後ろの - ep.06 - Slib

"A co to bude?" otázala se.
Hlas se jí chvěl, jak se najednou bála. Ale rozhodla se, že nepoleví, bude chránit Nejiho, jak jen to je možné.
Udělá cokoliv, čeho bude schopna, pokud jemu zaručí klidný a snad i šťastný život.
I po tom, co předtím řekl u ohně. I přes jisté nutkání utéct za ním, říci mu že je tu pořád pro něj...
Věděla, že ta pohádka je nemožná. On zapomene, jednou určitě zapomene.
Odtrhla se od myšlenek a odhodlaně pohlédla Uchihovi do tváře.
Usmál se a pak pronesl jednou větu.
"Chci tebe."
"Mě?" podivila se.
"Tebe," přikývl.
"Jak-jak to myslíš?"
"Jen tak, jak to říkám. Chci tvou plnou poslušnost."
Poslušnost? Jak to myslí, poslušnost? Co po ní chce? Proč...?
"Nechápu..." zašeptala.

Jen se na ni díval, nic neříkal.
Vpíjel se rudýma očima do těch jejích, nepřítomně si pohrával s jejími rudými vlasy...a ona neměla sílu mu je vytrhnout z ruky.
Snad díky Sharinganu, snad dílem citového vypětí a zoufalství.
A nebo mu možná nechtěla zavdat příčinu, aby od té dohody upustil, ačkoliv se bála, co právě tímhle přáním zamýšlí.
Její plnou poslušnost...
...co to znamená?

"Chci, abys ode dneška pracovala pro mě...jako špeh v Listové." osvětlil konečně situaci.
Dívka ale jen zavrtěla hlavou.
"Ne, Itachi... to nemohu udělat. Víš to moc dobře, že nemohu..."
"...a proto to od tebe také žádám," usmál se, "navíc, už jsi mi to přeci slíbila. To tys řekla, že dáš cokoliv, má malá Ne-"
Než stihl doříci její jméno, přerušila ho:"Neko už neexistuje. Jmenuji se Shin."
"Jak chceš, to je fuk. Ale pokud chceš zachránit jeho život, život toho kluka, co je pro tebe tak důležitý, tak se STANEŠ mou otrokyní...mwuhehehehe..."
Dívenka před ním znovu padla na zem v plačtivých křečích.
Tolik jí zraňoval, tak moc jí bolela jeho slova.
Tak moc se jí nechtělo zradit Konohu...
...ale o to méně chtěla ztratit Nejiho. Ještě chvíli váhala, než se odhodlala tichým hláskem odpovědět.
"Dobrá...když mu neublížíš..."
"Slibuješ?"
"Slibuji."
Usmál se. Dosáhl svého.
"Výborně, má malá... Shin." řekl sladkým hlasem a úplně samozřejmě jí políbil.
Udělal to sám kvůli sobě, možná ji tím snad chtěl nazlobit...nevěděl.
"Pak tedy sbohem...prozatím."
Vyběhl z křoví a nechal tam dívku sedět, masku vedle ní na zemi.

Jen matně vnímala zvuk utichající bitvy, jak se Akatsuki začali stahovat. Ale jakmile se někdo začal prodírat křovím, směrem k ní, její instinkty zafungovaly a ona si znovu nasadila masku na obličej.
Právě včas, protože samozřejmě nedorazil nikdo jiný než Neji.
"Shin?" zazněl vedle ní jeho hlas, "Nejsi zraněná? Jsi v pořádku?"
Ne, samozřejmě že nejsem! chtělo se jí vykřiknout.
Chtěla se tak moc vykřičet, vyplakat na jeho rameni...přála si, aby věděl, co je zač...aby ji poznal, políbil, utěšil...
...aby všechno bylo tak, jak má být...
...ale má to tak být?
Má to tak skutečně být?
Ne...to jsou jen její zbožná přání.
Už se mu nesmí znovu míchat do života...
Zavrtěla tedy jen hlavou.
"Ne, jsem v pořádku..." pomalu se zvedla ze země, "odešli?"
"Hmm... ano. A Naruta tu nechali. Nechápu jejich jednání."
Celou tu dobu ji pozoroval zvláštním, zkoumavým pohledem.
Díval se na ni, ale Byakugan znovu nepoužil.
netušila, jestli proto, že ho o to prosila, nebo kvůli něčemu jinému.
"Asi bychom se k nim měli vrátit," prohásila, jelikož se velice bála, aby se nějak neprozradila.
Už toho dnes zpackala dost tím svým slibem. Ještě odhalit svou identitu, to tak... ještě zničit ten mír, který si už jistě stihl za ty tři roky vybudovat...
Vykročila směrem k východu z křoviska.
"Počkej..." zašeptal.
Ani nevěděla jak, ocitla se přibližně na stejném místě, jako stála před chvílí a mladý Hyuuga svíral její ruku.
"Co to..." zašeptala.
Na víc už se ale nezmohla.
"Prosím, sundej si masku. Jestli jsi Neko, musím to vědět."
Poklekl před ní v zoufalém gestu a ona cítila nezměrnou bolest z toho, že musí zklamat jeho očekávání.
"Nemohu si sundat masku. Dala jsem slib. A žádnou...žádnou Neko neznám."
Jak zvláštní, že se v jeho očích zaleskla slza. Tiše vstal, pusil její ruku, a vydal se tam, kam šla před chvílí ona.
"Promiň," omluvil se přiškrceným hlasem, "nejspíš jsem paranoidní a už ji vidím opravdu v komkoliv..."
Bum. Jako by jí někdo přetáhl něčím hodně těžkým po hlavě.
"Ne-neměl bys na ni myslet, když tě opustila," zašeptala zlomeně a už se ani nesnažila kontrolovat proud svých slz, které jí tekly pod maskou, "ona si to nezaslouží."
Ještě naposledy se na ní otočil.
"Nezaslouží," zašeptal, "takže tohle si myslíš?"
Po tváři mu přeběhl zvláštní úsměv, a pak už vyšel z křoví k ohništi.

Po chvíli se dostavila i ona. A když se dohodli o tom, že už asi stejně neusnou, vyrazili na další cestu směrem k Písečné vesnici...