Cesta odpuštění 28

HISTORIE SE OPAKUJE

„Proč si tam s nimi nezůstal?“ optala se ho Sakura.
„No víš, už je tma, tak jsem tě chtěl radši doprovodit domů,“ řekl nesměle.
„Nemusíš si o mě dělat starosti, ale když už se mnou jdeš, tak proč ne,“ zasmála se na něj. Naruto se také usmál a dal si ruce za hlavu jako obvykle.
Pomalu šli Konohou. Ten večer bylo všude nezvyklé ticho. Na cestu jim kromě pouličních lamp svítil i Měsíc. Cestou se bavili o obyčejných věcech. Když se pomalu blížili k jejímu domu, uvědomila si Sakura, že od dnešní noci, pokud noční můry nepřestanou, to bude muset zvládnout sama. Naruto si všiml, že je zamyšlená, neváhal a hned se zeptal.
„Co se děje?“ řekl jemně. Sakura se zastavila a zvedla k němu své zelené oči.
„Já se bojím, že to nezvládnu… sama,“ řekla potichu. Chvíli na se sebe hleděli, a pak jí Naruto pevně objal.
„Nemusíš se bát, vždycky ti budu nablízku,“ řekl, ale při těch slovech ho bolelo u srdce, protože věděl, že to nemůže dodržet.
„Děkuju,“ řekla vděčně. To byla pro něj poslední kapka. Opatrně jí od sebe odtáhl.
„Už musím jít… sbohem,“ řekl a odešel. Sakura chvíli sledovala, jak se vzdaluje a pak se vydala domů. Cestou jí v hlavě stále znělo to jedno slovo „sbohem“. Proč jen to řekl… přemýšlela.
Naruto se rozhodl, že ještě dnes odejde z vesnice a vydal se do kanceláře Hokage.
Neměl jsem jí doprovázet, jsem baka, zlobil se sám na sebe.
„Není lehké někoho opustit, že? Zvlášť když to vypadá, že tě…“
„Buď zticha,“ zakřičel Naruto nahlas.
„Copak, ty se zlobíš?“ zeptal se lstivě hlas.
Říkám ti, abys byl zticha, řekl Naruto, ale tentokrát už v duchu.
„Ha ha ha,“ zasmála se liška ďábelsky.

Sakura konečně dorazila domů. Potichu otevřela dveře a vešla dovnitř, chtěla jít rovnou do pokoje, ale všimla si, že se v obýváku svítí. Nakoukla do místnosti a uviděla, jak tam u televize její máma spí. Usmála se, potichu k ní přišla a přikryla ji. To ji, ale vzbudilo.
„Sakuro, konečně jsi doma,“ řekla nadšeně a vrhla se po ní.
„Ano jsem,“ odpověděla.
„Už jsem si o tebe dělala starosti, byli jste na té misi nějak dlouho,“ řekla.
„Trochu se protáhla,“ odpověděla jen.
„Určitě jsi unavená, tak si jdi lehnout,“ usmála se na na ni.
„Dobrou mami,“ řekla Sakura a odešla nahoru.
„Dobrou,“ odpověděla.

Naruto nikam nespěchal, a cestou k Tsunade si naposledy prohlížel Konohu. Měl to tu rád, nechtěl odejít, ale věděl, že musí.
Když dorazil k budově Hokage, všiml si, že v kanceláři Tsunade se jako jediné ještě svítí. Potom co se dostal ke dveřím pracovny, se nenamáhal ani zaklepat a rovnou vešel dovnitř. Tsunade seděla v křesle a spala na stole obložená papíry. Naruto přišel ke stolu.
„Bábi Tsunade, vsávej,“ řekl ledabyle, ale nic se nestalo.
„Hej, vstávej,“ šťouchl do ní.
„Co se děje?!“ křikla na něj, až se Naruto lekl.
„Bábi Tsunade musím s tebou nutně mluvit,“ řekl.
„Teď?“ podivila se, „nepočká to do zítra?“
„Ne to nepočká,“ odpověděl.
„Tak o co jde?“ zeptala se.
„Chci na čas odejít z vesnice,“ řekl a sledoval její reakci.
„Cože?! Posaď se,“ řekla a pokynula mu na židli u zdi. Pohotově si ji přinesl a posadil se před ní.
„Proč?“ zeptala se a přitom se opřela do židle.
„Musím se pokusit ovládnout Kyuubiho. Každým dnem cítím, že pečeť slábne a Kyuubi má nade mnou větší a větší moc. Nechci už nikomu ublížit,“ řekl vážně.
„Chápu, ale kvůli tomu nemusíš ještě vesnici opustit. Pomůžeme ti,“ řekla a upřela na něj pohled.
„Ne nejde to. Je to jen můj vlastní boj,“ řekl naprosto rozhodnutě.
„Ale jde po tobě Akatsuki,“ pokoušela se ho stále přesvědčit.
„To je mi jedno, nenechám se od nich chytit. Jo a ještě jsem se chtěl zeptat, jestli mi po rodičích tady v Konoze něco nezůstalo,“ řekl Naruto.
„Ty už víš, kdo to byli?“ zeptala se překvapeně.
„Jo už to vím,“ odpověděl rychle.
„Počkej chvilku,“ řekla a odešla do vedlejší místnosti. Po chvilce se vrátila a na stůl před něj položila krásně vyřezanou menší bednu. Naruto si ji se zájmem prohlížel. Byl si stoprocentně jistý, že pocházela ze země Vírů. Pomalu ji otevřel. Bylo v ní spousta fotek, pár svitků, 2 zvláštní kunaie a úplně vespod byl dopis. Zavřel bednu a stoupl si.
„Už musím jít,“ řekl, vzal si bednu a šel ke dveřím.
„Naruto,“ oslovila ho. Otočil hlavu a čekal, co řekne.
„Doufám, že se vrátíš brzo,“ řekla.
„Neboj, bábi,“ řekl a odešel.

Doma si rychle sbalil jen to nejnutnější a vyrazil na cestu. Celá Konoha už spala a na cestu mu svítil pouze Měsíc. Pomalu se procházel ulicemi.
Snad se sem jednou vrátím, řekl si v duchu.

Sakura ležela na posteli a nemohla usnout. Stále viděla před sebou dnešní divné loučení s Narutem a hlavně stále slyšela jeho poslední slovo „sbohem“. Potom jí to začalo docházet. Já jsem tak pitomá, řekla si v duchu. Rychle vstala z postele a oblékla se. Běžela temnou Konohou jako o život rovnou k bráně. Nevěděla proč, ale něco jí říkalo, že má běžet tam.

Naruto byl už skoro u brány, když v tom někoho za sebou uslyšel a otočil se. Sakura… pomyslel si a jen koukal.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí, když doběhla k němu.
„Kam jdeš?“ ignorovala jeho otázku a zeptala se udýchaně.
„Odcházím,“ řekl.
„Cože?! Ale proč?“ koukala na něj nechápavě.
„Protože musím,“ řekl, „promiň, ale už musím jít… sbohem.“
„To chceš jít sám?“
„Jo.“
„A co Akatsuki? Co když tě chytí?“ řekla rychle.
„Nechytí, neboj se,“ řekl, otočil se a směřoval dále k bráně. Najednou ho někdo chytil za ruku.
„Nech už Sasukeho být, nestojí za to. Už to není náš kamarád. Já ruším tvůj slib, kterým jsem tě zavázala…“
„Neodcházím kvůli Sasukemu,“ řekl. Sakura na něj zírala, tahle odpověď jí překvapila.
„Tak mě vezmi sebou,“ řekla naléhavě Sakura. Naruto na ni chvíli koukal.
„Nejde to,“ řekl smutně.
„Neboj se, nebudu ti překážet a…“
„Řekl jsem prostě ne,“ a při těchto slovech vytrhl svou ruku z jejího sevření a rozešel se k bráně.
„Naruto, prosím neopouštěj mě,“ řekla a po tvářích se jí začaly koulet veliké slzy. Narutovi ta slova trhala srdce.
„Naruto, já… já tě miluju!“ křikla na něj. Zastavil se. Tohle né Sakuro, nejde to… budu to muset udělat, řekl si v duchu, otočil se a vydal se zpět k ní.
„Co si to říkala?“ zeptal se, když byl u ní.
„Že tě miluju,“ řekla tiše.
„Nevěřím ti,“ řekl lhostejně.
„Ale já ti říkám pravdu. Proč mi nevěříš?“
„Protože stále miluješ Sasukeho!“
„To není pravda. Dříve možná ano, ale byla jsem hloupá holka. Měla jsem celou tu dobu tebe, jen jsem měla oči zavřené. Stál si při mně i v nejtěžších chvílích a vždy jsi věděl jak mi pomoci a rozveselit mě. Konečně jsem otevřela oči a uvědomila jsem si to. Prosím tě neodcházej.“
Naruto už dál nemohl. Pevně ji objal.
„Promiň mi to,“ zašeptal jí do ucha a jedním rychlým chvatem jí omráčil. Chytil ji do náruče a odnesl jí k sobě do bytu. Položil jí na postel. Na nočním stolku nechal krátký vzkaz a vedle něj položil svoje klíče od bytu a odešel.