Akatsuki Temari

Upozornění: Praví a nefalšovaní Akatsuki se zde příliš nevyskytují. Tento příběh popisuje všechno, kromě pravdy...

„Synu, musíme si promluvit," začal Nara Shikaku.
„Vůbec nemám čas, ale když to bude rychle..." zadrmolil roztěkaný Shikamaru. Dnešek byl významným dnem, kdy si všichni vyrobili kostýmy a celá Konoha pořádala maškarní večírek. A bez jeho rozsáhlé inteligence určitě nedokážou ani zařídit výzdobu!
„Jedná se o tvůj vztah s Temari!" udeřila Shikamarova matka.
„Aha! Jestli vám vadí, že je z Písečné..." začal Shimakamaru.
„Ne," odpověděl Shikaku.
„Že nosí vějíř..."
„Vůbec!" přidala se Shikamarova matka.
„Její účes?" vyjekl Shikamaru zoufale.
„Trochu," řekla Shikamarova matka.
„Jde o to, že Temari je Akatsuki," vysvětlil Shikaku.
„Cože!!?" vyjekl Shikamaru.
„Nikdo neví proč..."
„Cože!!?"
„Ale je to tak..."
„Cože!!?"
„Věř mi, právě nám poslali zprávu přímo z Písečné!"
„Cože!!?"
„Přestaň to pořád opakovat!"
Shikamaru se chytil za hlavu: „Ale proč by to dělala? Akatsuki jí málem zabili oba bratry!"
„No, třeba právě proto..." naťukl Shikaku.

Před osmi hodinami, Skrytá Písečná, sídlo Kazekageho:
„Kakurou!!! Já tě zabiju!!" Temari rozkopla dveře a s kunaiem v ruce se vřítila dovnitř.
Kankurovi zmizel úsměv z obličeje. „Oou..."
Vzápětí z nich byla jedna velká ječící hromada. A bylo by tak ještě asi dlouho, kdyby oba neoddělily dvě ruce z písku.
„To musíte dělat takový randál!!?" zařval Gaara.
„Když on mi zničil můj kostým na dnešní večer!" žalovala Temari.
„A ona mi zničila make up!" odpověděl Kankurou a otíral si obličej do rukávu.
„Jsem Kazekage a potřebuju pracovat!" pokračoval Gaara. „Tak se přestaňte chovat jako malé děti, nebo vám zabavím zbraně!"
„Ale..." vypískli oba.
„Ticho! Temari - namaluješ Kankurovi znova obličej!" rozhodl Gaara.
„Ne!!" vyjekla Temari.
„Cha cha cháá!" usmál se Kankurou.
„A ty Kankurou seženeš Temari nový kostým! A ať je to něco pořádnýho, nebo si mě nepřej!" dodal Kazekage a odebral se ke svým milovaným formulářům.
Obou sourozencům sklaplo.
„Jdu se zase namalovat," řekl Kankurou.
„Jdu si sehnat kostým," řekla Temari.

Před sedmi hodinami, Skrytá písečná, tržiště:
„Jak to, že nemáte žádný kostýmy!!" ječela Temari.
„Je mi líto," odpověděl znuděně prodavač. „Ale maškarní večírek je dneska večer. Všechno bylo vyprodáno."
„Víte kdo jsem!? Já jsem sestra Gaary!" řekla Temari.
Prodavač vytřeštil oči. „Kazekageho? Tak počkat, něco bych tu ještě měl..." Sáhl pod pult a vytáhl ramínko v ochranném obalu.
„Je to má velikost?"
„To padne všem... chcete si to zkusit?"
„Nemám čas!" odsekla Temari a mazala ke dveřím, než si podavač vzpomene na placení.
„A kdyby jste náhodou s Kazekagem mluvila, můžete mu říct, že můj brácha to s tím atentátem nemyslel vážně!? Byla to jen taková legrace..." Za Temari zaklaply dveře. „Nashle..."

Před šesti a půl hodinou, Skrytá písečná, sídlo Kazekageho:
„Kankuróó!!" Temari se vřítila do Kankurova pokoje.
Kankurou zvedl ruce. „Já nic!!"
„Musíš mi sehnat nový kostým!"
„Cože? Neříkalas, že si ho jdeš koupit?"
„Žel, situace totálního výprodeje mě nutí k zoufalým činům!"
„Jak to myslíš?"
Temari vytáhla dva kostýmy. „Buď můžu jít v tomto nádherném, ovšem tebou rozpáraném kostýmu devítiocasé lišky..." Temari ukázala kostým, zbavený většiny ocasů a dvěma vystřiženými otvory na hrudníku. „Nebo v tomhle!"
Kankurovi poklesla čelist. „To je... Akatsuki hábit!?"
„Ne tak nahlas!" okřikla ho Temari. „Teď jdu do sprchy! A až vylezu ven, chci nový kostým! Jinak Gaarovi řeknu, že tohle je tvoje vina! A komu asi bude věřit!?" Kankurou zavrčel. „A pospěš si! Moje trpělivost je u konce!"

Před šesti hodinami, Skrytá Písečná, sídlo Kazekageho, před Temarinou sprchou:
„Kostým, kostým... A kde ho teď asi tak vzít. Jen si vyskakuj, vějířatko, ale mě nedostaneš!" brblal si pro sebe Kankurou a nasměroval Karasu k hromádce Temarina šactva. „Pomalu a s klidem!" Karasu pobrala oblečení i osušku. Na věšáku zůstalo jen ramínko v ochranném obalu. „A teď ještě vybrakovat všechny skříně!"

Před pěti hodinami, Skrytá písečná, sídlo Kazekageho, Temarin pokoj:
„Tak tohle přestává všechno!!" vřískala Temari a kopala do prázdné skříně. Kdyby tak měla svůj vějíř... ale ten byl pryč taky. „Kankuróó!" Temari si vykasala hábit, aby se jí lépe běželo a vydala se najít Kankura. V tom se před ní objevili dva ninjové a zůstali na ni nechápavě civět. Temari si oddechla. „No konečně někdo... Nevíte, kde je..." Nestačila ani dokončit větu, když se oba ninjové dali na útěk. „Co jim je?" Temari pokračovala dál.
Náhle se všude vůkol ozvaly hlasy. „Akatsuki! Je tu Akatsuki! Akatsuki!"
Temari se nechápavě zastavila před skupinou ozbrojených ninjů: „Klid, podívejte, to jsem přece..."
„Do bojéé!" zařval první ninja a s tasenou katanou se vrhl kupředu.
Pravý hrdina by si povzdechl, zapálil by si cigáro nebo začal žvýkat žvýkačku a útočníky by uzemnil speciálním chvatem levé ruky (v případě praváka). Ale Temari byla pouze inteligentní dívka a dobře věděla, že když na vás běží šedesáti kilovej chlap s naostřenou katanou, není čas na hrdinství!
Tak si vykasala hábit a se zařváním: „Já toho Kankura zabiju!" se rozběhla pryč.

Před třemi hodinami, Skrytá písečná, obydlí nižších vrstev obyvatelstva, temná ulička:
Temari se soustředila. Přikrčila se, zhoupla se na patách a pokusila se o extra vysoký skok vysoký. Natáhla ruku a snažila se stáhnout z prádelní šňůry něčí kalhoty. Jenomže obyvatelé Skryté písečné byli odborníci na věšení prádla a dobře věděli, že když ho na šňůru pořádně neupevníte, odvane ho první písečná bouře. A pak by museli platit Konohu, aby jim poslala nějaké geniny, kteří by šli do pouště odvanuté prádlo najít. Temari zůstala nehnutě viset na nohavici. Pak to vzdala a spustila se dolů.
„Akatsuki!" ozval se dětský hlásek za jejími zády.
Rychle se otočila na malou holčičku. „Hele, tohle není tak, jak to vypadá!"
„Akatsuki!" opakovala dívenka. „A krade oblečení!"
„Hele, já to fakt nutně potřebuju!"
„To je úžasný!"
„Já... cože!?"
„Kterej jste Akatsuki!?"
„Já nejsem..."
„Nemusíte se bát! Já to na vás neřeknu! Můžu přivíst kamarády!?"
„Ne!"
„A vezmete mě do učení?"
„Cože!?"
„Bejt hrdina je nuda a vždycky vás zabijou."
Temari si povzdechla. „Hele, já nejsem žádnej..."
„Akatsuki!" zaječela jakási ženská u vchodu do uličky. „Je tady Akatsuki."
„Oou." Temari se rozběhla po stěně, přeskočila ji a sprintem se rozběhla někam... do úkrytu.

Před dvěma hodinami, Skrytá písečná, Kankurovo místo seznamování s opačným pohlavím:
Kankurou dívky moc nerozeznával. Většinou byly hezké, obvykle Chuuninové a občas některé obzvlášť krásné koupil pití. Momentálně se bavil se dvěma a taky je tak rozlišoval.
Dívka č.1: „To je hrůza, říká se, že se večírek zruší!"
Dívka č.2: „Větší hrůza spíš je, že se tady někde potuluje Akatsuki!"
Kankurou: „Akatsuki? Blbost! Že by ho sem jen tak pustili?"
Smích.
Dívka č.2: „Ale možná na tom stejně něco bude. Dostat se mě pod ruku, je s ním konec!"
Dívka č.1: „Hlavně aby se večírek konal. Sehnala jsem kostým druhého Hokage!"
Dívka č.2: „Za co půjdeš, Kankurou?"
Kankurou: „Za sebe."
Smích.
Dívka č.1: „A co tvoje sestra?"
Kankurou: „Myslím, že má připravený něco speciálního už teď!"

Před dvěma hodinami, Skrytá písečná, Temarin úkryt u odpadní stoky:
Temari se nejvíc toužila po běhu vydýchat, ale zápach močůvky jí v tom opravdu bránil. Ale alespoň to bylo jediné místo, kam se ani nejostřílenější ninjové neodvažovali!

Před hodinou a půl, Skrytá písečná, sídlo Kazekageho:
„Co to má znamenat!!" zařval Gaara a upoutal na sebe pozornost (tj. čtyřicet osm písečných úst zařvalo).
Před pěti minutami se dveře jeho kanceláře jednoduše rozletěly a dovnitř vkráčelo asi dvacet ninjů, z nichž většina měla masky a zdržovala se poblíž oken a dveří. Ti zbylí začali navzájem o něčem mluvit, ale sdělit to Gaarovi se neobtěžovali. Teď předstoupil nejstarší z nich. „Kazekage-sama! Odstupte od okna!" Na jeho pokyn se zatáhly závěsy - což bylo divné, neboť tam dřív žádné nebyly...
„Nechte mě bejt a radši vyklopte, co se to u všech písečných dun děje!" zahřměl Gaara a jeho písek s ním.
„Hrozná věc, Kazekage-sama!" bědoval stařec. „Ve vesnici se potuluje Akatsuki!!"
„Cože!? Přiveďte mi toho barvoslepýho blbce, co ho pustil dovnitř!" odpověděl Gaara.
„Ehm, Kazekage-sama..." naťukl další ninja.
„A tomu Akatsuki dejte nějaké drobné, ať si na nás nestěžuje..."
„Ale pane..." ozval se jiný ninja.
„Dokud se jen tak potuluje, nejsou potřeba žádná velká opatření..."
„Ale to..." ozval se další ninja.
„A kterej Akatsuki to vlastně je?" zeptal se Gaara.
„Vaše sestra Temari."
„Cože!!?"
„Nikdo neví proč..."
„Cože!!?"
„Ale je to tak..."
„Cože!!?"
„Věřte nám, už jsme poslali zprávu do Konohy!"
„Cože!!?"
„Má tam přece svého přítele, Nara Shikamaru."
„Cože!!?" Gaara se otočil a chytil se za hlavu. „Ona má kluka!?"
Starý ninja ho konejšivě poplácal po zádech. „Vy toho asi o svých sourozencích moc nevíte, že?"

Současnost, Konoha, sídlo klanu Nara:
„Potřebuju spacák, deset kunaiů, deset shurikenů, zubní kartáček, dvě láhve vody, hromadu sendvičů.. a ... zapomněl jsem na něco?"
„Zubní pastu?"
„Díky mami!" Shikamaru popadl tubu a narval ji do batohu.
„Co!? Ty ho ještě podporuješ?" dupl si Shikaku na svou ženu.
„Děláš si legraci!?" vyjekla. „Tvůj syn jde právě bojovat o svoji lásku a to ho mám jako zamknout doma!?"
„Nashle!" zavolal Shikamaru a vyběhl do pouště (shodou okolností ji mají hned za domem).
„Počkej! Vzal sis náhradní trenýrky?"

Současnost, Skrytá písečná, centrum vesnice:
„Takže první a druhý oddíl to vezme kolem hradeb. Oddíl tři bude hlídkovat na čtvrtý, pátý a šestý ulici. Čtvrtej oddíl si veme... Oddíle jedna a dvě, co tady ještě děláte!?" Gaara vzhlédl od mapy města, kterou rozložil na zádech jednoho zavalitého ninji.
Oddíl jedna a dvě se tvářil rozpačitě.
„No, vy jste říkal, že oddílu jedna bude velet Kankurou a oddílu dvě Temari," odpověděl jeden odvážnější ninja.
„No a co?" nechápal Gaara.
„Ehm... Kankurou tady ještě není. A Temari tak trochu pronásledujeme," špitl ninja.
Gaara si povzdechl. „Tak podívejte! Celej den trávim za stolem plným papírů, kterých někdo natiskl omylem o nějakou tisícovku víc! A problém je, že na každým tom papíru je políčko: Velitel oddílu! Někoho tam přece zapsat musím!"
„Čau brácho, přišel jsem o něco?" ozval se přicházející Kankurou zvesela (dívka č.1 mu dala číslo).
„Ty se moc neřehni, vezmi si tyhle paka a naklusej k prostoru kolem hradeb!" přikázal Gaara.
„Proč?" Kankurou nechápal, proč by měl trávit čas kolem hradeb, když ho může trávit s hezkou holkou u sebe v pokoji.
„Celý den tady pronásledujeme Akatsuki, pokud sis nevšiml!"
„Blbost, jak by se sem dostal?"
„To je jedno! Každopádně jsem už vyhodil vrátnýho."
„A kterej Akatsuki to vlastně je?"
„Temari."
„Ahá! Nějakej vtípek k dnešní oslavě, co? Ale to si pleteš s aprílem..."
„Ne!"
„Počkat, ty... to myslíš vážně?"
„Jo!"
„Ale Temari se přece vzteká u sebe v pokoji, protože nemůže vyjít ven v tom... Oou."
„Kankurou! Kam zase jdeš!?" zařval Gaara za svým prchajícím bratrem.
„Já... pudu kousek napřed, jo!" odpověděl Kankurou.
Oddíl jedna a dvě pokrčil rameny a sprintem se vydali po jeho stopách.

Současnost, Skrytá písečná, neurčitá pozice:
Temari zdrhala. Ten bezdomovec, co rybařil na okraji Písečňácké stoky, ji zbudil právě včas, kdy se na ono místo nahrnul dav s pochodněmi a pometly. Nic nebylo lepší k rychlému vystřízlivění, než právě toto. Ovšem, nadšený zástup ji pomalu doháněl. Za prvé Temari ještě trochu bolela hlava, a za druhé se jí v hábitu dost blbě běhalo - musela si ho vykasat nad kolena. A ničemu nepřispíval fakt, že jí Kankurou ukradl i boty a spodní prádlo! Temari se vyhla oddílu ninjů, sprintujících k ní z druhé strany. Prudce zabočila a... ocitla se ve slepé uličce!

Současnost, Skrytá písečná, opět neurčitá pozice:
„Ehm, promiňte..." Shikamaru zaklepal na rameno jakési stařence, která nad hlavou mávala kamou. „Co je to tu za srocení?"
„Jdeme zabít Akatsuki, mladíku!" usmála se babča.
„Cože!? Ne!" zaječel Shikamaru a začal se prodírat dopředu. „Uhněte! Je to moje holka!"
Temari se odtrhla od stěny, odkud vyhlížela na spoustu naštvaných obličejů a musela se vyhýbat létajících předmětům, které na ni byly vrhány. „Shikamaru?"
„Temari!" Shikamaru vystoupil ze zástupu a vrhl se ke své milé. „Proč ses přidala k Akatsuki!? Přeskočilo ti!?"
Temari ho flákla po hlavě rukojetí nabroušené vrhací sekyrky, která se právě zabodla do stěny vedle ní. „Já - nejsem - žádnej - Akatsuki!"
Shikamaru se zamyslel. „A proč si teda nesundáš ten hábit?"
„Protože pod ním nic nemám!"
„Temari?" Na scéně se objevil Kankurou. „Ehm, hele, asi mě teď chceš zabít, ale já..."
„Ty jeden malej...!!" vykřikla Temari a oba se začali honit.
„Akatsuki chce zabít Kankura!" vykřikl někdo.
Před bojující dvojku se postavil Shikamaru a zvolal: „Tichóó!!"
Všichni napjatě strnuli, dokonce i Temari s Kankurem (Temari ho držela za krk, Kankurou ji držel na vlasy).
Shikamaru se zhluboka nadechl: „Tak hele! Není Skrytá písečná náhodou svobodný město?"
Všichni se zamysleli.
„Dobře, jinak... Co je na tom, když někdo nosí hábit s mráčkama? Jasně, někomu se to může zdát nevkusný - vypadáte v tom tlustí, připomíná to noční košili a ty mráčky jsou taky docela... no nic. Každopádně, Temari je moje holka, jasný!? Nehlásí se k žádné radikální organizaci a neudělala nic špatnýho! A jestli se mojí holce líbí hábit s mráčkama, budu ho klidně nosit taky!"
Temari zaslzela: „On mě miluje!"
„Vážně?" Kankurou vytáhl několik ramínek v ochranném obalu. „Pár bych jich tu měl. Chceš si ho oblíknout hned?"
Shikamarovi vyrašil pot. „Ehm, to byla jenom metafora..."
Dav za jeho zády začal skandovat: „Oblíknout! Oblíknout! Oblíknout!"
Shikamaru vzal hábit do dvou prstů a pomalinku si ho přetáhl přes hlavu.
Dav ztichl. „On něco řekne!"
Shikamaru zkusil pár pohybů. „Hmm, je to docela pohodlný..."
Temari se podívala na hromadu hábitů. „Kde jsi to vzal?"
„No, napadlo mě, že by Akatsuki hábity nebyly úplně špatnej převlek," vysvětloval Kankurou. „Chtěl jsem ještě deset pro kámoše, ale nějak jsem se splet v nulách a objednal jsem jich trochu víc..."
„Kolik?" zeptala se Temari.
„Tisíc..." Kankurou se přikrčil.
Temari ho kupodivu nezačala mlátit, ale přátelsky ho objala kolem ramen. „Gratuluju bráško. Teď je celá vesnice zásobena Akatsuki hábity na sto let dopředu."
„Ale zato jsou zdarma!" dodal Shikamaru.

Ještě tentýž den, sídlo Akatsuki, pozice neznámá, ba přímo tajná:
„Peine! Peine!" Do Peinovy kanceláře vtrhl udýchaný Kisame. „Nebudeš věřit, co se děje v Písečné!"
Ozvalo se "plomb, plomb", jak Peinovi odletěly všechny piercingy v nose. „Dle tvého silného odéru předpokládám, že tam zase nevyčistili tu odpadní stoku."
„Něco horšího!" odpověděl Kisame. „Všichni tam začali nosit naše hábity!"
„Cože!?" vyjekla celá organizace.
Ozvalo se "plomb, plomb", když Peinovi odletěly piercingy ze rtu. „Nemožné! To budou nějaké laciné napodobeniny! Můj speciální mráčkový návrh je nefalšovaný!"
„Viděl jsem je," přísahal Kisame. „Ten bezdomovec, co se s ním tak dobře kecá, dostal taky jeden! Jsou úplně stejný jako ty naše!"
Mezi členy organizace se začalo ozývat šeptání:
„Jak teď poznáme, kdo je Akatsuki a kdo není?"
„Co když všichni chcou bejt Akatsuki, aby nás vyšachovali?"
„Co budeme dělat!?"
„Peine, udělej něco!"
„To nemůže být pravda! Průmyslový vzorek mám v trezoru!" Pein otevřel trezor a zaraženě do něj zíral. „Kdo... kdo... kdo..."
Všichni se otočili po Kakuzovi, který si v klidu počítal peníze. „Kakuzu!" A vytáhli zbraně.
Kakuzu si odkašlal a dal před sebe papír.
„Co to je?" zeptal se Deidara.
„To je, Deidaro, náš finanční výkaz," odpověděl Kakuzu.
„Já nechci finanční výkaz!" brečel Pein. „Chci zpátky svůj průmyslovej vzorek!"
„Drahý Peine..." pokračoval Kakuzu. „Na tomto malém papírku stojí, že většina mého vlastního výdělku padá kam? Cituji: Sprchový gel, lak na vlasy, pět balení lízátek, krmení pro závojnatky, čerstvá hlína z květinářství v Travnaté, speciální červené kontaktní čočky, dvě tuny papíru, bruska na nože a kosy a v neposlední řadě stříbrný piercing ve tvaru P."
„A co z toho vyplývá?" zeptal se Zetsu.
„To znamená, že i přes tohle všechno se snažím udělat něco pro organizaci! Čtěte!" Kakuzu ukázal na poslední položku, která jediná neměla před výslednou cifrou mínus, ale plus.
„Ty jsi prodal můj průmyslový vzorek Akatsuki hábitu!?" zařval Pein.
„Za dvanáct tisíc..." vydechl zbytek organizace.
„Cože!? Kde je to napsaný?"
„Tady dole!"
Jediný kdo ještě nesouhlasil byl Itachi. „Ale Peine! Byl to tvůj oblíbený vzorek! Vždyť ho máš tak rád!"
Pein rozhodně přimhouřil oči. „Mám rád i tuhle organizaci, ale dvanáct tisíc je dvanáct tisíc!!"
A dál se o prodaném vzorku už nikdy nemluvilo...

Večer, Skrytá písečná:
Skupina ninjů nechápavě procházela vesnicí, plné lidí v Akatsuki hábitech. A Gaara řekl: „Ti se ale nějak rychle množí, viďte?"
A od těch dob to již není normální maškarní večírek - je to večírek Akatsuki hábitů!