Dcera Jashinova - 29. kapitola - Turnaj

Blonďatý ninja s maskovaným silákem procházeli kolem schodů a narazili na sedící děvčátko. Museli zastavit, koneckonců, situace to od nich i vyžadovala. Nechápavě hleděli na holčičku, která seděla uprostřed chodby se zavřenýma očima, nohy pokrčené, vedle sebe knížku a kolem rukou se obtáčely světlounké provázky, jemně namodralé.
„Jde z ní strach, že jo?“ zamumlal Deidara. Kakuzu na to neřekl nic. „Myslíš, že zkouší meditovat?“
Z modrého lanka se malá část odmotala, přetransformovala v kuličku, která byla neznámou silou vypálena, a pak už si blonďáček držel nos. „To štíplo,“ zajíkl se.
Maskovaný se na něho podíval, jako kdyby se právě chystal dát mu výprask, ale pak jen zabručel, přešel k děvčátku a zvedl ho na nohy. „Tady to není nejvhodnější,“ udělil jí důtku. Holčička se k němu obrátila s našpulenou pusinkou, v očích vzdor a uličnictví. Začala výskat a přitom utíkala pryč. Deidara se opatrně přiblížil, vzal do ruky jednu z pečlivě střežených Sasoriho knih a uznale hvízdl.
„Co?“ houkl na něho ninja s maskou.
„Nic, nic. Hm… je to moc, moc zajímavý.“

Ač se nikdy neměli příliš v lásce, v těchto těžkých dobách k sobě neuvěřitelně přilnuli. Teď zrovna pozorovali bělovlasou dívenku hrající si s kanibalem.
„Nezdá se ti aspoň o čtyři roky starší?“ prohlásil Sasori s vážnou tváří. „Anebo stárnem my tak rychle?“
Itachi se ušklíbl. „Ona roste takhle divně. Od jisté doby denně kontroluju kalendář.“
„A to znamená?“
Černovlasý pokrčil rameny. „Já to vidím tak, že za chvíli bude vypadat jako mladá ženská a pak pochybuju, že se Hidan udrží.“
„Myslíš, že by si troufl na dceru?“ uchechtl se loutkář a pak už se oba ninjové rozesmáli na celé kolo. Pak jejich pohledy sklouzly k Zetsuovi, který vypadal jako omámený.
Červenovlasý do Uchihy šťouchl. „Vidíš ty nonverbální signály? Má ho dočista omotaného kolem prstu. Stačí jí jen pokynout rukou. Sleduj!“ Popošel k černobílému bojovníkovi a zamával mu před nosem rukou. „Zetsu, svačina!“ Nic, jen skelný pohled.
Za loutkářem se jako duch zjevil ninja s černými vlasy. „Dá se to nějak léčit?“ zašklebil se.
Sasorimu zacukaly koutky. „Jen jedním způsobem.“ Obrátil se ke kanibalovi. „Zetsu?“ Potom mu bez varování vrazil pěst do obličeje. „Práce volá!“ A pak už jen s ledovým klidem pozoroval, jak se ninja v dvojí barvě vzpamatovává.

„Jashinovi k poctě zbraň!“ zahlaholil Hidan, když rozrážel vchodové dveře a několikrát přitom zamáchal kosou nad hlavou.
„Pozor! Urazíš Kisamemu hlavu!“ ozval se z rohu Itachi.
„Já bych přece uhnul!“ směje se žralok a přikrčí se, když ho kosa bělovlasého opět jen o chloupek mine. Malá Prtě spokojeně tleská ručičkama a uculuje se. Ostatní jen nechápavě zírají, protože právě přišli.

Uchiha už dlouho přemýšlel o tom, zda jeho momentální neschopnost pramení z toho, že už mu vrhání zbraní tolik nejde nebo kvůli tomu, že Hidanova holčička je silnější než všichni v sídle. Navrhl proto nesmrtelnému turnaj v dávno zapomenutých disciplínách, ještě z dob, kdy trénovali všichni společně. Nadšeně souhlasil, ale radost mu kazil Kakuzu, který řekl, že na běhání po louce už se necítí, ale že bude soudcovat, a Pein, který prohlásil, že přece nikomu nepotřebuje dokazovat svou sílu.
„Přibereme Tobiho?“
„Ne!“ shodli se zabijáci jednohlasně.

Konan smutně pozorovala, jak jí odnášejí většinu nashromážděného jídla z kamrlíku. „A napadlo vás vůbec, že jsou to zásoby na týden? Co budete večer jíst, když to všechno rozmašírujete?“
Hidan na ni pohlédl téměř soucitně. „Necháme se opojit likérem.“
Zamrkala, jeho narážku nepochopila, zato si k srdci tiskla meloun, jako kdyby chránila nemohoucí dítě. „Promiň, ale já jíst musím,“ vypískla a pelášila pryč, jako by jí za patami hořelo.

Překážky byly nachystané, ninjové nažhavení a Prtě rozveselená. Kakuzu se díval na přiložený lístek a mračil se. Konan přišla povzbuzovat s melounem a Vůdce z něho zkoušel nenápadně ujídat.
„Co to děláš, Peine?“ zarazila se a přísně si ho změřila.
„No, myslel… myslel jsem si, že potřebuješ… trochu… tepla.“ Přitom ji objal a ona v obličeji celá zrudla.
„Ach, Peine…“

Kakuzu si sjednal pořádek a postavil se na pomyslnou startovní čáru. „Začíná první disciplína, šťouchaná!“ Akatsuki zaryčeli blahem. „Raději pro jistotu zopakuju pravidla.“ Maskovaný si odkašlal. „Doběhnete na konec louky a musíte cestou srazit k zemi co nejvíc soupeřů. Po třech sraženích už poražený ninja nevstává. Zbraně tu nechte,“ zaškaredil se na Hidana a Kisameho.
„Pomůcky jsou povoleny?“ otázal se Itachi a dostal odpověď, že se krom zbraní dovoluje naprosto všechno.
„Zetsu a Prtě budou v týmu spolu, ostatní běžíte jako jednotlivci,“ vydechl Kakuzu a kýchl.
Na to znamení všichni vystartovali. Dívenka na Zetsuových zádech nadšeně výskala, oči se jí protáčely a kanibal, řízen podivnými gesty, vyrazil do boje. Ze všeho nejvíc teď připomínal rozzuřeného býka.
Kisame se na své soupeře zubil, loutkář uculoval. Hidan dle svého dobrého zvyku napadl prvního ninju, který mu přišel pod ruku. Itachi ho velice ochotně odkopl a běžel dál. Poté si bělovlasý vyhlédl novou oběť, skočil po ní jako hladový dravec a…

„Tak už dost!“ Kakuzu od sebe odtrhl dva ninji, kteří se kočkovali v trávě. „Neni už poznat, kolikrát jste jeden druhýho srazili. Takže končíte!“ rozhodl a Hidan s Kisamem se zatvářili šokovaně.
Ani ostatní z Akatsuki nehráli „čistě“. Itachi si třel předloktí, ránu mu uštědřil rozdivočelý kanibal. Deidara se k němu pokusil dostat z boku, ale na to byl černovlasý připravený a nasimuloval iluzi. „Mange!“ křikl a blonďáček okamžitě padl na trávu a zakrýval si oči. Když zjistil, že byl napálen, zavyl a běžel dál.
Co se týkalo ninji z Konohy, byl převezen loutkářem, který si namastil ruce tukem, takže po něm Uchihovi sklouzly ruce a dopadl hlučně do trávy a narazil si pro změnu oba lokty. Deidarovi se pak povedl husarský kousek, když doslova prolétl loutkáři mezi nohama, a ačkoli se pak vezl ještě chvíli po zadku, podařilo se mu natrhnout svému mistrovi kalhoty a zmást ho natolik, že zakopl.

Kakuzu si otíral čelo. „Vítězem je Deidara,“ zafuněl a pozoroval skákajícího blonďáka.
„To neni fér!“ chrčel Zetsu. „Svlíknul si kalhoty a hodil mi je do obličeje!“ žaloval na dlouhovlasého Shinobiho.
Deidara se mu pochechtával. „To jsi ještě neviděl ninju v trenkách?“
Kanibal vrčel a vedle něho seděla nadšená Prtě. „Zabiju ho!“ dušovala se černá.
Bělovlasá na něho přísně pohlédla. „Nech ho být. S kým by ses potom veselil?“
Ninjovy okvětní lístky povadly. „Jistě, má paní.“ Vzmohl se na šibalský úsměv a pak zmlknul.
„Dobře, tak ještě zkontrolujeme zásahy. Sasori, kdo dostal tebe?“
„Poslední zaútočil Deidara,“ přiznal loutkář. „Ale nejhorší jsem to měl s Kisamem.“
„Blonďáku, tak kolikrát?“ obrátil se na plavovlasého ninju.
„Dvakrát.“
„A ty, Itachi?“
„Taky.“
„Fajn, tak vítěze máme,“ zabručel Kakuzu a poznamenal si výsledek.

„Začíná další disciplína, léčitelství!“
Disciplína spočívala v tom, že maskovaný ninja „jemně“ bouchnul do několika předem vybraných stromů, až se jim na kůře objevily znatelné praskliny, a ninjové měli za úkol zamaskovat je tak, aby nebylo poznat, že je někdo poškodil.
„Máte každý dva.“ Kakuzu rozděloval úkoly jako profesionál, když zabijáky směroval na správná místa. Tenhle úkol ninji dokonale uvolnil. Šlo sice také o rychlost, ale nebylo zapotřebí využívat fyzické síly.

Pozorovat bojovníky z Akatsuki při práci bylo skutečně zajímavé. Deidara zkoušel obarvit jíl, Itachi pletl květinové věnce, aby zničená místa obalil zelení, Kisame si hrál se smolou, Sasori se pokoušel kůru zregenerovat pomocí nějakých dryáků, Hidan zkoušel na místo nalepit kůru z jiného stromu a Zetsu si vypomáhal svými zelenými lístky.
Prtě přistoupila ke stromu, pohrdavě se ušklíbla a pevně ho objala oběma rukama. Ninjové ohromeně pozorovali, jak se strom „léčí“.
Kisame okamžitě následoval jejího příkladu a přitiskl se ke své dřevině. „Tak jak mi to jde?“ ptal se ostatních, kteří hýkali smíchy.
„Už ti regeneruje,“ prohlásil Itachi klidně.
Žralok se zazubil. „Vážně?“
„Jistě, že ne, troubo!“ vrátil ho Uchiha zpátky na zem.
Zatímco se Konan děsila, Vůdce mračil, Kakuzu zapisoval Prtino vítězství a Akatsuki se chechtali, holčička „uzdravila“ i všechny zbylé stromky.

Další úkol byl vcelku prostý – sejmout v běhu katanou všechno ovoce, které bylo položeno na sloupcích vyrobených ze dřeva. Konan pofňukávala, když viděla, jak devastují budoucí obědy, večeře a přesnídávky a nepřestávala přitom objímat svůj meloun.
Ninjové z Akatsuki si to užívali, vrhali se na kořist jako smyslů zbavení a tráva brzy nabyla odstínu ovocné šťávy. O zbytky se postaral Zetsu, kterému velice ochotně pomáhal Tobi. Konan řekla, že je neskutečné prase a obrátila se k celému představení zády.
Vyhrál sice Itachi, ale nejvíc zmožený byl Deidara, který se zhroutil do trávy, a vůbec mu nevadilo, že bude-li tam ještě chvíli ležet, bude mít celou hlavu mokrou. „Dejte chvíli pauzu!“ zakňučel a zoufale rozhodil rukama.
Hidan se rozchechtal. „Blonďák se další disciplíny nezúčastní!“ křikl na Kakuzu, který kývl. „Jdem, chlapi!“ zavelel nesmrtelný a celá pekelná sebranka se ubírala k dalšímu stanovišti.