Cesta odpuštění 27

DALŠÍ SLIB

Ne to je blbost. Sasuke to být nemůže, proč by se chtěl s námi setkat nebo se přibližovat ke Konoze… V tom případě to musí být někdo s Akatsuki, aby to dávalo smysl. Určitě jde po Narutovi kvůli Kyyubimu…

„Přemýšlíš nad tím, kdo nás pronásleduje, že jo?“ vytrhl jí z přemýšlení Naruto a narušil to divné ticho okolo nich.
„Hmm,“ zamumlala jen a dál usilovně přemýšlela.
„Sakuro – chan, nedělej si starosti,“ řekl a usmál se.
„Ale já…“
„Já vím, že se bojíš, aby mě nedostali ty zmetkové z Akatsuki, ale nemusíš si dělat starosti. Jen ať přijdou, alespoň budu mít příležitost jim nakopat zadky a ukázat kdo je budoucí Hokage,“ zazubil se na ni a jedním mohutným skokem se dostal do čela týmů.
Naruto…
„Naruto jen mi slib, že neuděláš nějakou hloupost a oni tě nechytí. Nechci ztratit i tebe,“ křikla na něj, i když druhou větu řekla potichu Naruto to slyšel.
Otočil na ni hlavu a řekl: „Slibuju ti to, jako že se Uzumaki Naruto jmenuju.“
Sakuře se při této jeho odpovědi částečně ulevilo, ale stejně hluboko v sobě se o něj hodně bála.
„Neboj, on se nedá,“ promluvil na ni hlas v duchu.
Já vím, ale i přesto se o něj bojím…
„Nedělej si starosti, oni ho nedostanou,“ uklidňovala ji vnitřní Sakura.
To doufám.

Po přibližně dvou hodinách rychlého běhu se konečně dostali k cíli.
„Hurá, konečně doma,“ volal Naruto, když z dálky zahlédl bránu Konohy. Sakura si jen oddechla. Naruto sebral poslední síli a začal svým společníkům utíkat.
„Naruto, počkej,“ volal na něj Yamato.
„Ne nemůžu, byl jsem přesně 2 měsíce 17 dní a 9 hodin bez ramenu,“ zavolal za sebe a utíkal dál jako o život.
„On si to vážně počítal?“ podivil se Sai.
„Je to totální závislák,“ prohodila jen tak Sakura.

Bránou najednou proletěla oranžovo - černá čmouha.
„Hej, počkej!“ ozvalo se z vrátnice.
„Nemám čas dattebayo!“ křikl a běžel dál.
„To byl Naruto co?“ zeptal se muž s rozježenými vlasy a páskou přes nos.
„Jo Kotetsu byl to Uzumaki Naruto,“ odpověděl mu Izumo.
„Vyrostl,“ poznamenal Kotetsu.
„Hmm to ano, ale rozumově moc ne,“ zasmál se jeho parťák.

K bráně konečně také doběhl zbytek týmu. Jakmile byli za branami, už neběželi. Yamato se nejistě ohlédl.
„Děje se něco,“ zeptala se Sakura.
„Zdá se, že se raději stáhl,“ odpověděl.
„To je dobře,“ oddychla si.
„Hej vy,“ ozvalo se vedle nich.
„Vracíme se z mise,“ odpověděl Yamato pohotově.
„Jo a je Hokage ve své kanceláři?“ zeptal se.
„Jo nejspíš tam bude,“ odpověděl Izumo.
„Dobře máte volno, u Hokage to vyřídím. Jo a Sakuro až si odpočineš, zajdi do nemocnice, ať tě prohlédnou,“ řekl a odešel.
„Hai,“ odpověděla ještě a spolu se Saiem šla domů.

Celou dobu šli mlčky. Sakuru prostě nemohlo napadnout, o čem by se s ním měla bavit.
„Tak se zatím měj,“ usmála se na něj a odbočila do jedné z ulic.
„Ahoj,“ odpověděl a pokračoval dál.
Jak se pomalu blížila domů, napadlo ji, že by se ještě mohla stavit za Narutem v Ichiraku ramen a taky si jeden dát.
Měla bych ale jít domů a pozdravit mámu… jenže ona mě určitě zdrží a já Naruta propásnu, přemýšla a nakonec se obrátila a vyrazila směrem k Ichiraku ramen.
Po chvilce byla na místě. Vešla dovnitř a uviděla Naruta jak do sebe hází už pátou misku ramenu.
„Asi ti to hodně chybělo co,“ řakla a přisedla si vedle něj. Naruto se na ni usmál s plnou pusou a pokračoval dál.
„Tak jakej si dáš, Sakuro?“ zeptal se stařík.
„Jeden kuřecí, děkuju,“ odpověděla. Za chvilku už před ní ležela plná miska kuřecího ramenu a nádherně voněla. Naruto nasál pro něho slatnou vůni. Neváhal a hned si objednal.
„Staříku ještě jeden kuřecí,“ zazubil se.
„Jasně,“ odpověděl mu vesele.
Sakura pomalu jedla ramen. Je fakt dobrej, pomyslela si.
„Já jsem tak utahanej,“ protahoval se Naruto.
„Já docela taky, ta cesta byla dlouhá,“ řekla Sakura.
„To jo.“
„Tady to máš,“ zazubil se stařík a položil před něj ramen.
„Děkuju,“ řekl a hned se do něj pustil. Během chvilky bylo po ramenu.
„Byli jsme pryč jen dva měsíce, ale mě to přijde jako věčnost,“ řekl Naruto a pohrával si s hůlkami.
„To máš pravdu, taky mi to přišlo, že jsme byli pryč déle,“ řekla Sakura.
„A hele kdo se nám to vrátil z mise,“ ozvalo se za nimi. Oba dva se otočili.
„Čau Kibo,“ zazubil se Naruto.
„Ahoj,“ řekla Sakura.
„A co vy tady a jen vy dva děláte,“ řekl a mrknul na Naruta.
„No… my… eh,“ koktal.
„Jsme tu na obědě,“ odpověděla za něj.
„Vy dva na obědě, tady a spolu?“ divil se a prstem ukazoval z jednoho na druhého. Pak se přesunul k Narutovi.
„Vy dva spolu chodíte?“ zašeptal mu do ucha. Naruto zrudnul, podíval se na podezřívavý pohled Sakury a znervózněl.
„No ne,“ odpověděl potichu.
„Kecáš,“ řekl nahlas Kiba.
„Co si to tam šuškáte?“ ptala se Sakura.
„Ale nic Sakura – chan,“ řekl Naruto.
„No nic já nebudu rušit, vy dvě hrdličky,“ řekl Kiba a odešel. Oba dva zčervenali. Sakura se vzpamatovala jako první.
„Co si mu to zase nakecal?“ zeptala se výhružně.
„N..nic.“
„Nekecej Naruto,“ řekla.
„Já fakt nekecám. To je hrůza, dneska mi nikdo nevěří,“ povzdechl si.
Sakura dojedla ramen a zaplatila. Naruto si to nechal jako obvykle napsat na účet a společně odešli.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Naruto.
„Asi se stavím doma a pak půjdu do nemocnice,“ řekla.
„Do nemocnice?“ podivil se.
„Jo, musím tam, vždyť ty víš kvůli čemu,“ povzdechla si.
„Jo no jo,“ cvaklo mu.
Cestou šli kolem oblíbené restaurace Choujiho. Byla by snad náhoda, kdyby ho tam neviděli. Spolu s Chojim tam byli Shikamaru, Ino, Ten Ten, Neji a Lee. Ino si jich všimla a hned na mě začala mávat, aby se k nim připojili.
„Chceš jít za nimi?“ zeptal se Naruto.
„Ale tak na chvilku jo,“ usmála se na něj.
„Ahoj,“ řekli součastně všichni.
„Ahoj,“ odpověděla Sakura i Naruto. Pak si k nim přisedli a rozjela se diskuze.
„A jaká byla mise?“ optal se Lee.
„Ale jo celkem v poho,“ odpověděl klidně Naruto. Zato Sakura si myslela pravý opak, ale nic neřekla.
„A jak jste se měli?“ otázala se Sakura, aby změnila téma.
„Tak znášto sem tam nějaká ta mise, jinak pěkná otrava,“ odpověděl Shikamaru.

„Hokage – sama, konečně jsem Vás našel,“ řekl Yamato.
„Konečně jste se vrátili,“ usmála se na něj.
„Chtěl bych podat hlášení o misi a o závažném problému,“ řekl.
„O problému a závažném?!“ řekla a úsměv se jí z tváře vytratil.
„Hai.“
„Půjdeme do pracovny,“ řekla a vydala se na cestu. Yamato jí následoval. Poté co se oba pohodlně usadili, jí řekl o průběhu celé mise a hlavně o Sakuře.
„S tou Sakurou se mi to ani trochu nelíbí,“ řekla zamyšleně a podepřela si rukama hlavu.
„A to není ten největší problém…“
Zvedla k němu oči a hleděla na něj tázavým pohledem.
„Několik hodin cesty od Konohy jsem si všiml, že nás pravděpodobně celou cestu zpět sleduje jistá osoba,“ řekl.
„Zjistil jsi kdo to je?“ ptala se pohotově.
„Hai, tu chakru by poznal snad každý, kdo se s ním někdy setkal.“
„No tak mi už konečně řekni kdo to je,“ řekla už naštvaně.
„Sice jsem ho neviděl na vlastní oči, ale musel to být Uchiha Madara,“ řekl potichu.
„Cože?! Co ten tady dělá!“ zuřila Tsunade. „Seš si jistý, že to byl on?“
„Hai.“
„Tak to není ani trochu dobré,“ řekla a opřela se do křesla. „Jestli je to vše, tak můžeš jít.“
„Hai,“ řekl a odešel.

Byla už skoro tma a parta v restauraci se dobře bavila a postupem času rostla. Sakura si uvědomila, že už musí být dost pozdě a měla by se ukázat doma. Úplně zapomněla jít i do nemocnice.
„Hele lidi budu muset už domu,“ řekla a stoupla si.
„Ty máš snad večerku?“ utahoval si z ní Kiba.
„Ne to ne, ale jsem unavená a měla bych se taky ukázat doma. Tak se tu mějte,“ řekla a odešla. Když byla u dveří, Naruto se prudce zvedl.
„Sakuro – chan počkej,“ křikl na ni. Sakura otočila hlavu a zastavila se.
„Mějte se lidi,“ řekl a šel za Sakurou.
„Ty už taky jdeš?“ zeptala se nesměle Hinata.
„Jo.“
„Je to jasný,“ poznamenal Kiba a vesele se zazubil.