Na křídlech smrti - Daleko za život 3

Hledání svého místa

Ubytoval ji ve svém bytě. Stála uprostřed místnosti a působila tam neuvěřitelně nepatřičně. Nevěděla, co má dělat. Prohlížela si stěny i nábytek včetně velké postele v rohu.
„Máš velký byt,“ podotkla, sice úplně zbytečně, ale alespoň něco ze sebe dostala.
„Líbí se ti?“ pokusil se na ní usmát. „Můžeš tu bydlet se mnou, pokud chceš nebo ti mohu sehnat tvůj vlastní.“
Když se vrátili, znovu se setkali s Tsunade a Jirayiou a Vera souhlasila s tím, že zůstane za podmínky, že pomůže při tréninku nových technik a sdělí jim pár nevyjasněných údajů o Orochimarovi a jeho družině. Její existence a její pravý původ však zatím zůstane tajný.
„Není třeba. Zůstanu, pokud ti to nevadí,“ špitla nezvykle zaraženě.
Napadlo ho, že bude nervózní z nového prostředí.
„Máš hlad?“ snažil se odvést pozornost jinam a ona kývla.
„Bohužel tady asi nic nemám a je dost pozdě. Můžeme jít na ramen, třeba,“ pokrčil rameny.
„Nemám ráda nudle,“ pronesla jako kdyby to byl největší hřích. Očividně jí to vše přišlo naprosto nesmyslné a ponižující, ale nechápal proč. Počínala si tak odevzdaně. Rozhodl se něco vyzkoušet.
„Tak si trp hlady!“ ušklíbnul se a otočil se k ní zády. Otevřela oči dokořán a zalapala po dechu.
„To ne, já mám hlad! To si nemůžu dát nic jiného než ty hnusný nudle?!“ vyjelo z ní rychleji než to mohla zastavit.
„Můžeš, ale můžeš se u toho přestat tvářit jako při popravě!“ otočil se zpět na ní a jí neušlo, že to byl trik na který tak lehce skočila. Chtěla být naštvaná, ale spadlo z ní něco víc než bylo jen pouhá úleva.
„Vezmi mě, prosím, někam jíst,“ řekla pak prostě a koutky jí zacukaly.
„Tak fajn,“ usmál se znovu pod maskou a vyšli ven.
Zůstala tedy u něj. Nechal jí přistěhovat postel, ale stejně se v noci budil tím, že seděla na jeho posteli.
Když se to stalo poprvé, na nic nečekal a stáhnul ji k sobě.
„Nechtěla jsem tě obtěžovat,“ hlesla, když se mu uvelebila na hrudi.
„Už jsem si ani nedovedl představit jaké to je spát bez toho, aby mne někdo neposlouchal,“ poškádlil jí, ale odpověděla mu jen pevnějším stisknutím.
Pak každou noc sice usínala na své posteli, ale probouzela se vedle něj. Když jí nabídl, že může spát celou dobu s ním, odvětila, že to není možné, že by to bylo příliš divné. Chtěl namítnout něco o tom, že ještě divnější je to její kradmé plížení se k němu, ale spolknul narážku, aby si náhodou nerozmyslela i to.
Během pár dní jim poskytla nezbytné a důležité informace o vnitřní infrastruktuře Orochimarových úkrytů, ale bylo více než zřejmé, že právě kvůli ní už všechna svá dosavadní doupata už opustili. Když přišla řeč na Sasukeho, zarazila se.
„Ano, je tam takový člověk,“ kývla na otázku. „Nicméně nesetkávali jsme se často. Byla jsem prý moc špatný příklad pro někoho, kdo se má brzy stát novým tělem pro hadího pána.“
„Řekli ti proč?“ zajímal se Kakashi.
„Nestarala jsem se o to, ale není těžké si to dát dohromady,“ zavrtěla hlavou. „Já jsem byla mezi prvními, kteří se měli stát jeho novým znovuzrozením, ale udělal na mně příliš experimentů. Čím víc byl překvapen, kolik toho přežiji, o to více se snažil. Pak ale dosáhnul mých hranic aniž by o tom věděl a zhatil si svůj dokonalý plán.“
„Přemýšlela jsem o tom,“ řekla na to Tsunade. „Dřív nebo později se tvá buněčná struktura poruší.“
„Přesně tak,“ souhlasila. „Už odmala jsem se zabývala medicínou a pak kvůli těmto okolnostem jsem toho ze dne na den musela nechat. Tak moc si zahrával s mojí přeměnou až vytvořil dost nestabilní chakru. Mám sice schopnosti dosud nesrovnatelné s nikým, ale vybírá si to svou daň. Každá přeměna mě stojí moc sil a zkracuje život. Přišel na to, že kdyby se pokusil zmocnit mého těla, tak velký zákrok byl zničil mě i jeho.“
„Musel zuřit,“ podotkla Tsunade s přísnou vráskou mezi očima.
„Víc než to,“ zahořkle se ušklíbla. „Pokusil se mě zničit, ale Kabuto ho přesvědčil o mých přednostech jako vrchního zabijáka. Když mi upravil vědomí a předvedl mě v celé kráse při první misi, Orochimaru se rozhodl si mě ponechat a od té doby jsem za něj dělala veškerou špinavou práci.“
„A nejen to…dělala jsem jí s láskou!“ stiskla zuby k sobě a bezděčně sevřela ruce v pěst. „Bylo v tom cosi opojného, co nikdo z vás nemůže pochopit. Představte si, že máte myšlení vraha, který miluje koupat se v čerstvé krvi svých obětí. Zabíjela jsem z čisté radosti a bylo mi vše jedno. Upřímně řečeno, když se pečeť prolomila, chvíli jsem myslela, že se zblázním, když jsem se ohlédla, co všechno jsem musela provést.“
„Teď vše ale může být jinak,“ snažil se ji povzbudit Kakashi.
„Já vím,“ smutně se po něm podívala.
„To je pravda. Jaké máš zkušenosti s medicínou?“ přerušila ho Tsunade.
„Ne moc velké. Tahle moje podoba je mým vlastním výtvorem, ale jinak jsem léčila jenom zraněná zvířata. To už je však dávno,“ odpověděla jí.
„Ve dvanácti letech se dostat tak daleko, to je obdivuhodné,“ překvapivě mile se ohradila Tsunade a Veru tím zaskočila. „Změnila jsem názor. Očividně v sobě máš nějaký potenciál, který se může ještě dál rozvíjet což jsi dokázala svou uzdravovací technikou, kterou jsem měla možnost pozorovat na Kakashiho zraněních. Pokud ještě máš zájem, máme tu minimálně docela rozlehlou knihovnu a…“
To bych mohla?“ nadšeně jí skočila Vera do řeči, až se Kakashi s Tsunade podivili, ale opět s uklidnila. „Totiž…dřív jsem nedělala nic jiného, tedy skoro nic jiného.“
„Brány knihoven jsou ti otevřené stejně jako mé dveře. Ráda zodpovím tvé otázky. Mediků není nikdy dost,“ usmála se na ni Tsunade a Kakashi poznal, že ledy mezi nimi byly prolomeny.
Pohroužila se do studia víc než čekal. Dnem i nocí ležela v knihách a vyloženě hltala slovo za slovem. Za chvíli s připadal, že žije jen se solným sloupem občas si mumlajícím pro sebe. Nechtěl to tak nechat a když měl možnost, vytáhnul ji s sebou aspoň do vesnice na nákup.
„Kakashi, já jsem to ještě nedočetla,“ vzpouzela se otráveně když jí vytáhnul za ruku do ulic.
„Dočteš si to potom. Také potřebuješ jít mezi lidi. Co ty na to?“ mrknul na ni, ale vysloužil si jen další rozmrzelý úšklebek.
„Ale to bylo zrovna důležitý!“ vyfoukla, ale nechala se vláčet, když sebou cukla a vytrhla se mu. Otočila se pospíchala někam pryč. Než stačil cokoliv namítnout, zastavila se a sebrala něco ze země. Došel k ní a zjistil, že v dlaních svírá malé ptáče.
„Má zlomené křídlo,“ podotkla, když ho opatrně prošetřovala. „Takhle tu umře.“
Pak se zasoustředila až se jí mezi obočím udělala malá vráska a kolem prstů se zazelenalo. Trvalo jen chvíli než se jí ptáček zavrtěl v dlaních, zamával křídly a odletěl. Když Kakashi odvrátil zrak od mizejícího ptáka a podíval se na ni, někdo uvnitř něj to poplašeně zabušilo. Měla na tváři úsměv tak dokonalý a šťastný, jaký nikdy v životě neviděl. Byla najednou tak jiná a tak okouzlující. Až posléze si uvědomil, že se k smrti zamiloval do toho úsměvu a že ho chce vidět pořád.
„Už je zase volný,“ řekla pořád se stejným výrazem a on se usmál taky.
„Tak co si také užít dnešní den?“ podal jí ruku a ona jí po chvíli přijala. Cítil se jí pak blíž něž kdy jindy. Strávili odpoledne ve vesnici a připadala mu daleko uvolněněji než dřív. Vychutnával si ty okamžiky stejně jako ona a také měl pocit, že po té události už tolik nevnímá sebe sama jako vetřelce v jeho domě.
Když dostal třídenní misi, měl trochu obavu, co se stane, když tu nebude, ale musel odejít. Vracel se zrovna branou zpět a přemýšlel, že ji určitě najde znovu v knížkách, když v tom se za ním něco šustlo.
„Takže jsi to přežil!“ otočil se po známém hlasu a uviděl Veru opírající se o zeď.
„Zdá se,“ kývnul.
„Fajn. Vítej doma!“ usmála se stejným úsměvem, kterým kdysi obdařila to zraněné zvíře a v tu chvíli nebyl nikdo šťastnější byl on. Pak se ale zarazila a trochu zrudla.
„Totiž, vždycky jsem to chtěla zkusit říct, jak to zní,“ nevěděla kam se podívat dřív.
„Řekla jsi to krásně,“ došel k ní a pohladil jí po vlasech. Uklidnilo ji to a usmála se znovu. Když se v noci znovu k němu přitulila, přitáhl si ji víc k sobě a poprvé začal přemýšlet nad tím, co pro něj opravdu tahle dívka znamená. Je jí jenom vděčný a chová k ní úctu nebo je v tom daleko větší cit než si byl schopný připustit. A co ona?
Druhý den ji doma nenašel a překvapilo ho to. Knihy byly opuštěné v koutě a tak se vydal podívat se po okolí. Občas se sebrala a odešla do lesa hledat nějaké byliny a tak se rozhodl jí jít naproti. Byl už na dohled tréninkové louky, když uslyšel křik. Zrychlil krok a rozpoznal dva známé hlasy. Takže se Vera potkala s Narutem. To nemusí přinést nic dobrého. Když se ale chtěl vmísit do hádky, čísi ruka ho zastavila.
„Nech je chvíli, zajímá mne, jak to dopadne,“ šeptnul k němu Jirayia a zastavil ho tak v pohybu. Stal se tedy i s ním němým pozorovatelem velkého dění na louce.
„Řekni mi, kde je Sasuke nebo to z tebe dostanu násilím!“ křičel na ni blonďák.
„A kdo jsi, že mi tak rozkazuješ, hm?“ ušklíbla se popuzeně.
„Do toho ti nic není, kdo jsem! Já vím, že jsi přišla od Orochimara a tak chci vědět, kde má svoje doupě!“ vrčel.
„Nic ti neřeknu! Není to moje povinnost tě o něčem takovým informovat a přestaň za mnou slídit!“ prskla a otočila se k němu zády.
„Řekl jsem stůj, ty nemožná ženská!“ zakřičel a nechtěně uvolnil liščí chakru, která se mu vpila do očí.
„Kdo je u tebe nemožná…?“ zasekla se v pohybu. „Ty…ty jsi…?“
„Jo, jsem liščí démon. Už se mě konečně bojíš?“ využil situace a samolibě se usmál.
Ona však ale upustila košík, došla k němu a k jeho překvapení ho pevně objala.
„Co…co to děláš?“ nevěděl, co má dělat.
Po chvíli ho pustila a sedla si do trávy. „Promiň, někoho podobného jsem znala. Představila jsem si jaké by to bylo, kdybych ho znovu mohla obejmout.“
Naruto se zarazil, když viděl ten bolestný pohled ve kterém chybělo jenom málo do slz.
„A kde je ten tvůj kamarád?“ opatrně se jí zeptal.
„Je mrtvý,“ zašeptala. „Když jsem sloužila u toho hadího netvora, dostala jsem rozkaz a zabila jsem několik písečných ninjů. Až později, kdy jsem dostala vládu nad svým tělem mi došlo, že ten s tou největší mocí a nejmladší musel být on. Připomněl jsi mi ho.“
„To jsem nechtěl,“ kleknul si k ní.
„Jsou věci, které se už nedají vzít nazpět, i kdyby člověk moc chtěl. Proto se, prosím, na mne nezlob, ale tím spíš bych ti nikdy neřekla, kde je Orochimarovo doupě, i kdybych to věděla. Nepošlu tam nikoho na jistou smrt a zvláště ne tebe,“ podívala se na něj a on na to neměl co říct.
„Jak se jmenoval?“ chytnul ji za ruku, aby alespoň trochu rozehnal její smutek.
„Kumi, můj malý bráška. Dnes by byl přibližně ve tvém věku,“ hořce se usmála.
„Nevím, co je to mít sourozence takže asi nemohu pochopit tvou ztrátu,“ posmutněl také.
„To nevadí,“ zvedla hlavu a lehce se usmála. „Máš v sobě podobnou bolest jako on.“
„Omlouvám se za to předtím,“ sklopil hlavu a bylo mu trapně, že byl na ní tak hrubý.
„Tak co kdybys mi to vynahradil třeba tím, že mi teď pomůžeš najít pár bylin, které potřebuji k výrobě mastí,“ trochu se otřepala a čekala na jeho odpověď.
„Heh, jsi jako Sakura-chan!“ usmál se a napětí mezi nimi opadlo.
„Povídej mi o ní,“ zvedla se i s ním a vydali se do lesa směrem od dvou postávajících mužů.
„Šlo to překvapivě dobře,“ uchechtnul se žabí poustevník. „Byla to zkouška. Pokud projde před Narutem, nemáme se čeho obávat.“
„Jistě,“ podotknul Kakashi, ale víc než o to mu v hlavě zněl její hlas tolik plný žalu až srdce usedalo. Obdivoval ji, že se dokázala vůbec zvednout a bojovat dál i když měla v srdci tolik bolesti.
Když přišla domů, prostřel k bohaté večeři.
„Čím jsem si to zasloužila?“ ušklíbla se rozpačitě.
„Jen tak,“ pokrčil hraně rameny a usedl naproti ní ke stolu.“Jaký jsi měla den?“
„Zajímavý,“ zasnila se. „Potkala jsem velmi zajímavého mladého muže.“
„Muže?“ povytáhl obočí.
„No, spíš kluka, ale má v sobě něco…no…něco, co tě nedonutí si zoufat!“ tajuplně se usmála a pustila se do jídla.
„Jo a ještě něco. Stavila jsem ve vesnici a pomohl mi vybrat nový lustr,“ řekla, když dojedli a vytáhla jednoduchý mléčný ovál.
„Co se ti nelíbí na mém?“ zamračil se Kakashi a podíval se na svůj dokonalý výtvor v podobě koule vytvořené z papíru a lepenky, která byla umístěná kolem žárovky.
„Nic, jen jsem si myslela, že tohle bude lepší,“ na nic nečekala a postavila si židli pod světlo.
„Já si to ale nemyslím. Tohle je přece jenom dobré!“ nechtělo se mu v bytě cokoliv měnit.
„Počkej až uvidíš výsledek. To budeš koukat,“ nedala se Vera, strhla papír a jala se montovat nové sklo. Bylo to ale výš než čekala a tak přesunula jednu nohu na opěradlo židle.
„Počkej, když už chceš tedy něco měnit, nech to na mě. Je to moc vysoko,“ začal se tedy angažovat do práce.
„Ne, já to udělám,“ ještě víc si stoupla na špičky. V tom se ale židle pohnula, ona ztratila rovnováhu a ona se nekontrolovatelně řítila k zemi. Když už ale očekávala tvrdý náraz, dopadla do něčeho měkkého. Otevřela oči a zjistila, že se z pár centimetrů dívá do těch Kakashiho.
„Au!“ hekl, když dopadla v pořádku. „To je tak, když si nenecháš poradit!“
„Jsi v pořádku?“ vystrašilo ji to.
„Vcelku ano. Vlastně mi tahle pozice docela vyhovuje,“ odpověděl, když se z něj pořád nezvedala. Ve skutečnosti ho ani nenapadlo sundávat ruce z jejích zad.
Dívala se na něj velmi vážně a jakoby se snažila něco vyčíst z jeho očí. Využil příležitosti a přiblížil své rty k jejím. Skoro se dotkly, když se najednou zvedla a odpochodovala ke stolu.
„Já…mám tu ještě něco ke studiu,“ zamumlala od knih a nechala ho tam ležet.
„Očividně to nebyl tak dobrý nápad, jak jsem si myslel,“ projelo mu hlavou tak se tedy zvedl, domontoval světlo a zabral se nad vlastní prací. Tu noc však ale k němu nepřišla. Čekal na to, že bude mít možnost s ní o tom promluvit, ale ani se z postele nehnula.
Druhý den než měl možnost s ní promluvit, odvelela ho k sobě Pátá.
„Kakashi, potřebuji abys donesl nějaké důležité dokumenty do Suny. Normálně bych je poslala po někom jiným, ale jsou obzvláště tajné a mířící přímo do ruky Kazekageho,“ vyslovila svůj požadavek.
„Jak si přejete, Tsunade-sama. Nicméně, měl bych návrh,“ dovolil si promluvit víc Kakashi.
„O co jde?“
„Dovolte mi vzít s sebou Veru. Mohlo by to pomoci v její rekonvalescenci. Vzhledem k tomu, že to je její rodná vesnice, mohlo by to pomoci.“
„Nemyslíš, že to je příliš nebezpečné?“ zamračila se.
„Je velice schopná v boji a nemyslím si, že by chtěla utíkat. Pokud si ale ovšem myslíte, že by to mohlo být nad naše síly, mohu vzít s sebou i Naruta. Alespoň by přišel na jiné myšlenky.“
„Dobrá,“ nakonec mávla rukou nejvyšší. „Dělej, jak myslíš, ale dávej na ni pozor. Její osobnost je stále velmi nestabilní, takže nemůžeš předem vědět její chování.“
„Děkuji, Tsunade-sama!“ rozloučil se s ní a odešel.
„O tom už jsem se sám přesvědčil,“ dodal sám pro sebe a šel ji najít. Povzdechl si, když ji našel opět nad knihami.
„Ahoj,“ oslovil ji a ona sebou trhla.
„Ahoj,“ hlesla, ale ani se na něj nepodívala.
„Podívej, zapomeň na ten včerejšek. Byl to jenom nápad,“ zkusil snad jedinou možnost po které by se snad na něj ještě mohla někdy podívat. „Už to nikdy neudělám, slibuji.“
„Ne, o to nejde,“ otočila se na něj, ale oči nezvedla. „Já…já prostě nevím, jak se k tomu postavit. Totiž…nevím, co si mám myslet nebo dělat…prostě…!“
„Dobře, stačí, nemusíš nic vysvětlovat,,“ došel k ní a vzal jí kolem ramen. „Prostě na to zapomeň.“
„Tobě se to řekne,“ ušklíbla se, ale o něco veseleji.
„Stejně teď budeš mít jiné věci na práci. Máme misi,“ zvednul se od ní a děkoval všem bohům za to, že se mu podařilo dovést její pozornost jinam. Připadal si jako idiot, který jí vydírá kvůli její přívětivosti.
„Jako misi?“ zajímala se.
„Dnes odcházíme do Země Větru a do Suny.“
„Kam?“ vytřeštila oči a posunula se na židli.
„Chtěl bych, aby ses podívala zpět tam, kde jsi se narodila. Možná ti to pomůže se lépe vzpamatovat po tom, co jsi prožila,“ snažil se jí vysvětlit.
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ špitla a nervózně si skousla ret.
„Možná bys mohla alespoň položit květiny na hrob svých rodičů,“ zkusil svůj trumf a zabralo to. „Nechceš je znovu vidět? Navíc, půjde s námi i Naruto, takže se nemáš čeho bát.“
„Právě proto se teď bojím ještě víc,“ odfrkla. „Suna není tak tolerantní jako Konoha, alespoň co si pamatuji.“
„Co tím myslíš?“
„Ale nic, tak uvidíme,“ pokrčila nakonec rameny a dali se do balení.