Broken rose: Speciál (24+25. kapitola)

Příprava na boj

Když jsme dorazili ke škole, všude panoval zmatek. Nikdo nás nevnímal a pouze všichni studenti pobíhali sem a tam. Jen sem nad tím zakroutila hlavou a poté jsme se s ostatními vydali na cestu do kanceláře ředitele školy.
Slušně jsme zaťukali a čekali jsme na vyzvání. Konečně, když se ozvalo dále nervozním a naštvaným hlasem, pokla jsem.
„Ta nemá dobrou náladu.“ Řekla jsem směrem k Sasukemu a ten se jen pousmál.
Otevřeli jsme velké masivní dveře a vstoupili dovnitř. Rozhlédla jsem se po místnosti a na místě jsem zmrzla. Byli tam všichni. Kakashi- sensei, Orochimaru- san, Jiraiya- san, Gai- sensei, Kurenai- sensei no prostě všichni.
„Co si myslíš, že vy dva děláte.“ Zvíšila na mě a na Sasukeho hlas a já malinko nechápala.
„Vůbec nevím o čem je řeč Tsunade- sama.“ Řekla jsem a podívala se na ni nechápavím pohledem.
„Ty, Ai a Itachi si jdete jen tak zachránit Sasukeho, aniž byste mi něco řekli. Mohla jsem s vámi nikoho poslat, ale ne vy jsi tede na vlastní pěst.“ Řekla a po svém proslovu se zhluboka nadechla.
„Ale jsem ráda, že vám nic není. A jsem také ráda, že tu jsou tví rodiče Sakuro.“ Řekla Tsunade a pokynutím hlavy pozdravila moje rodiče.
„Už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli Hano- chan Takumi- kun.“ Pozdravil je Jiraiya a poté i ostatní učitelé.
„Můžeme, už jít.“ Zeptala jsem se, protože jsem si tam připadala na víc a podle Sasukeho pocitů i on.
„Ano, ale začněte se připravovat na boj. Sasuke ty víš, kde máte speciální uniformy, že?“ Zeptala se a Sasuke jenom přikývnul. Poté jsme se, se všemi rozloučili a odešli z kanceláře a vydali jsme se mlčky do našeho pokoje.
„Konečně doma.“ Řekla jsem si a hupsla jsem do postele.
„Doma?“ zeptal se Sasuke a jedno obočí se mu nadzdvihlo.
„Domov je tam, kde jsi ty.“ Řekla jsem a na mé tváři se objevil úsměv a Sasuke chtě nechtě mi ho musel oplatit. Poté jsem vstala a přišla těsně k němu.
„Mohli bychom dokončit to v čem nás táta vyrušil?“ Zeptala jsem se ho , ale na odpověď jsem nečekala a prostě ho políbila. Jak ,se zdálo vůbec mu to nevadilo a polibky mi oplácel. Po chvíli jsme byli, už úplně nazí a nakonec to skončilo opravdu tak jak jsem chtěla.
Unaveně jsem si lehla na Sasukeho hruť a spokojeně jsem zabručela.
„Sasuke co jsem to ty speciální uniformy?“ Zeptala jsem, a malinko pootočila hlavu nahoru.
„No jsou vyrobeny z pevnějšího materiálu a no....nevím jak to přesně popsat, vždyť je co nevidět uvidíš.“ Řekl a já se usmála a poté kývla hlavou. Když jsem konečně vstala z postele, v rozhlase zazněl hlas paní ředitelky, ať se ihned připravíme.
Já si povzdechla a šla jsem se obléct do té“ speciální uniformy“.
Byla přesně taková jako naše normální školní, až s tím rozdílem, že nás více chránila. Nakonec jsem si stáhla vlasy do drdolu a společně se Sasukem jsme se vydali na školní dvůr, kde jsme vyhledali Naruta s Hinatou.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem je a oba na mě jen kývli, opravdu neměli dobrou náladu. Podívala jsem se na Sasukeho a ten jenom zavrtěl hlavu. Konečně přišla i ředitelka se všemi učiteli na škole.
„Naší hlavní prioritou je uchránin tuto školu a zároveň vás žádám aby jste, za žádnou cenu neumírali. Je to pro nás velmi složitě posílat naše studenty do bitvy, ale není jiná možnost. Všem se omlouvám za způsobené potíže, ale doufám, že mě chápete.“ Tím to skončil celý proslov a všichni studenti se dali do vášnivé debaty.
„Páni je nás tu opravdu hodně co?“ Uslyšela jsem, za sebou dost známí hlas.
„Jo je nás tu opravdu hodně Itachi.“ Odpověděl mu Sasuke a já se na ty dva pouze usmála.
„Hlavně to oba přežijte jasný, opravdu neradi bychom vám šli na pohřeb.“ Řekla Ai s dost vážným hlasem, což u ní nebylo obvyklé.
„Za koho nás máš Ai.“ Řekla jsem a na mé tváři se opět objevil usměv.
„Vím, že jste oba dost silní, ale pořád Madara jde nejvíce po vás.“ Odpověděl tentokrát Itachi.
Atmosféra se kolem změnila, protože všichni čekali, že to přijde. A také, že jo. Z poza lesů se vynořily postavy a v čele nestál nikdo jiný, než Madara.

Ztuhla jsem na místě jakmile jsem viděla kolik otroků si přivedl.
„Je jich strašně moc.“ Řekla jsem směrem k Sasukemu.
„Neboj všechno dobře dopadne. Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“ Řekl a já se usmála a kývla na souhlas. Když konečně k nám přišel Madara, že jsme si mohli koukat z očí do očí. Sasuke ztuhl a Madara se nad jeho reakcí pousmál.
„Copak se děje Sasuke. Bojíš se, že Sakuru nedokážeš uchránit.“ Řekl to ironickým přízvukem, že jsem mu opravdu chtěla vrazit, ale musela jsem se udržet, protože jak jsem si všimla Sasuke měl ten stejný úmysl, ale nesmí být tak lehkomyslný.
„Klid Sasuke.“ Řekla jsem mu přes myšlenky doufajíc, že ho uklidním, ale moc se to nepovedlo.
„Tak jdeme na to.“ Řekl a všichni se dali do boje, až na mě, Sasukeho a Madaru.
„V životě by mě nenapadlo, že budu bojovat, proti bandě děcek.“ Po téhle větě se Sasuke neudržel a naštval se tak, že zaútočil i bez mého rozkazu.
„Sasuke ty idiote, co to děláš.“ Řekla jsem vyděšeně, když jeho útok hravě Madara odrazil.
„Ale, ale Sasuke víš, že když zaútočíš bez rozkazu svého pána je tvůj útok o sedmdesát procent slabší.
„Sakuro, mohla bys prosím?“ Zeptal se mě Sasuke, ale v jeho hlase nebyla znát zlost, ale nervozita.
„Černý drak.“ Řekla jsem a na Sasukeho tváři se objevil úsměv.
„Jak si přejete moje paní.“ Řekl a Madaru toto oslovení dost překvapilo, až jsem se nad tím musela usmát.
Jakmile Sasuke provedl kouzlo, Madara ho ihned odrazil svým. Takhle to šlo další tři hodiny, už byly oba unavení, ale ani jeden to nehodlali vzdát.
„Sasuke vezmi si moji energii.“ Nebyl to rozkaz, ale spíše taková prosba. Neudělal to jak měl ve zvyku, že mě jednoduše políbí, ale tentokrát si ji prostě vzal na dálku. Mohla bych to říct, že si ji vzal násilím, protože to dost bolelo. Měli jsme malinko navrch, ale pořád to nebylo ono.
Kdybychom svolali pravé pandemonium, ne to co jsme svolali, když jsme bojovali proti Gaarovi a Matsuri. To byl jen jeho stín, jen malý odraz jeho pravé síly. Ale pokud ho máme svolat doopravdy, nesmí ho svolat Sasuke, ale já. Zase, když ho svolám já ,vezme si část mého života. Musíme ho zastavit.
„Sasuke svolám pandemonium.“ Řekla jsem ale , než stihnul nějak zareagovat začala jsem se zaklínadlem, ale změnila jsem ho.
„Slyš mé volání, slyš mé přání . Svolávám tě , nejsilnější z temnoty, abys mi propůjčil své temné síly. Probuď se ze staletého spánku, probuď se a naplň tuto chvíli temnotou. Vezmi si můj život, ale znič všechno, co ho ohrožují.“ Když jsem dořekla zaklínadlo, najednou mi začalo být špatně a já začala padat, cítila jsem, jak ze mě odchází má životní energie. Když , jsem spadla na tvrdou zem nepřála jsem si nic jiného než na posledy vidět Sasukeho tvář.
Ale nestalo se tak.

SASUKE

Svolala ho úplně zhmotněného, byl jsem dost překvapený, ale i naštvaný.
Madara, když ho spatřil, chtěl utéct, ale nepovedlo se mu to. Protože Pandemonium měl příkaz od Sakury, aby ho zabil. Nebyla to pěkná smrt a musela i dost bolet. Jakmile ho zabil , běžel jsem ihned k Sakuře. Nedýchala. Začal jsem panikařit a dávat ji umělé dýchání.
„To nepomůže.“ Uslyšel jsem ledový hlas za sebou.
„Proč by to nemělo pomoct?“ Křikl jsem na něj a slzy mě začali štípat v očích.
„Byla smířená s tím, že když mě svolá, přijde o svoji životní energii. Ale nikdy by mě nenapadlo, že mě svolá úplně. Jedna malá holka si mě úplně zkrotí. Úchvatné. Ale její život vyprchal v momentě, kdy se brány pekla otevřeli.“ Odpověděl mi, a já se neudržel a zhroutil jsem se na zem před něj.
„Proč ti na ní tak záleží. Je to jen jeden život mezi milion dalších?“ Zeptal se a můj pohled se stočil k ní.
„Protože ji miluju.“
„Můžu ji navrátit život, ale budu za to něco chtít.“ Řekl a mé smysli hnedka zbystřily.
„Co?“ Zeptal jsem se a hnedka jsem vstal.
„Ten řetízek, co má na krku plus to, že mě už nikdy nesvoláte.“ Řekl a já se na něj podíval nechápavým pohledem.
„Proč zrovna ten?“
„Chci mít památku na dívku, která mě jako prvního svolala.“ Řekl a já se dobelhal k Sakuře a sundal jsem ji řetízek, který měla ode mě a předal jsem ho jemu se slibem, že ho už nikdy nesvoláme.
„Měj se Sasuke Uchiho a dej si na ni pozor, ať si ještě neublíží.“ Když tu větu dořekl, Sakura se zprudka nadechla. Rychle jsem ji vzal do náručí a běžel, co nejrychleji ke škole najít ředitelku. Rychle jsem vběhl do ředitelny, kde seděla a dívala se z okna.
„Lady Tsunade.“ Křikl jsem hned, když jsem otevřel dveře.
„Co....Sakuro.“ Řekla a hned šla ke mně a podívala se na Sakuru.
„Musíme ihned na ošetřovnu, tam se o ni postarám.“ Řekla a vyšla ze dveří a já ji hnedka následoval. Když, jsme konečně dorazily na určité místo položil jsem ji na postel a čekal, co se bude dít dál.
„Sasuke jdi do pokoje si odpočinout, já se o ni postarám.“ Řekla mi Tsunade.
„Ale já...“ Nestihl jsem doříct, protože mi věnovala jeden ze svých pohledů.
„Jakmile si vysprchuješ, prospíš se a najíst ,hned jsem přijď ano.“ Řekla, už o dost milejším hlasem a já chtě nechtě kývnul a udělal jsem přesně to co, řekla.
Když jsem šel do pokoje, sundal jsem si zpocené, krví nasáklé věci a poté si dál studenou sprchu a smyl ze sebe všechen prach, krev a poté jsem se oblékl do čistého a šel se do jídelny najíst. A ,jak jsem čekal byli tam všichni.
„Sasuke jak je Sakuře?“ Uslyšel jsem, jakmile jsem vešel do jídelny vystrašený hlas Hinaty.
„Přežije to....snad.“ Odpověděl jsem a nabral jsem si něco málo na talíř. A přisedl jsem si ke svým přátelům.
„Páni já myslel, že je po vás.“ Řekl Naruto a z jeho hlasu byla znát úleva.
„Ale jak jste ho porazili?“ Zeptal se mě Itachi a z jeho pohledu šlo vidět, že něco tuší.
„Sakura svolala pandemonium.“ Odpověděl jsem, ale hned jsem si vysloužil nechápavé pohledy, až od Itachiho.
„Ale, už jednou jste ho svolali ne, ale ty jsi jenom zkolaboval kvůli nedostatku energie.“ Řekla Ino a všichni pouze přikyvovali.
„Byl to jen jeho stín.“ Opět se zhostil slova Itachi a já si jenom oddechl, že to nemusím vyprávět.
„Když pandemonium svolá démon je to v pohodě, ale nikdy ho nesvolá fyzicky, vždy svolá jen jeho temný stín, ale jakmile svolá pandemonium pán je to úplně naopak. Pandemonium se zjeví ve své fyzické podobě a ochrání toho kdo ho svolal, ale.....“ Na chvíli se odmlčel a když se zhluboka nadechl pokračoval.
„Ale každou sekundou se krátí život toho, kdo ho svolal.“ Dořekl a všichni ani nehnuli brvou.
„Ale to znamená, že Sakura....“ Nedořekla Hinata, protože se dalo do pláče.
„Ne nevzal ji život, prý ji ho nechá něco, jako dárek, že je jediná, kdo ho doopravdy svolal. Jen si vzal ten přívěšek, co jsem ji koupil. Takže se o ni nebojte.“ Řekl jsem, ale uvnitř jsem věděl, že to jsem já, kdo má o ni největší strach.