se tam často zacpává odtok.
Mezitím naklusal do koupelny udivený Itachi.
„Volal jste?“
„Jo! A zavři dveře, táhne sem.“
Itachi poslechl, načež mu šéf ukázal „umyvadelní blokádu odtoku“. Na to Itachi hned zaprotestoval, že on má přece jasně černé vlasy a delší, zatímco tohle při určitém úhlu dopadu světla, spíše připomíná modrou.
Šéf se poškrábal ve své zrzi. „Modrá?“
„Taky se mi to zdá více jako modrá,“ přisvědčil Deidara.
Během následujícím tří vteřin šéf úplně roztál a z očí mu náhle sršela fialová srdíčka.
„Tak to jsou určitě vlásky mojí lásky,“ řekl rozněžněně a začal chuchvalec vlasů v rukách hladit.
Itachi s Deidarou si vyměnili nejprve krátký nechápavý pohled a hned na to vyprskli tichým smíchem. Šéf si toho ani nevšiml. Jen dál se zasněným srdíčkovým pohledem a poťouchlým úsměvem něžně hladil vlásky jeho lásky.
„Peiníčku, jak dlouho mě ještě necháš čekat?“ Do koupelny tentokrát nahlédla Konan, také oblečená a nachystaná na večer. Krátce zhodnotila situaci. „To tady máte sraz, nebo co? A co to držíš za humus?“
„Ale no táák, to jsou přeci vlásky mojí lásky,“ řekl sladce Pein s tím nejroztomilejším úsměvem, jaký dokázál vykouzlit, a koketně na Konan zamrkal.
„Cože? Jaká tvoje láska používá takový hrozný odstín?“
Blond-čenovlasá dvojice se mezitím v koutě lehce uchechtla, ale nezapomněla očima skenovat Konan, zvlášť na určitých místech.
Než Pein ale stačil vyhrknout nějakou rozumnou odpověď, přišel ještě Kisame a hned před zrcadlo. Krátce zhodnotil svůj look a začal se nad umyvadlem pročesávat.
Konan pokračovala, „počkat, že ty držíš v ruce ty vlasy, co jsou skoro denně v umyvadle?“
„To jo, ale-“
„Tak vlásky tvojí lásky,“ přerušila ho temným hlasem modrovláska, krátce žárlivě pohleděla na Kisameho a s prásknutím dveří odešla.
„Ale lásko!“ Vyhrkl zoufale šéfík a rozběhl se za ní.
Itachi s Deidarou se rozesmáli, jen Kisame se nechápavě zeptal, co je tu tak k smíchu.
Deidara zakroutil hlavou a Itachi jen upozornil Kisameho, že by vážně měl přestat se česat nad umyvadlem, že tím zbytečně zacpává odtok.