Bloom - 19. kapitola - Krvavý tanec

Černobílá kráska hleděla svýma jantarovýma očima vyzývavě na každého, kdo kolem ní prošel. Než něco podnikne, musí se přesvědčit, zda své umění plně ovládá. Chtěla vědět, zda dokáže Zetsua naštvat natolik, aby toužil po tom, opustit sídlo.

Konan po ní pošilhávala. Vždycky se přikrčila za rohem, aby ji nezahlédla, bála se jí. Všimla si, že čas od času si píská nějakou melodii a den co den někam mizela s Deidarou. Přišlo jí na mysl, že ti dva spolu možná něco mají, ale to je přece směšné! Nebo ne?

Blonďáček slíbil, že o Bloomině plánu nikomu nepoví. Neřekla mu samozřejmě vše, ale i těch pár informací mu stačilo. Věděl, že brzy bude v sídle horko.

„Máte starosti, Zetsu-san?“ vyzvídal Tobi a přešlapoval na místě.
„Ne,“ zabručel vztekle. „Ale ta holka tu ještě neni.“
Tobi se ohlédl, vzápětí zajásal a ztratil se. Blížila se k nim Bloom. Našlápla si, pak jako by si to rozmyslela, couvla a opřela se jednou rukou o strom.
„Tak co dneska budeme dělat, chlape?“ prohlásila laškovně a přejela si jazykem po rtech.
„Přece to, co vždycky, ženská!“ odsekl kanibal a těkal očima ze strany na stranu. „No fajn! Teď se pro změnu ztratil Tobi! Vážně nemám náladu ho teď jít hledat.“
„To nebude třeba,“ uchechtla se Bloom, přiložila si ruce k ústům a zavolala: „Tobi! Když sem hned přijdeš, něco dostaneš!“
Netrvalo dlouho a oranžová maska s vykuleným okem vykoukla za jedním ze stromů. Zelenovlasá v duchu napočítala do tří, pak se rozeběhla a v příští chvíli už kroutila Tobimu ruce za zády. „Víš, co dostaneš? Pěstí!“ oznámila mu bez vytáček a nemotorné tělíčko sebou zaškubalo.
„Né! Nebijte Tobiho!“
Zetsu se na to všechno díval s pocitem nelíčené hrůzy. Bloom s Tobim ještě párkrát zatřásla, důrazně ho napomenula, že nemá dělat Zetsuovi naschvály a se slovy: „Běž si hrát, chlapečku!“ ho propustila.
Teprve pak se kanibal vzpamatoval. „Kdo tě tohle naučil?“
Zarazila se. „Hi… Án… vlastně nevím,“ vyhrkla a přestala si ho všímat.
Aha, takže Hidan, pochopil Zetsu a v duchu si řekl, že by si měl začít hlídat záda, aby mu do nich ještě někdo nevrazil nůž.

Mladá žena s obličejem dvojí barvy se právě pokoušela umýt podlahu. Shinobi z Uchiha klanu postával nedaleko. Jeho nedávné „povyražení“ mu nedávalo spát. Odvážil se k ní přiblížit. Vyjekla a upustila hadr na zem. Objal ji zezadu a naklonil se k jejímu uchu. „Neměl bych ti nic říkat, ale… ve dveřích napravo od kuchyně je pro tebe schovaný kus flákoty.“
Zamrkala a pak ho ze sebe setřásla. „Tak dík! A… tos lovil sám?“
„Tak trochu,“ připustil a znovu ji upozornil na to, že jestli to praskne, neznají se. Pak se rychle vytratil.
Usmála se. „Všimla sis, jak na tebe ten kluk trpí?“ smočila si černá.
„Ale jdi! To se ti určitě zas jenom něco zdálo!“ zaprotestovala bílá.
Druhé já se vytratilo a ona se mohla vrátit zpátky k práci.

Hidan se vrátil k večeru do sídla, podle všeho byl na téhle misi sám. „Jó, není nad pořádně vykonanou práci!“ uchechtl se a zapálil klacek, který držel v ruce, aby nevzbudil ostatní a mohl se potichu vplížit k sobě do ložnice. Slabé světlo ozářilo postavu v koutě, ta se při pohledu na jeho zakrvácený obličej zašklebila.
„Unavenej?“
„Ani ne. Proč se ptáš?“ Hidan se zatvářil samolibě. Určitě mu na to tahle krasotinka skočí.
„Tak to bys mě moh doprovodit.“
Kývl hlavou, že souhlasí.
Vzala ho za ruku a táhla pryč. Hodil přitom za sebe hořící klacek. „Nechytne tu něco?“
Hidan nasadil svůj oblíbený nevinný úsměv. „Ani nápad! Podlaha je udusaná hlína. To víš, jsme chudý poustevníci.“
„To ti tak budu věřit!“ zakřenila se zelenovláska.

Odtáhla ho do sklepení. „Meškáš, sestřičko,“ chechtal se Deidara a pokukoval po Hidanovi. „Nemam vám dvěma nechat trochu soukromí?“
„Nežvaň nesmysly!“ napomenula ho Bloom.
Blonďáček pokrčil rameny a usedl k bubnům. Bělovlasý se na dívku podíval pořádně. „Heleď, neutekla čistě náhodou tahle košile z mýho šatníku? A co ty kalhoty?“ Na rtech mu hrál pobavený úsměv.
„Promiň!“ opáčila kráska. „Ostatní si svoje věci hlídaj.“ Přešel tu poznámku s klidem. Přitočila se k němu. „Tak co? Učili tě tančit, hochu?“
Oplatil jí úšklebek. „Pche! V tom jsem mistr!“
Znovu se zasmála, opatrně převzala z jeho rukou kosu, a než ji odložila na zem, setřela z ní trochu krve a zamazala si tváře. „Musíme přece ladit, ne?“ Pak se obrátila na Deidaru. „Spusť to!“

Pekelný cirkus začal. Oba tančili jako smyslů zbavení, Hidan rozhodně na její umění nestačil, přesto se snažil se před ní neshodit. Zelenovlasá byla na něho až moc rychlá. V jednu chvíli ji držel v náručí a v té příští už mu dýchala za krk a vzdychala. Usmíval se, ba co víc, toužil lovit tuhle kořist, co mu stále utíkala.
Deidara dával pozor na „hudbu“, ale v jednu chvíli to už nevydržel a třískl do nástrojů silněji, než bylo nutné. Před očima měl stále ten naprosto dokonalý pár. „Neberte mi moje sny!“ zakňoural a znovu třískl do bubnů.
Bloom se k bělovlasému přitiskla. „Řekni každému, krom Zetsua a tý modrovlasý, že zítra jsou zvaný na velkou párty, která se bude konat právě tady.“ Hidan se ušklíbl. Pustila ho. „Uděláš to pro mě?“ Vysekl před ní úklonu a za hlasitého řehotu si hodil kosu zas přes rameno. Mohli by ten večer považovat za ukončený, kdyby sídlem neotřásl nezaměnitelný ženský jekot.
„Pomozte mi někdo! Tobi hoří!“