Sedm minut v ráji - Ibiki

„Devatenáct!“ řekla jsi s blaženým úsměvem a zahihňala ses. Tahle oslava se vyvedla... a saké ti dnes neobyčejně chutnalo! Ale číslo z papírku jsi přece jen ještě přečíst dokázala. Rozhlížela ses po přítomných, ale nikdo nejevil známky toho, že by se zvedal a chystal do kumbálu. Založila sis ruce na prsou a začala netrpělivě klepat špičkou nohy. „Tak kdo je devatenáct?“ Nic. „Devatenáct, devatenáct, devatenááááct!“ opakovala jsi důrazným hlasem a u toho dupala, což ti po chvíli začalo připadat kdoví proč děsně komické, takže ses začala chechtat. Když tě to přešlo, obrátila ses k Ino a vrhla se jí kolem krku. „Nikdo mě nechce,“ řekla jsi teatrálně a začala předstírat pláč. Ino už docházela trpělivost.
„Tak kdo je ta devatenáctka?“ vřískla, protože by už od tebe ráda měla pokoj.
„Á, někdo říkal devatenáct?“ ozvalo se odněkud zezadu. „Tu má Ibiki!“ Bylo to zvláštní, protože to pronesl hlas Anko.
„Ani náhodou.“ Tohle už bylo Ibikiho zavrčení.
„Ale ano, copak ty si nevzpomínáš, jak ses hlásil, že budeš hrát? Ohoho, vlastně promiň, tebe jsem přihlašovala já!“
„Anko, přísahám, že jednoho krásnýho dne - “
„Copak copak, snad se nebojíš?“
„Grrr...“
„Tak šup do kumbálku, bude se ti to líbit, uvidíš!“ To už se před tvými zraky zjevila Anko, která před sebou strkala neochotného Ibikiho. Byla jsi zcela nadšená. Trochu ses obávala, že budeš nucena strávit následujících sedm minut v kumbále s nějakým nedomrlým chuuninkem, ale štěstí se na tebe přece jen usmálo a přihrálo ti do cesty nejdrsnějšího z drsných, takže přesně muže podle tvého gusta.
Když za vámi Tenten přirazila dveře, Ibiki na ně zůstal naštvaně koukat a pod pomyslné vousy si bručel nepěkná slova na adresu Anko. Ty ses však nenechala tímto postojem zastrašit.
„Ibi-kuuun, to musí být osud!“ vrhla ses hned na něj a začala ho láskyplně objímat. Ibiki tě bez námahy odstrčil a držel si tě na vzdálenost paže od těla.
„Kolik jsi toho dneska vypila?“ zeptal se bez úvodu. Bylo vidět, že to věčné vyslýchání se mu začínalo přenášet i do běžného života.
„To není vůbec slušné na takové věci se vyptávat dámy! A vůbec, na to, aby se ti dívky vrhaly kolem krku, přece nemusejí být opilé!“ našpulila jsi uraženě rty. Ibiki udělal jen něco jako „chm“. Potom se rozhostilo ticho. Chvíli jsi to snášela, ale nevydržela jsi dlouho.
„Notááák! To tady budem sedm minut jen stát a koukat na sebe?“ začala ses trochu vztekat.
„Nikdo tě nenutí na mě koukat. A pro mě za mě si tu tancuj...“ řekl Ibiki svým typickým tónem a zas měl na tváři takový ten poloúsměv, jakože on ví něco, co ostatní ne. Přišla jsi až k němu a podezíravě ses mu zadívala zblízka do obličeje.
„Čemu se jako směješ?“ dotázala ses.
„Já se nesměju, to si jenom namlouváš,“ odpověděl a začal se šklebit ještě víc. Zúžila jsi oči
„Ale notak, tohle je snad novoroční večírek, všichni mají být naměkko a líbat se na potkání!“ začala jsi obšírně. Ibiki jen pokrčil rameny, úsměšek z jeho zjizvené tváře nezmizel. V duchu jsi několikrát praštila hlavou do stěny, nicméně pokračovala jsi. „Mohl bys aspoň jednou zjihnout a jít s davem, ne? Ne, asi ne. Ale mysli trochu do budoucna! Představ si, za deset let už ti třeba nebude připadat železná panna jako tak výborná společnice, budeš chtít, aby na tebe někdo vlídně promluvil, aby si tě někdo hleděl a třeba ti i večeři uvařil, ale víš co? Smůlu budeš mít a povídat si budeš tak leda se španělskou botou, protože tobě to do té tvojí makovice prostě nedochází!“ což jsi podpořila položením ruky na jeho hlavu a mírně jsi s ním zacloumala. Chvíli to trpěl, ale pak tě uchopil za zápěstí a paži ti nesmlouvavě vrátil k boku.
„Chceš tím naznačit, že používáme k vyslýchání takové barbarské metody?“ Ne, tak to bylo opravdu to poslední, cos tím chtěla naznačit.
„Nesnaž se změnit téma!“ okřikla jsi ho namíchnutě.
„Znáš mě, na tyhle řeči mě moc neužije. Radši bych teď od tebe chtěl slyšet něco úplně jiného.“
„A co?!“
„Ticho,“ řekl a znělo to jako hozená rukavice.
„Tak to je docela ironie, nemyslíš? Od kdejakého vrahouna hltáš každé slovo a po nebohé děvě, která se ti tu snaží dát najevo svou náklonnost, chceš, aby zmlkla...“ řekla jsi kousavě. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, co na to odpovědět.
„Máš pravdu, to skutečně je zajímavý paradox,“ ozval se nakonec a zněl poměrně pobaveně. Neubránila ses povzdechnutí.
„To jsem se toho zase dozvěděla,“ zamumlala sis spíš jen pro sebe, „jestli je to s chlapama těžký, tak ty jsi chlap s velkým CH!“
„Hmm, díky.“ Přála sis, aby mu ten úšklebek něco pořádně setřelo! Ale nezdálo se, že by k tomu někdy v blízké budoucnosti došlo. Zasupěla jsi. Do dneška ses snažila vycházet z pravidla, že kdo si počká, ten se dočká, ale teď ti to saké nějak vyhnalo z hlavy.
„Hele, já vím, že to víš, tak mi prostě řekni, jestli jo nebo ne, a přestaň už s těma kličkama, protože mě to právě přestalo bavit!“ uhodila jsi na něj, ale bohužel v ten samý okamžik uhodila i Tenten do dveří.
„Konéc!“ nechala se slyšet.
„Tak to bylo neproduktivně strávených sedm minut,“ zhodnotil to Ibiki, když otvíral. Cítila ses jako zmoklá slepice. Tak takhle ti už dlouho nic nezkazilo dobrou náladu. Vydala ses tedy taky ke dveřím, ale Ibiki ti zastoupil cestu. Než sis stačila všimnout, ocitla ses najednou v jeho téměř medvědím objetí a cítila jsi, že jeho ne zrovna jemné rty si zahrávají s tvými.
„Mmmmm?!“ vydala jsi ze sebe překvapeně. Ovšem sotva ti došlo, co se to vlastně děje, a pokusila ses do toho zapojit, už tě zase odstrčil a vyšel ven jakoby nic.
„Sakra chlape! Ale před těma sedmi minutama to nešlo, žejo!“ křikla jsi na něj nevybíravě a práskla dveřmi kumbálu. Mohlo to být mnohem produktivněji strávených sedm minut, jenom kdyby trochu chtěl! Otočil se na tebe, přeměřil si tě od hlavy k patě a zase zpátky, jak jsi tam naježeně stála, a v tmavých očích mu přeskočila mírně sadistická jiskřička.
„Když mně se líbilo, jak se škvaříš ve vlastní šťávě...“