Můj Svět Divů 2/3

Proč jen se jí ústa otevřela úžasem, když se zvuk jejích kroků ozýval dlážděným nádvořím? Když se oči všech upíraly na její osobu cítila se podivně, možná se styděla, možná jen byla nervózní z myšlenky, že všichni přítomni jakoby na ni čekali. Králičí muž ji nevaroval kudy povedou její kroky. Nepověděl jí, že dojde až sem. Na nádvoří s černobílými kachličkami, které dokázaly jaksi zhypnotizovat. Když kráčel, zdálo se, že její cíl je pořád dál a dál. Jakoby se nepřibližovala, ale jen stála na místě a všechny ty oči se jí vysmívaly.
„Vítej,“ hlas se nesl ozvěnou jako v rozlehlé chodbě.
Zastavila se, sotva si uvědomila, že obrovský trůn, ke kterému měla namířeno je už jen pár metrů před ní. Zvonivý a potutelný smích ozývající se bůhví odkud stále upoutával její pozornost. Otáčela hlavu, aby zjistila, kdo z poddaných se jí vysmívá, ale všechny tváře kolem byly kamenné. Copak se báli promluvit před svou paní?
Byla krásná. Zlaté vlasy ji splývaly podél ramen, ale hnědé, čokoládové oči byly na svou teplou barvu až příliš studené. Bez lesku, bez touhy, bez porozumění.
Na jejím bílém čele šlo však jasně rozpoznat malé srdce. Jako karta, kterou si vybrala u králičího muže, srdcová dáma.
„A vy jste?“ otázala se dívka.
Dav poddaných zalapal po dechu. Skoro jakoby právě vyřkla něco neslušného. Možná neprojevila dostatek úcty.
A právě v tom okamžiku se o každé její rameno opřela osoba. Růžová kočka, dívajíc se na ni mlsně jako na kus žvance vesele mňoukla. Ne, byla to kočka nebo dívka? Těžko člověk mohl posoudit zda je víc člověk nebo zvíře. Zúžila své zelené oči a protáhle promluvila.
„To je naše královna ty nemehlo,“ zasmála se.
„Srdcová královna, naše paní,“ doplnila ji druhá kočka, černá.
„A proto-,“ začala ta růžová.
„Že jsi urazila její veličenstvo-,“ dodala černá.
„Tě stihne trest.“
Zděsila se. Co za trest by jí mohl potkat? Tady, v této říši, ve které není nic jako v opravdovém světě?
Podlaha před jejíma nohama se zavlnila jako vodní hladina. Vzhlédla k nádherné královně, čekajíc, co za krutý trest ji postihne.
Držela v rukou dítě, plačící a nevinné. Ale její pohled jakoby říkal, že si toho křiku ani není vědoma. Skoro jako němá.
„Za urážku jejího veličenstva, jsi odsouzena k zoufalství,“ promluvila tiše.
„K zoufalství,- zoufalství, zoufalství,“ ozývalo se posměšně ze všech stran. Lidé si chichotavě šeptali, ale ten šepot řezal do ušních bubínků.
Ruce královny se pohnuly jen nepatrně. Upustila dítě nad vlnící se černobílou podlahou.
Dívka zalapala po dechu, instinktivně natáhla ruce, aby ho zachytila, ale nemluvně pohltila bíločerná voda. Až tehdy dětský pláč utichl.
Nevěřícně a šokovaně pohlédla na královnin půvabný obličej. Ale ani její krása nedokázala zastínit čin, který udělala.
A tak se dívka vrhla bezhlavě do vlnící se vody. Čekala, až se utopí, čekala, že ji voda pohltí, ale na místo toho otevřela překvapeně oči.
Ne, kolem nebylo ani dno ani voda. Jen bílé, zavlněné stromy. Vypadaly jakoby je někdo zkroutil, protože zrovna neměl co na práci a pak je zapomněl zase vrátit zpět do původního stavu.
„Ha,hahaha,“ zasmál se jakýsi bělovlasý muž.
Vypadal až příliš moudře, jako někdo kdo nepatří mezi všechny ty zvířecí napodobeniny člověka. Jenže na jeho rameni mu spokojeně sídlila žába.
„Ty jsi mi ale odvážná,“ zasmál se znovu, ze široka, upřímně.
Zamračila se. Co na tom bylo k sakru odvážného?
„Měla jsem strach,“ přiznala popuzeně.
„No ještě, aby ne,“ pokýval hlavou žabí poustevník tak, že se jeho hříva vlasů divoce zatřepala.
„Být odsouzená k zoufalství je jeden z nejhorších trestů, jaký může člověk stihnout.“
„Ale já necítím zoufalství,“ odporovala.
Pobaveně se ušklíbl. „No samozřejmě!“ zajásal. „Protože jsi odvážně skočila sem.“
Ne, že by jí to nějak dávalo smysl. Spíše se cítila zmateněji než předtím.
Kolem nich bylo plno žab různých velikost, kterých si doposud nevšimla. Možná, že tam před chvílí ani nebyly. A mezi všemi těmi barevnými žábami, hlasitě i tiše kuňkajícími, kráčela dívka. Hleděla na ni a až do poslední chvíle pochybovala, jestli jsou její kroky mířeny k nim.
„Vítej, Hinato!“ pozdravil ji poustevník dobrotivě.
Hinata se pousmála, její oči se smály s ní.
„Děkuji ti, že jsi mě přišla zachránit,“ otočila se k ní.
Vyvalila překvapeně oči. „Zachránit? Já? Tebe?“ divila se. „Ne, ne. Já přišla pro to dítě, které královna chtěla utopit.
Poustevník se zase zasmál.
„Ty jsi mi ale podivná. Hinata je to dítě, pro které jsi přišla.“
„Co to povídáte,“ protestovala. „Vždyť to bylo novorozeně. Ne skoro dospělá žena.“
„Čas tady plyne jinak, to je zákon srdcové královny. Je to její země, její pravidla,“ podotkla Hinata.
„Královna je zlá,“ odporovala. Tolik vzteku, kolik se v ní za to jedno setkání nahrnulo snad ještě nikdy nepocítila.
Poustevník vstal. Zadíval se na bílé, zakroucené stromy a v jeho očích se lehce odrážely mihotavé světýlka. I když nikde kolem nich, žádná nebyla. Založil si ruce na prsou a teprve po chvíli se otočil k ní.
„Královna je člověk,“ promluvil vážně. „A každý člověk je přesvědčen, že zrovna jeho cesta spravedlnosti je ta správná.“
Hinata přikývla.
„Abys mohla pokračovat,“ zašeptala Hinata. „Musíš si vybrat kartu.“
Ukázala bledou rukou na kámen, který se na místě objevil z ničeho nic. Na místo stromů byl černý. Leželo na něm pět karet a ona roztřeseně pro jednu sáhla. Neptala se na nic, i když bylo plno otázek, které by ráda slyšela zodpovězené.
„Piková sedma,“ zamumlala Hinata.
Její výraz značně povadl. Poustevník jí položil velkou ruku na rameno a usmál se.
„Musíme se rozloučit, ať se ti daří.“
Přikývla. Netušila, co jiného říct. Možná jen -,…
„Děkuji.“