Bez minulosti - 4

Následujících několik týdnů se Gaara s Aki scházely na skále nad Sunou. Celé dny si o něčem povídali. Prozrazovali si svá největší tajemství, své nejtajnější touhy a věci, kterých se nejvíce obávali. Jejich život neměl chybu, byl naprosto dokonalý. Ani jednomu z nich to nepřipadlo divné a naučili se tuhle skutečnost brát za samozřejmost. Bohužel to byla jejich největší chyba. Jejich rodiny začínali být podezřívavé. Akiina rodina pořád vyzvídala, co dělá celý dny venku a domů se vrací, až se setmí. Několikrát ji její matka dokonce sledovala, ale Aki si jí naštěstí brzo všimla a ztratila se jí v davu. U Gaary to bylo horší. Jeho otec se ho pokaždé, když přišel domů, začal vyptávat. Z počátku mu Gaara odpovídal poctivě nacvičené pohádky, ale postupem času to vzdal. Zjistil, že to stejně nemá žádnou cenu a tak na otcovi otázky přestal jakkoliv reagovat. To se ovšem Kazekagemu nelíbilo. Poznal, že mu Gaara něco tají, ale nedokázal zjistit proč. Když už byl opravdu zoufalý, poslal své dvě starší děti, Temari a Kankuroua. Ti se ovšem vraceli s nepořízenou. Gaara se jim totiž vždycky nějak šikovně ztratil. Nakonec byl nucen nasadit na jeho sledování shinobi ze speciální jednotky.
Nebýt náhody nikdy by si jich Gaara nevšiml. Díky ní v čas dokázal zabránit katastrofě, která by mohla nastat. Výsledkem bylo, že se s Aki na pár týdnů přestali vídat úplně. Když se zprávy o jeho nečinnosti donesly ke Kazekagemu, uklidnily ho a Gaara se znovu mohl začít stýkat se svou kamarádkou. Nejdřív začali velmi opatrně, aby znovu nevzbudili podezření. První měsíc se viděli jednou za týden a následně počet postupně zvyšovaly. Nakonec se zase vídali každý den, tentokrát, ale jen pár hodin denně. Nechtěli hazardovat se štěstím, jako před půl rokem, kdy se poprvé potkali. Osud si, ale naplánoval něco jiného.

Jednoho dne, zrovna když se Aki vrátila domů ze schůzky s Gaarou, na ni doma čekalo překvapení. Svého otce pořádně neviděla skoro celé tři měsíce měsíc. Vždy jen brzy ráno a domů se zpravidla dostal pozdě večer, když už spala. Proto byla velmi překvapená, když jej uviděla sedět na pohovce v obývacím pokoji.
„Tati! Ty už jsi doma?“ vykřikla nadšeně a vrhla se k němu.
Otec ji pevně objal. „Ahoj, sluníčko. Mrzí mě, že jsme se tak dlouho neviděli. Jak ses celou tu dobu měla?“
„Skvěle. S mamkou to zvládáme.“ ujistila ho.
„To je dobře.“ usmál se. „Už sis udělala nějaké přátele? Za chvíli půjdeš do akademie, tak by vůbec neuškodilo, kdybys už někoho znala.“
Aki obrátila oči v sloup. „Ještě jsem se s nikým neseznámila. Navíc znáš můj názor na akademii.“
„Ano, to znám. Ale ty znáš i ten můj a tvé matky.“
„Já vím. Do akademie půjdu, ale na co potřebuju někoho znát. Tam se přece se všemi seznámím.“
„To je pravda. Jen jsem si myslel, že by sis ráda hrála s někým ve tvém věku.“
„Tati. Já už nejsem dítě.“ ohradila se dotčeně Aki.
„Pro mě vždycky budeš moje malá holčička.“ řekl láskyplně a pohladil ji po vlasech.
Odevzdaně si povzdechla. „Když to říkáš. Mimochodem, jak bylo v práci?“
„Pracovně. Ani na chvilku mě nenechají vydechnout. Zdá se, že se něco děje.“
„Co se stalo?“
„To je tajné.“ zavrtěl hlavou Tatsumi.
„Ale no tak tati. Komu bych to asi řekla.“
„V tom máš sice pravdu, ale mě by mohli vyhodit z práce, kdyby zjistili, že jsem ti něco řekl.“
„A týká se to vesnice? Něco nám hrozí?“ nedala se Aki.
Nezáleželo na tom, jak moc naléhala, její otec dál zarytě mlčel. Nakonec musela přiznat porážku. Nasupeně odešla do svého pokoje, kde se zavřela až do večeře. Cítila se zrazená, protože s otcem před sebou neměli žádné tajemství.
„Teda, kromě Gaary.“ hlesla a zadívala se z okna. Tak strašně moc chtěla o Gaarovi říct otci, ale z minulého incidentu se poučila, že to není dobrý nápad. Moc jí to mrzelo. Přesto jí víc zasáhl fakt, že otec před ní má také tajnosti. Všechny tyhle pocity zrady a viny, ji neopustily ani při večeři. Způsobovaly tak nepříjemnou atmosféru mezi členy rodiny, která se jim až doteď vždy vyhýbala.
„Děkuju za jídlo.“ poděkovala Aki a okamžitě odešla zpátky do svého pokoje. Věděla, že se chová, jako rozmazlený spratek, ale křivda, kterou cítila, byla silnější než její zdravý úsudek. Ani jednou se na rodiče nepodívala, takže nemohla vidět jejich utrápené pohledy.
„Možná bys jí to měl říct.“ řekla váhavě Nao.
Její manžel se na ni zamítavě podíval. „To nepřichází v úvahu.“
„Ale vždyť si jí sám viděl. Z toho nemůže vzejít nic dobrého.“ nevdávala se Nao.
„Nemůžu s tím nic udělat. Je to příkaz od samotného Kazekageho. Bylo by to šílenství se mu vzepřít.“
„Bude to pro ni šok. Má to tady opravdu ráda.“
„Já vím, ale rada už pracuje na plánu, jak to oba překonají.“ usmál se Tatsumi, ale jeho žena věděla, že to není upřímný úsměv. V očích mu viděla stín pochybností a strachu. Pevně mu stiskla ruku. Okamžitě poznal, že jeho obavy prokoukla a stiskl ji ruku na oplátku.
„Všechno bude v pořádku, uvidíš.“

Od tiché hádky, která u Nakashimů proběhla, uplynul měsíc. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Gaara s Aki už se zase scházeli, jako na začátku a Akiiny rodiče pracovali dlouho do noci, takže je Aki skoro vůbec neviděla. Navíc Kazekage už zase chodil domů. Všechno probíhalo poklidně a Gaarovi narozeniny se kvapem blížily. Jeho kamarádka, už začala plánovat, co by mohli podniknout. K tomu všemu se snažila vymyslet vhodný dárek pro svého nejlepšího kamaráda, což byl velký oříšek. Cokoliv ji napadlo, hned zavrhla, protože jí to nepřipadalo dost dobré. Byla z toho nadmíru zoufalá, díky čemuž se začala často procházet jen tak po tržnici a prohlížela si vystavené výrobky. Později za to však byla moc ráda. Konečně, objevila dárek, který tak dlouho hledala.
Poslední den, před Gaarovými narozeninami objevila na tržnici jeden zapadlý obchůdek. Vypadal, jako každý jiný dům v Suně s rozdílem v tom, že to byl dvoupatrový dům a ty se v Suně moc často nestavěly. Stěny měl z písku a hlíny, místo oken pouhé díry bez okenic, a dveře byli z těžkého uhlově černého dřeva. Aki se obchod na první pohled zalíbil. Něco jí říkalo, že tady určitě najde dárek pro Gaaru. Prošla kolem cedule Vetěšnictví, vzala za kliku černých dveří a zatlačila. Dveře se neslyšně otevřeli a Aki opatrně vklouzla dovnitř. Okamžitě ji do nosu praštila vůně vonné jasmínové tyčinky. Byla to nádherná vůně, a když se rozhlédla kolem sebe, měla pocit, jako kdyby se ocitla v úplně novém světě. Stěny pokrývaly vysoké regály plné těch nejdivnějších a zároveň nejzajímavějších věcí, které Aki kdy viděla. Na zemi ji uchvátily ty nejkrásnější koberce jaké, kdy viděla, a stejně tak mohutný křišťálový lustr, který visel uprostřed místnosti.
„Páni. To je nádhera.“ vydechla okouzleně a přistoupila k jednomu z regálů. Na jedné z polic se nacházela podivná křišťálová koule. Aki už o nich slyšela a dokonce i pár viděla, ale nikdy ne takovou, jako byla tato. Koule byla celá černa a byla vsazená do zlatého podstavce. Působila temným a nepřivětím dojmem. Něco z ní však na Aki zapůsobilo a táhlo ji to k sobě. Začala po ní natahovat ruku. „To bych nedělal být tebou.“
Polekaně stáhla ruku a otočila se za hlasem. Před ní stál postarší muž, mohlo mu být kolem třiceti. Dlouhé bílé vlasy mu padaly na ramena a z hranatého obličeje na ni přísně hleděl pár smaragdových očí.
„Proč ne?“ zeptala se zvědavě Aki.
„Protože je prokletá.“
„Prokletá? Myslíte nějaké jutsu, nebo něco podobného?“
„Taky se to tak dá říct. Každopádně je to nebezpečné, tak od toho běž dál. Vlastně ničeho se tady raději nedotýkej.“ řekl muž a posměvačně se na ni zašklebil. Aki se zamračila, ale od police s předměty ustoupila.
„Takže, co přesně tady chceš? Tohle není obchod pro děti.“
„Ani bych sem nešla, kdybych nemusela.“ odsekla.
„To je moc pěkné, ale už jsi tady. Tak co potřebuješ.“ řekl tím nejotrávenějším hlasem.
Aki se ještě víc zakabonila. Potkala ho sice teprve poprvé v životě, ale už jí lezl na nervy. Chtěla okamžitě odejít, ale hrdost jí nedovolila jen tak utéct.
„Potřebuji sehnat dárek pro svého kamaráda. A tohle je jediný obchod, kde jsem ještě nebyla.“
„Hmm, a kdo přesně je tvůj kamarád?“ zeptal se muž nevině.
„Proč vás to zajímá? K čemu to chcete vědět?“ vyhrkla podezíravě Aki.
„Jen tak. Možná bych ti pak mohl lépe pomoci.“ pokrčil rameny a začal přerovnávat věci na policích.
Aki si ho nepřestávala podezíravě měřit. Poznala, že ji něco zatajuje, ale nevěděla co. A to ji štvalo. Byla proto odhodlána zjistit co před ní skrývá. V tom ji na protější polici zaujal další podivný předmět.
„Prozatím se tu porozhlédnu. Dostat to z něj můžu později.“ pomyslela si a popošla blíže k předmětu. Dávala si však pozor, aby se ho nedotkla, měla pocit, že v téhle věci ji muž nelhal. Začala se tedy procházet mezi regály a hledat vhodný dárek pro Gaaru.
Než došla k poslední uličce, pomalu ztratila veškerou naději. Ztrápeně si zběžně prohlédla dva zbývající regály. „Moje poslední šance.“
Pozorně si prohlížela každou věc, která na policích byla vystavená. V duchu přitom myslela na Gaaru a na jeho reakci, kdyby nějakou z těch věcí dostal. Byla si jistá, že by byl rád za jakoukoliv věc, co by od ní dostal, ale Aki chtěla, aby byl z ní opravdu nadšený. A v žádné její představě nevypadal opravdu šťastně.
„No tak. Přece tu něco musí být.“ zaklela nahlas Aki.
„Ty jsi ještě tady?“ podivil se obchodník, když ji uslyšel klít a vykoukl z poza rohu.
„Ano, jsem.“ zamručela Aki. Škaredě se přitom na něj podívala. A v tom je uviděla. Dva stříbrné prstýnky, jak se lesknout necelý metr od mužovy hlavy. Nadšeně se k nim rozběhla.
„To je ono.“ vykřikla a vztáhla po nich ruku. Těsně než se jich dotkla, ji obchodník chytl za paži a odtáhl ji stranou.
„Co t-“
„Zbláznila ses?! Přece jsem ti říkal, abys na nic nesahala.“ okřikl ji.
Aki se zamračila. „Vždyť jsou to jenom prstýnky. Co by se tak mohlo stát?“
Muž si povzdechl. „To nevím, ale určitě nic pěkného.“
„Vy nevíte?“
„Pravda je, že jsem je našel v jednom starém chrámu. Vůbec nic o nich nevím.“ přiznal.
„Tak proč je tady máte vystavené?“
Zasmál se. „Doufal jsem, že někdo z lidí, co můj obchod navštíví, by mi dokázal říct, co jsou zač.“
Aki se zamyšleně zahleděla na prsteny. Připadali ji naprosto neškodné. Navíc byly neuvěřitelně krásné. Ten o něco menší měl do sebe vsazených několik černých drahokamů. Tvořily úhlednou řadu a objímaly celý prsten. Kolem nich pak do prstenu byly vyryty podivné ornamenty. Ty se nacházely i na tom o něco větším. A místo několika drahokamů, byl do prstenu vsazen jeden jediný. Prsteny na Aki působily podivnou silou. Měla pocit, jako by ji do sebe vtahovaly.
„Hej, co je s tebou?“ zatřásl s ní muž, ale Aki nereagovala a dál na ně zírala otupělým pohledem.
„Sakra, tohle se mi vůbec nelíbí.“ řekl obchodník a pokusil se ji odtáhnout pryč. Aki se, ale odmítala pohnout z místa. Místo toho udělala krok k prstenům a pak další až stála zase u nich. Pokusil se ji zastavit, bohužel marně. S hrůzou v očích se díval, jak po nich mala dívka natahuje ruku. Křečovitě zavřel oči a dřepl si. Čekal. Nejdřív minutu, pak dvě, když se stále nic nedělo, otevřel oči a podíval se na dívku. Oba prsteny držela v rukou a živě si je prohlížela.
Pozorně se na ni zahleděl. Vypadala zdravě, žádná část těla ji nechyběla, nebyla nijak zvláště zbarvená, nikde ji netekla krev, nekřičela. Opatrně tedy vstal.
„Jsi v pořádku?“
Překvapeně se na něj podívala. „Jsem v pořádku. Proč bych neměla být?“
„Měl jsem za to, že ti ty věci něco udělaly.“
„Opravdu se cítím skvěle. Ale vy se chováte zvláštně. Ještě před chvilkou to vypadalo, že mě moc v lásce nemáte a teď se o mě strachujete.“ řekla podezíravě.
Omluvně se usmál. „Taky jsi nevypadala, že jsi ze mě nějak nadšená.“
„Taky nejsem.“
„Ou, to bolelo.“ zašklebil se na ni jakoby ublíženě.
„Chci je koupit. Kolik stojí?“ ignorovala ho Aki. Muž zvážněl a dlouze se na ni zahleděl. Vzdychl a zalovil v kapse. Vytáhl si dýmku, napěchoval ji tabákem a sirkou zapálil.
„Svědomí mi nedovolí, abych ti je prodal.“
Aki se zaškaredila. „Ale no tak. S tím na mě nechoďte. Vám přece může být jedno, komu je prodáte. Tak jaké pak svědomí.“
„Normálně ano, ale ne když něco prodávám malým dětem, jako jsi ty.“
„Já nejsem dítě!“ křikla na něj.
„Jasně, cokoliv řekneš. Ale moje odpověď je ne.“ stál si za svým muž.
„Jestli si myslíte, že se jen tak vzdám, tak se mýlíte.“ varovala ho Aki.
„Hmm.“ zabručel a vzal si prsteny. Ruku měl obalenou látkou. Odmítal cokoliv riskovat. Aki se mu je pokusila vzít, ale jemu stačilo jenom zvednout ruku, aby se k nim nedostala. Naštvaně na něj zasyčela a obrátila se k odchodu.
„Nemyslete, že jste se mě zbavil …“ zarazila se a otočila se jeho směrem. Podívala se na něj zvláštním pohledem. Mlčky na ni hleděl zpátky a sledoval její směr pohledu. Zjistil, že se dívá na cedulku s jeho jménem.
„Oh, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Takano Eiichiro.“
Aki se trochu zarděla. „Já jsem Aki.“
„Těšilo mě Aki-chan. Doufám, že už se sem nevrátíš.“ usmál se na ni zářivě.
Překvapeně zamrkala, ale skoro okamžitě se vzpamatovala. Narovnala se a namířila na něj prstem.
„Ještě jsme spolu neskončili, Takano-san. Zítra se vrátím!“ prohlásila, a aniž čekala na odpověď, vyběhla z obchodu ven.
„Ach, ta se určitě vrátí.“ povzdechl si, ale pousmál se. „Ale co už. Dlouho jsem se tak dobře nepobavil.“