Dcera Jashinova - 28. kapitola - Malý génius

Bělovlasá dívenka nepřestávala udivovat své okolí. Vůdce rázně zamítl ten bláznivý nápad, poslat dítě na některou z ninjovských akademií, takže se Itachi uvolil, že ji bude učit ovládat zbraně. Byl udiven. Zdálo se, že Prtě si pamatuje naprosto všechno, co jí řekl.

„Devět z deseti! To je moc i na mě!“ zaúpěl Uchiha a prohlížel si rozpíchaný strom, z něhož si udělali terč.
„Ale to je přece skvělé, ne?“ snažil se ho povzbudit Kisame.
„Ne, to tedy není! Byl by to plný počet, kdyby ji nerozptýlil ten motýl. Nechápu to… vždycky se trefí. Do háje, vždyť takovou mušku nemám ani já!“
Modrý muž pokýval hlavou. „Hidan si umí vybrat rodinu, co?“
Itachi se zachmuřil. „Jo, to jo.“

Sasori se už docela zotavil. A také se uměl správně rozčílit, když k tomu měl důvod. „Ne! Nebudu tu holku učit! Rád jí půjčím knihy, co tu mám, ale nebudu se podílet na jejím tréninku! Ať se učí sama!“ Loutkář své rozhodnutí nehodlal v žádném případě měnit. Nechtěl zas skončit s nějakým nepříjemným překvapením, jako posledně.
Ninjové nad tím zaplakali a pak, po svém způsobu, zkoušeli bělovlasou učit číst. Nemohli tušit, že „děťátko“ už dávno takovou věc umí a jen si z nich utahuje. Kisameho dojímala svou roztomilostí, Pein žasl nad jejími otázkami, pokládanými vždy v naprosto nevhodný okamžik, a Deidara se podivoval její hravosti. Zetsu se stal Prtiným oddaným otrokem a Tobi se jí vyhýbal, kdykoli jen mohl.

Itachi se po Sasoriho vzoru rozhodl víc se do té věci neplést. Věděl s jistotou, že to není obyčejné děcko, jakých běhá po světě spoustu. Ne, ona udivovala i odrazovala svým vzezřením i činy. Alespoň už ale pustil z hlavy tu pošetilou myšlenku, že je to proměněný cizí bojovník, který přišel Akatsuki srazit na kolena. Nemohlo to tak být, protože žádný ninja by nedokázal přinutit mlčet Sasoriho tak neobvyklým a podlým způsobem. Proto přistoupil na to, že pomůže s výchovou holčičky, ale umínil si, že ji bude o to ostražitěji sledovat.

Konan v bělovlasém stvořeníčku spíše než nevinného tvorečka viděla kolegyni, přítelkyni, které by se mohla svěřovat. Kakuzu byl k Prtě shovívavý, protože se utápěl v jejích zelených očích a Hidan byl pyšný jako ještě nikdy. Teď už nikdo v sídle nepochyboval o tom, že je jeho dcerou, dokonce ani on sám. Připouštěl si tu možnost, však měl za sebou celou řadu milostných avantýr se ženami beze jména. Užíval si, jen co je pravda, bral si všechno a nedával nic na oplátku. Klidně mohl mít někde tam venku desítky potomků. K Prtě cítil neskrývané sympatie už od prvního okamžiku. Musel je spojit osud.