Stín v srdci 08- Pravda je někdy krutá

„Ne nezestárl jsi, jen jsi…,‘‘ nedořekla jsem, jelikož jsem dobře věděla co bude následovat. Ale Naruto se dál usmíval, a já musela taky. Nejspíš nám tuhle chvíli nemohlo nic zkazit ani ty léta, co se na nás podepsali. Znovu jsme k němu přitiskla, musela jsem si užít ten pocit.
„Jakože jsi tu?‘‘ zajímala jsem se hned, co jsme se od něj odtrhla a musím uznat, že to byla docela dlouhá doba. Ještě chvíli a už by mě od něj nikdo nedostal.
„Já…přišle jsme vám pomoci,‘‘ řekl, i když chvíli váha a právě to mě přivedlo do rozpaku. Smích mi opadle a zvědavě jsem pohlédla na ostatní, kteří raději sklopila hlavy. Mnoho se toho dalo vyčíst z tohohle.
„Nic jste mi neřekli,‘‘ zlobila jsme se. Za tu dobu jsem tu byla u jsem se snad poprvé zlobila.
„Proč?‘‘ ptala jsem se. Nikdy v přítomných my nebyl schopen odpovědět. Začínala jsme být i trochu nervní, ale to už se do toho vložil Itachi.
„Promluvíme si o tom nahoře, ano?!‘‘ řekl dal mi ruku kolem ramen. Hleděla jsem stále do prázdna, takže mě musel otočit a nasměrovat nahoru. Nemohla jsem si ani nevšimnout jak podezíravě se tvářil Naruto, nejspíš měl stále o mě obavy a itachi tomu také dobře nepřispěl.
Pomalu jsem s ním mířila nahoru s jedinou myšlenkou, kterou jsi byla v tuhle chvíli schopná, stále jsme myslela na ni. Na mou dcerku.
Zavedl mě pomalu do pokoje, kde se spolu se mnou posadil na postel.
„je mi líto, že jsme ti to neřekl, ale bylo to pro tvoje dobro,‘‘ řekl a pohladil mě po rameni. Neposlouchala jsme ho, nechtěla jsem. V tuhle chvíli jsem nevěděla, zda mu věřit.
„Ale je to moje dcera,‘‘ řekla jsem tiše, ale byla jsem si jistá, že mě slyšel. Stačil mi jeho pohled.
„Pořád je to moje dcera a já chci aby znala pravdu,‘‘ pokračovala jsme a pomalu jsme zvyšovala hlas. On však stále zakrytě mlčel.

Madara chvíli stál v místnosti a sledoval dívenku, co stále zády k němu. To co právě uslyšel, ho možná rozzuřilo víc, než zpráva o tom že ONA utekla. Ale přec jenom ona byla dítě, pokusil se ještě jednou si ji přivlastnit, ale ona stále jím opovrhovala. A když to udělala i po čtvrté došla mu trpělivost. Otočil ji k sobě a mrskni s o stůl.
Sakura bolestivě zasténala a se slzami v očima mu pohlédla do tváře.
„Tak holčička by si chtěla hrát,‘‘ radostně se usmál a víc ji přitiskl ke svému tělu. Sakura opovrženě otočila hlavu, nemohla se mu podívat do oči.
„Podívej se na mě,‘‘ řekl klidně, až to v tuhle situaci byla naprosto nepředpovídatelé. Dívenka neposlechla a dál hlavě ke dveřím.
„Pokoušíš moje trpělivost,‘‘ křikl na ni a vrazil jednu facku. Tohle byla osudová chyba pro něj. Sakura uchopila jeho katanu, kterou měl opřenou o stůl a přiložila ji jemu pod krk. Teď se smála ona.
„A co teď uděláš,‘‘ usmála se katanu mu víc zaryla do krku. Madara se ale usmál a pohladil ji po tváři, rukou pak sjel na její nohy.
„Přece se nebude prát, když nám to tak dlouho klapalo,‘‘ řekl ti tiše a ruku, kterou měl přiloženou na jejím stehně posunul o kousek víc. Sakuře se to nelíbilo a přitlačila víc na katanu.
„A bude nám to klapat dál,‘‘ dodal hlasitě a rukou vyjel ještě víc. Ještě jednou ji udeřil, protože stále jen hleděla do kouta místnosti . Ani to, že už měla tvář narudlou a slzy ji stékali po tváři, ji nezabránili, aby se mu podívala do oči. Pomalu povolila katanu, už to nemohla vydržet.
„Tak vidíš zlatíčko, takhle je ti správně,‘‘ usmál se vyhrnul ji noční košilku ještě víš.
„A teď si vezmu to co mi patří,‘‘ hladově se pousmál, ale Sakura stále hleděla do prázdna.

„Víš dělal jsem to pro tvoje dobro,‘‘ řekl tiše Itachi a přitiskl ji blíž k sobě. Slabě jsme si pousmála, možná měl pravdu, kdybych nic nevěděla, bylo by to pro mě lepší.
„Vidíš, že to jde,‘‘ pousmála a objal mě kolem pasu. Musela jsme se usmívat dál, byl někdy tak okouzlující.
Pootočila jsme hlavu a políbila jsme ho na tvář.
„Měla by sis odpočinou, za ten výkon,‘‘ pošeptal mi do ucha. Mírně jsem zrudla, ale on mě přiváděl do rozpaků často. Přitulila jsme k němu víc a políbil jsme ho. Tentokrát na ústa. Polibek mi vrátil.
„Děkuji,‘‘ špitla jsme a zavrtala jsem se pod peřinu.
Pomalu jsme upadala do temnoty, která se pomalu vyjasnila. Objevila jsem se před dveřmi, dobře jsme věděla kam vedou, rychle jsem je otevřela, na prahu jsem však zamrzla.
To co jsem právě viděla mi doslova vyrazila dech. Poklekl jsem na kolena a zakryla jsem si oči.
„Ty zmetku!‘‘ pošeptala jsem tiše, mezi slzami, nebyla jsem jediná, komu se koulemi slzy.
Když to vše konečně skončilo, Madara se zvedl a opustil místnost. Sakuru nechal ležet na zemi.
Plakala, ale já ji nemohla pomoct, ale nemohla jsem. Po kolenech jsem pomalu přilezla k ním, chtěl jsem ji pohladit po vlasech, ale věděla jsme, že k ničemu. Když jsem se ji dotkla, škubla sebou a já taky. Pozvedla uplakanou hlavu, ovšem mě neviděla. Ukápla mi další slza, znovu jsme ji pohladila po tváři, ona položil hlavu na zem.
„Mami,‘‘ špitla tiše, předtím než zavřela oči.