Boj proti Osudu 23

Zámek v bytelných vratech prostorného domu cvakl a dveře se s tichým skřípotem otevřely. Pomalu vešla dovnitř, pověsila si mikinu na věšák a jemně za sebou zavřela. Smutně si povzdechla, když nespatřila kabát svého bratra na jeho obvyklém místě. Zřejmě se na ni pořád zlobí. Jen nad tím melancholicky zakroutila hlavou a popošla pár kroků do kuchyně, která dnes nezvykle zela prázdnotou. Posadila se na jednu z dřevěných židlí a obličej si složila do dlaní. Ač to byla zase jedna z ulítlých a přehnaných reakcí jejího bratra a bylo by nejlepší to přejít mávnutím ruky a rozpačitým úsměvem, ani jeden z nich to nedokázal. On se zlobil….i když…kdo ví, jestli se to dalo pokládat za zlobu. Neji byl typ sebevědomého, cílevědomého, spolehlivého, ale především temperamentního člověka, který měl svoji pýchu a ta byla jeho nejzranitelnějším místem. A jeho malá sestřička, ať to myslela ze svého pohledu jak nejlíp chtěla, mu svým jednáním pěkně píchala do vosího hnízda. Ale co s tím nadělat? Každý z nich je povahově jiný, jedinečný…někdy až přehnaně jedinečný. Tak jak si můžou být jisti, že se takové věci nebudou dít častěji? Že jejich život nebude plný hádek a následného osamění, když na nějakou z těchhle situací znovu dojde?
Hlasitě si povzdechla a položila si hlavu, dosud spočívající v jejích dlaních, na zpocené ruce. Teď nemělo cenu o tom přemýšlet. Sama nemohla nic vyřešit, ani znovu se změnit nemohla. Ta progresivní změna, která ji celou ovlivnila za posledních pár týdnů, byla tak silná, že už bylo téměř nemožné se z jejího vlivu vymanit a pokusit se být opět někým jiným.
Vstala ze židle a přešla ke kuchyňské lince, kde stál její oblíbený hrníček. S malým úsměvem ho vzala do ruky, hodila do něj pytlík s čajem a zalila ho vařící vodou. Takhle vybavená se vydala na verandu, oprostit se ode všech negativních myšlenek a pozorovat kvapem se blížící západ slunce.
Otevřela sítí protkané dveře vedoucí na verandu a sedla si do houpacího křesla. Zafoukala do hrnečku, aby trochu snížila teplotu nápoje v něm, a následně si jemně usrkla ovocného čaje. Slastně zavřela oči a převalovala ochucenou vodu ve svých ústech až do doby, než z ní vyprchalo všechno teplo i příjemná nasládlá chuť. Se rty roztaženými do spokojeného úsměvu vydechla zbytky vzduchu v jejích ústech na důkaz lahodnosti, skýtající se v troše teplého moku. Najednou jí vše nepřišlo tak černé, temné, melancholické. Teď…teď to byla příjemná, pohodová chvíle. Taková, u kterých si přála, aby trvaly věčně. Chvíle, kdy její mysl neobtěžoval strach o to, jestli se s ním, nejdůležitějším člověkem jejího života, ještě někdy usmíří, jestli mezi nimi bude vše tak, jak to bylo dřív. Tedy…dřív. To je mírně špatně řečeno. Kdyby mělo být vše tak, jak to bylo dřív, je teď tam, kde se narodila, trénuje se svým otcem, stává se terčem posměchů své mladší sestřičky, ale především nemůže ani pomyslet na něco, jako je láska, k člověku, kterým byl Neji. Byl…to je také hodně důležité slovo. Od toho osudného okamžiku, kdy našla Hizashiho dopis, se hodně věcí změnilo. K lepšímu, k horšímu, to záleží už jen na úhlu pohledu. Lidé by si řekli, že tím, že se z nich stali sourozenci, z nich vyprchala veškerá, ať už existující či neexistující potlačovaná touha po tom druhém, a naopak se zesílí jejich sourozenecké pouto. Ale oni nebyli jako všichni ostatní, u kterých by se tohle dalo jednoznačně předpovídat. Oni byli výjimeční. Všechno, co se stalo, bylo spíš obráceně než věci, které by se stát měly.
Rukama pevněji obemkla keramický hrníček, stále ještě sálající teplo. Hlavu si opřela o polstrované opěradlo a zadívala se na krvavý západ slunce. Nízký lesnatý porost byl obalen v lehkém oparu, jako typický znak Skryté Mlžné vesnice, nad nímž klimbala velká rudá padající koule. Poslední hřejivé paprsky dopadly na její tvář před tím, než se obr schoval za obzor a celou vesnicí se rázem prohnal chladivý vánek. Proplétal se mezi kmeny statných stromů, starých, bytelných domů až nakonec dospěl k malé, opuštěné verandě, kde se zarazil o se skřípotem se otevírající dveře.
Nenamáhala se otočit hlavu nebo otevřít doteď zavřené oči. Věděla, kdo přišel. Dnes si na svoji tichosti a ladnosti nedával vůbec záležet. Prošel kolem ní bez jediného slova, rukou oprášil zábradlí verandy a ze špiček se na něj vyhoupl. Upřel své fialkové oči na to klidné a roztomile bezstarostné stvoření, které měl právě před sebou. Seděla v dřevěném křesle, napůl v tureckém sedu, napůl si jednou rukou objímala skrčené koleno. Dlaněmi objímala hrneček s čajem a měla při tom spokojeně zavřené oči. Její rty se sepjaly do příjemného, lehkého úsměvu, skoro jako kdyby spala.
Povzdechl si. Nevěděl, jak začít. A jestli vůbec začít. Bylo tolik věcí, které si oni dva potřebovali vyjasnit, ale ani jeden se nechtěl ujmout slova jako první.
Zaklonil hlavu a opřel si ji o sloup vycházející ze spodní verandy a podpírající tu vrchní. Bylo to těžké, moc těžké. Takovouhle situaci už jednou zažil, zažili ji oba. Stejný scénář, stejná zápletka. Ale jiné rozřešení. Tehdy se k tomu oba stavěli jako k velké chybě, za kterou mohl jak on, tak ona. Dnes? Nikdo se to nesnaží vyřešit...oba dva dělají, jako kdyby se to mohlo vrátit do normálu samo od sebe.
Hlasitě si povzdechl. Chtěl něco říct, tak moc chtěl. Ale nemohl. Jako kdyby mu slova uvízla v hrdle. Nedokázal ze sebe vyloudit žádný zvuk, natož pak hlásku nebo slovo.
Podíval se na ni znovu. Tentokrát však neměla výraz toho bezstarostného, radostného človíčka, kterého tolik miloval. Upřeně se na něj, s očima plnýma tvrdého očekávání, dívala a vyzívala ho tím, aby něco řekl. Aby promluvil.
Znovu se nadechl, pokoušející uvolnit zapadlá slova v krku. Ale nepovedlo se.
Náznak toho, že by snad mohl něco říct, ji přinutil k jasným jiskřičkám v jejích očích. Když se však z výrazu jeho tváře dočetla jen selhání, i její oči pohasly. Svěsila hlavu a zvedla se z kolíbajícího se křesla. Věřila, že teď už si nemají co říct.
Rozešla se směrem k pootevřeným skřípavým dveřím, které vedly do kuchyně, a chtěla projít skrz. Noha se jí však zasekla za rozpadlý práh a ona padala a padala a padala…
Bylo slyšet jen skřípot, jak se keramický hrneček rozbil o dřevěnou podlahu.
Jo, kdyby dopadla, tak by všechny věci teď byly jinak. Ne, že by mohly, byly by jinak. Ale ona nedopadla, zůstala viset ve vzduchu pár desítek centimetrů nad zemí. Nohama stále hledající pevnou zemi visela přes jeho ruce, objímající ji kolem pasu.
Úlevně si oddechl s vědomím, že je v pořádku, a s opatrností ji postavil opět na nohy. Ruce však stále nechával položené kolem jejího pasu. Viděl v této situaci skvělou příležitost, aby si s ní mohl promluvit.
Otočila se k němu čelem a zvedla své oči vstříc těm jeho. Viděla v nich pýchu bojující s těžkými rozpaky, které však díky nastalé situaci získávaly jasnou převahu. I přes to všechno, co se mezi nimi stalo, se teď ale cítil velice nesvůj, když ji držel ve svém náručí, jako by ji měl právě vyznat lásku. Koneckonců…to nebyl až zas tak špatný nápad.
Sklonil své oči, načež se jeho pohled uzamkl s tím jejím. Měla najednou tak jemná a poddajná pomněnková kukadla…věděl, že by jí v tu chvíli odpustil, i kdyby mu zarazila kunai hluboko do srdce. Kunai, který on zarazil do srdce jí, i když ona sama o tom ještě nevěděla. Kunai, díky němuž by už nikdy nemohla být tak bezstarostná, jako doteď.
Sundal jednu svoji ruku z jejího pasu a položil ji na její tvář. Palcem ji pomalu přejížděl přes narůžovělé líčko, jak se jeho malé sestřičce začínala hrnout krev do obličeje. Nechtěla však dělat druhý krok…nechala svého bratra, aby plně převzal iniciativu a udělal všechno, co udělat chtěl. Aby se jí omluvil.
Hluboce se nadechl, než se mu slova v krku konečně uvolnila a on byl schopen promluvit.
,,Hin…já…“
S očima upřenýma na jeho potem se třpytící tvář jen plna napětí čekala, co z něj vypadne.
,,Já…já jsem…no…chtěl jsem se…chtěl jsem se omluvit. Je…je mi to líto. Vím, že jsem na tohle moc…temperamentní…ale já už asi jiný nebudu. Tak mi prosím odpusť…a zkus se mnou žít s takovým, jaký jsem. Protože…tě miluju, Hin. Miluju tě celým svým srdcem. Znamenáš pro mě mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit. A mě mrzí, jak se k tobě kvůli své povaze chovám…protože to vůči tobě není fér a…."
Už nevěděl, co dalšího by ji měl říct. Vypadlo to z něj jako z otevřeného šuplíku. Sice ze skřípajícího, ale přesto otevřeného.
S obavami se jí podíval do tváře. Čekal, že se třeba vymaní z jeho jemného objetí, že odejde pryč a nebude se o tom s ním chtít bavit…protože to, co jí teď řekl, bylo celkem silné sousto. Navíc z jeho pohledu čišela jakási neohrabanost, která tomu všemu dávala ještě tmavý, depresivní nádech. Především z jeho pohledu, když jí to říkal s vědomím, jak moc jí ublížil. A to nejen psychicky. To, co se s ní stane, až se o hlavním problému, o nejhorší věci, kterou jí kdy provedl, dozví…ne, nechtěl si to ani představit. Už jen jeho chování samo o sobě bylo neadekvátní. Ale tohle? Tohle bylo něco daleko horšího. Bylo to nezodpovědné a šílené…nemělo to skoro žádnou světlou stránku, protože ji to změní k nepoznání. A on bude muset celý život žít s tím, že to všechno je jen jeho chyba. Že on jako ochránce selhal. A sám udělal něco, před čím by ji měl chránit.
Ruka mihnoucí se mu před obličejem ho probrala z hlubokého přemýšlení právě včas, aby si uvědomil, že se mu její dlaň usadila na tváři. Nebylo to ale to štiplavé, nepříjemné přistání. Tohle bylo jemné, až příliš jemné. Lepší, než čekal.
Pln překvapení se jí znovu podíval do očí. Smály se. Její oči se smály. A plakaly…dojetím. Odpustila mu…je to všechno skoro jako dřív.
,,Já vím, Neji, já to vím. Já to všechno vím," zašeptala mu do ucha, načež ho pevně objala kolem krku a hlavu si položila na jeho rameno.
Prvně kostrbatě, ale následně jistě a silně ji s širokým úsměvem objal kolem pasu a pevně si ji k sobě přitiskl. Pořád však musel přemýšlet nad její poslední větou. ,,Já vím, Neji, já to vím. Já to všechno vím."Co to mělo znamenat? Nevěděl. Ale byl si jist, že se to v brzké době jistě vysvětlí.

Ráno bylo chladné. Hustý opar se převaloval ulicemi Skryté Mlžné vesnice jako líný slimák a ostrý, mrazivý vítr bodal do tváří všech kolemjdoucích. Ani drobné paprsky brzkého slunce nezabránily tomu, aby se obyvatelé přímořské vesnice neklepali zimou.
Z domku na kopci vyšli dva mladí shinobi, skákající po střechách až k sídlu Mizukageho. Otevřeli dveře do vstupní haly a pozdravili dívku, která seděla za pultem a s mírným znepokojením sledovala všechny příchozí i odcházející osoby. Sourozenci se na sebe podezřele podívali. Něco tu opravdu nesedělo. Mladá sekretářka váženého Mizukageho vždy rozdávala úsměvy všem lide, které potkala, a její rozjasněná tvář zářila v blízkém okolí jako malé sluníčko. Jenže teď byla roztěkaná a vystresovaná. Bohužel ani jeden z těch dvou zatím netušil ani náznak toho, proč se věci kolem vážené hlavy jejich nové vesnice sunou tak podezřele vpřed.
Vyšli pár schodů vědoucích ke kanceláři Mizukageho s nadějí, že tam už nebudou hlídat nepříjemní černí ochránci. Jakmile se ale jejich hlavy vynořily zpoza schodiště, zjistili, že jejich doufání nebylo opodstatněné. Stejný počet černých ochránců, který stál před kanceláří včera, byl na stráži i dnes a jejich postoje vypadaly daleko víc nepřístupně.
Neji si hlasitě povzdechl, načež prošel kolem jednoho z černých ochránců, na které se včera tak peprně rozkřičel, a zaklepal na bytelné dveře. Nic, žádná odezva. Zkusil to tedy znovu. Opět nic. Mladý jounin užuž chtěl pronést nějakou štiplavou poznámku o tom, co je to tu za bordel, když v tom ho zastavila ruka jednoho ze strážných hlídajících vchod.
Neji se na něj prudce otočil a pohledem mu propíchl masku. Když však zjistil, že ANBU na něj nebude tak nepříjemný, jako včera, i on se uklidnil a čekal, zda z něj něco nevypadne.
,,Myslím, že bude nejlepší, když tu přestanete otravovat, a radši půjdete za Mizukageho zástupcem," prohlásil kousavě a druhou rukou ukázal na dveře na boku chodby.
Oba sourozenci jen zúžili své pomněnkové oči do malých štěrbinek, načež udělali pár kroků stranou, až se dostali před menší dřevěné dveře s nápisem Fujiwara Nagasaki. Podívali se na sebe a jemně kývli. Potom zvedla Hinata svoji ruku a jemně zaklepala.
Chvíli se nic nedělo. Potom se dveře však s trhnutím otevřely a mladí Hyuugové se octli tváří v tvář obtloustlému, zapáchajícímu muži s nepříjemným výrazem ve tváři.
„Co chcete?" uhodil zostra.
Neji s Hinatou nadzvedli obočí a se zájmem si zástupce Mizukageho prohlíželi.
,,Neslyšel jsem vaši odpověď," zavrčel muž, přičemž se posadil do svého prostorného křesla.
,,Potřebujeme mluvit s Mizukagem-sama.Máme hlášení týkající se mise, na které jsme byli," pronesla Hinata.
,,Mizukage teď není schopen přijímat jakékoli návštěvy!“ odsekl tlouštík.
,,Ale tohle je naléhavé…"
,,Už jsem řekl!" uhodil. ,,Všechny týmy mají až do odvolání pracovat na vylepšení svých schopností, aby byly s to úspěšně absolvovat chuninské zkoušky."
,,Ano, pane," kývli oba dva, i když se jim tlouštík, ani jeho řeči vůbec nelíbili.
,,Teď si dejte odchod, potřebuju ještě pracovat," mávl rukou směrem ke dveřím a dal jim tak jasně najevo, že již nadále nechce být rušen.
Mladí ninjové se mírně uklonili a opustili zatuchlou kancelář Mizukageho zástupce.