Bez minulosti - 5

„Takano-san. Přišla jsem si pro ty prsteny.“ řekla Aki v okamžiku, kdy překročila práh obchodu. Dotyčného však nikde neviděla. Zběžně prošla uličkami, ale nikde ho nenašla.
„Takano-san, jste tady?!“ zavolala na něj, jak nejhlasitěji dovedla. Když se ani po tomhle nikde neobjevil, naštvaně došla k červenému závěsu, který byl napravo od dveří. Bez okolků ho rozhrnula a vystoupala po schodech, které se před ní objevily, nahoru. Všimla si, že po stěnách jsou pověšené obrazy různých velikostí a barev. Se zájmem si je prohlížela, když kolem nich procházela. Byly na nich vyobrazeny pro Aki naprosto neznámá místa. Konečně prošla kolem posledního obrazu a zároveň došlápla na poslední schod. Opatrně rozhrnula šedý návěs a nakoukla dovnitř. Uvědomila si, že se právě dívá na byt Takana Eichira. Potichu, jako myška vklouzla celá dovnitř a s neskrývaným zájmem se kolem sebe rozhlížela.
Pokoj byl skromně vybaven. V pravém rohu naproti vchodu byla umístěna postel a vedle ní malý noční stolek. Pod oknem, které se nacházelo hned vedle postele, byly umístěny komody, které se táhly až na samý okraj stěny. Prostor mezi touto částí pokoje a tou, ve které stála Aki, oddělovala knihovna, která se táhla až ke stropu. Byla ze dřeva a skrz ni bylo vidět na druhou půlku pokoje. Zároveň zasahovala až doprostřed pokoje. Stěny pokoje byly holé, jen na některých místech byly přidělané svítilny.
Aki se byt hned zalíbil, ale Takana tam nenašla. Zklamaně chtěla odejít, když ji vyrušil pohyb nalevo od ní. Otočila se po původu zvuku a uviděla, jak v průchodu stojí Takano s hrnkem v jedné ruce a s jídlem v druhé ruce.
„Jak ses dostala dovnitř?“ zeptal se šokovaně.
„Dveře byly otevřené.“
„Otevřené? Vždyť jsem je zamykal.“
„Tak asi špatně.“ pokrčila rameny.
Zkoumavě se na ni zadíval. Když s tím nepřestával, Aki došla trpělivost. „Co je?“
„Nic. Nechceš něco k jídlu, nebo pití?“ řekl jakoby nic.
„Cože?“
„Ptám se, jestli nechceš něco k jídlu, nebo k pití.“ zopakoval Takano.
„Ne. Ale chtěla bych ty prsteny.“ usmála se na něj.
Takano ji úsměv oplatil. „To můžeš, ale já ti je nedám.“
„Ale no ták. Proč ne? Vždyť včera jsem se jich dotkla a byla jsem úplně v pořádku.“ nevdávala se Aki.
Eichiro uhnul pohledem. „Na tom nezáleží.“
„Ale já je potřebuji už dneska.“
„Tak to by ses měla podívat po jiném dárku.“ pokrčil rameny Takano.
Aki byla být zoufalá. Doufala, že ho dokáže přemluvit, ale tahle naděje se pomalu vytrácela. Muž, který před ní stál, byl neobyčejně tvrdohlavý.
„Tak mi aspoň řekněte, proč mi je nechcete dát.“ povzdychla si a zamířila ke křeslu, které při příchodu přehlédla. Stálo zády ke knihovně, takže když si na něj člověk sednul, pohledem se díval ven z okna.
Bylo vidět, že obchodník váhá. Ze svého místa se po celou dobu ani nehnul. Pomalu usrkával z hrnku a přitom přežvykoval. Vymýšlel důvod, jak by se Aki zbavil? Nebo jí hodlá říct pravdu? Napjatě čekala a vpíjela se do něj pohledem. Čas utíkal a stále se nic nedělo. Začínala být netrpělivá. S Gaarou měla sice sraz až večer, ale stále se ještě musela na oběd vrátit domů. Nechtěla, aby rodiče získaly jakkoliv velké podezření. Musela se, ale držet zpátky. Kdyby se teď nechala ovládnout emocemi, vůbec by si nepomohla. Naopak, ještě víc by snížila naději, že prsteny někdy dostane. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Zároveň se snažila provést to, co nejtišeji, aby na sebe neupoutala pozornost. Bylo to ovšem k ničemu, protože když se znovu podívala na Takana viděla, jak se jeho rty zkroutily do křivého úsměvu. Aki se ale nehodlala jen tak vzdát a usmála se na něj tím nejsladším úsměv, který dovedla. S pocitem vítězství postřehla jemný záblesk překvapení, který se mihl v zelených očích. Takano dojedl poslední kousek a na okamžik zmizel do kuchyně. Tentokrát čekala Aki trpělivěji než kdy dřív. Věděla, ne doufala, že vyhrála. Eichiro se vrátil z kuchyně a sedl se na postel. Z kapsy od kalhot vytáhl malou krabičku, otevřel ji a vyndal z ní cigaretu a zapalovač. Položil cigaretu do úst a škrtl zapalovačem. Malý oranžový plamínek přiložil k okraji cigarety, několikrát potáhl a čekal, dokud konec nezčernal a nezačal doutnat. S blaženým výrazem na tváři potáhl a následně vydechnul velký oblak kouře. Sledoval ho, jak se pohybuje pokojem k oknu a rozplývá se. Za celou dobu nedal najevo Akiinu přítomnost. Ji to však nevadilo, protože se zájmem sledovala jeho počínání. Neměla ráda, když někdo kouřil a připadalo ji to odporné, ale tohle ji ohromilo. Takano dělal vše s takovou elegancí a soustředěním. Nemohla uvěřit, že si právě jenom zapálil malou nevzhlednou ruličku tabáku. Konečně se na ni podíval. Jakmile postřehl její užaslý výraz, rozesmál se. Jeho smích ji okamžitě vrátil do reality.
„Takže ty bys chtěla ty prsteny, jo?“
Aki nevěděla, jak má zareagovat. Podle jeho tónu to vypadalo, jako kdyby mluvil sám k sobě.
„A chceš vědět, proč ti je dát nechci.“ usmál se ještě víc a vytáhl z náprsní kapsy ony prsteny. Aki překvapeně zamrkala.
„Můžete se jich taky dotknout?“
„Ano, můžu. Včera, když jsi odešla, jsem se o to bláhově pokusil a vyšlo to.“ řekl Takano.
„Bláhově?“ nechápala Aki.
„Mno, mohlo mě to třeba ochromit, zabít, nebo jakkoliv jinak ublížit.“ vysvětlil.
„A proč jste to teda risknul?“
Tentokrát chvíli trvalo, než odpověděl. „Myslím, že mě přemohla zvědavost. Možná v tom bylo i trochu hrdosti.“ zašklebil se kysele a zamyšleně si prsteny prohlížel.
„Jsem ráda, že jste v pořádku.“ řekla upřímně Aki, až se sama podivila, jak moc byla pravdomluvná.
„Heh, to bych nečekal.“
Aki sebrala všechnu odvahu a štěstí co měla po ruce. „Takže jste uvažoval, že byste mi dal?“
„Možná trochu.“ přiznal Eichiro.
„A?“ vyhrkla nedočkavě, aniž se stačila zastavit.
„Budu k tobě upřímný, když mě máš tak ráda.“ poškádlil ji Takano. „Něco mi říká, abych ti je dal, ale můj mozek mi to zakazuje. Je to takové morální dilema, víš.“
„Tak trochu tomu rozumím, ale zároveň nerozumím.“ přiznala zamračená Aki.
„To nevadí. Talkovým věcem není lehké porozumět. Ale možná bys mi pomohla, kdybys mi řekla, kdo je tvůj kamarád.“
Vůbec se jí nelíbilo, kam jejich rozhovor směřoval. Pátravě se zahleděla na muže před sebou, jakoby chtěla uhodnout, co si myslí. Takano však měl neproniknutelný výraz a působil neuvěřitelně klidným dojmem, jako kdyby se nic nedělo. Aki z toho byla na rozpacích. Líbil se jí, ale přesto mu pořád zcela nedůvěřovala. V podstatě to byl pro ni naprosto cizí člověk, kterého znala teprve dva dny a přesto právě teď sedí v jeho bytě a chce vědět o Gaarovi, o kterém se nebavila ani se svou rodinou. Následoval dlouhý vnitřní boj, než se Aki rozhodla. Vážně se podívala na Takana. „Tak dobře, ale musíte mi slíbit, že to co vám teď řeknu, zůstane pouze mezi námi.“
S neskrývaným zájmem a upřímností ji Takano odpřisáhl, že nikomu nic neřekne a Aki začala vyprávět, její a Gaarův příběh. V celém svém vyprávění přesto jméno jejího kamaráda nepadlo ani jednou. Bylo jí však jasné, že Takano není hlupák a dokáže si dát dva a dva dohromady. Když skončila, rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho. Eichiro se díval z okna a kouřil přitom novou cigaretu. Aki vzpomínala na Gaaru, a zcela bezděky na tváři vykouzlila lehký úsměv. Takano si její změny všimnul.
„Myslím, že je rozhodnuto.“ povzdechl si.
„Rozhodnuto?“
„Na, vezmi si je.“ řekl a podal ji prsteny, které mu ležely na dlani. Několikrát naprázdno otevřela pusu, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Pobaveně ji sledoval.
„Rychle, nebo si to rozmyslím.“ vyhrožoval, ale to už po nich bleskově vztáhla svou malou ruku. Letmo si je prohlédla, aby zkontrolovala, jestli jsou to ony a pak svou pozornost přesunula na muže před sebou, který se na ni vlídně usmíval. „Co vás přemluvilo?“
„Hmm,“ zamyslel se. „to je tajemství.“ Spiklenecky na ni mrknul a tiše se zasmál.
„Chm, tak si ho nechte.“ vyplázla na něj jazyk. Zamračeně a s nafouklými tvářemi se od něj odvrátila. Její pohled upoutaly skryté hodiny na zdi, kterých si předtím nevšimla. Velká ručička se právě přehoupla na šestku a Aki si se zděšením uvědomila, že za půl hodiny má být doma.
Vymrštila se z křesla. „Už budu muset jít, nebo bude doma pozdvižení.“
„Jen běž. A nikomu ty prsteny neukazuj a ani o mně se nezmiňuj. V zájmu nás obou.“ varoval ji vážně Takano a tak vstal, aby ji doprovodil dolů do obchodu. Ještě než Aki přešla práh obchodu ven na ulici, Takano se k ní sklonil a skoro neslyšným hlasem ji zašeptal do ucha. „Dneska to možná bude poslední den, kdy se s Gaarou ještě uvidíš. Ať už se ale stane cokoliv, nesuď nikoho, dokud nebudeš znát celou pravdu. Platí?“
Aki se zmohla jenom na strohé přikývnutí. Zpráva, že se s Gaarou po dnešku už nikdy neuvidí, ji vyrazila dech. Chtěla se zeptat, odkud to tak jistě ví, ale Takano ji nedal příležitost vyjádřit se. Postrčil ji před dveře a sám se stáhnul dál do obchodu.
„Věřím, že se ještě někdy potkáme, Aki-chan. A pamatuj si, že i v té nejčernější tmě, existuje světlo.“ S posledními slovy zavřel dveře a nechal ji stát samotnou v šedé uličce. Z otupělosti ji probudila až myšlenka na čas. Naposledy se ohlédla, než se dala do běhu. Tryskem proběhla uličkou, která ji zavedla na hlavní ulici. Aniž by se zastavila, zahnula za roh a začala kličkovat mezi lidmi na ulici. V uších ji stále zněly poslední Takanova slova a nezbavila se jich, dokud nedoběhla domů. Tam ji však čekalo nemilé překvapení. Oba rodiče byli doma, ale ani jeden z nich se netvářil moc nadšeně. Aki neměla odvahu zeptat se, co se stalo. Celý oběd proběhl bez jediného slova, a nad stolem se vznášela dusná atmosféra. Bylo to jako kdyby se všechno posunulo o několik měsíců nazpátek, kdy v rodině Nakashimů vládla tichá hádka. Tentokrát však měla černovláska pocit, že je v tom něco jiného, vážnějšího. Její obavy potvrdil otec, když ji zadržel při odchodu od stolu.
„Počkej Aki, maminka a já bychom si s tebou chtěli o něčem promluvit.“ Poslechla ho a sedla si na židli, přitom přelétla pohledem od jednoho k druhému.
„Budeme se stěhovat.“ řekl Tatsumi.
„Dobře, ale tenhle dům se mi líbí. Nevím, proč bychom se měli stěhovat do jiného.“ usmála se Aki a pocítila úlevu. Myslela, že to bude něco vážného. Bohužel se šeredně spletla.
„Špatně jsi nás pochopila, drahoušku.“ řekla jemně Nao a chytla ji za ruku. Její dcera byla zmatená a chtěla vysvětlení.
„Tak jste to teda mysleli?“ zeptala se a hrdlo se jí stáhlo úzkostí.
„Z důvodů, které nemusíš vědět, se budeme stěhovat pryč z vesnice.“
„Z vesnice?“ zopakovala po něm, jako v transu Aki a s prázdným pohledem se podívala na otce. „Tati co tím myslíš?“
„Tím myslím, pryč ze Suny. Kazekage mi dal doporučující dopis, který mi zařídí v Konoze dobrou práci. Podobnou té v Suně.“ vysvětlil jí to chladně otec.
Aki pomalu začal docházet význam slov. Zjistila, že ji matka pořád drží za ruku a okamžitě se jí vykroutila. Mísilo se v ní tolik emocí, smutek, zmatek, hrůza, pocit zrady, ale co převládalo nejvíc, byl vztek. Nevěřícně se podívala na své rodiče.
„To si snad děláte srandu?! Do Konohy? Jak jste mi to mohli udělat?!“ Ve svém záchvatu vzteku a paniky pomalu zvyšovala hlas. Nemotorně se postavila a střídavě se dívala na své rodiče. Ti se na ni ani nepodívali.
„Proč?“ zamumlala. Její matka polekaně zvedla hlavu. Tón hlasu její dcery ji vyděsil.
„Aki.“ hlesla a vztáhla k ní ruku, ona však ucukla.
„Proč?“ chtěla se zeptat co nejchladněji, ale hlas ji zradil a mezi rty se jí prodral zadržovaný vzlyk. Viděla, jak se matka už nadechovala, ale zadržel ji Tatsumiho pohled. Okamžitě zmlkla a sklonila hlavu.
„To bys nepochopila, zlato.“ řekl tiše její otec a podíval se na ni pohledem, který říkal vše.
„Oni to ví.“ vyděsila se v duchu Aki a tvář ji zbledla. Tvrdě se podívala na svého otce, který ji pohled trochu zdráhavě opětovat.
„Je to kvůli Gaarovi, že?“ zeptala se chladně.
Vyhnul se jí pohledem. „Nevím, o čem mluvíš.“
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Snažila se uklidnit, protože ji otcovo zapírání neuvěřitelně vytáčelo.
„Kdy odjíždíme?“
„Zítra.“ zamumlala Nao.
„Už zítra?!“ vykřikla zděšeně.
Matka ji chytla za ruku a láskyplně ji hladila. „Všechno bude dobré, zlatíčko.“
Vytrhla se jí, bez jediného slova obešla stůl a zamířila ke dveřím.
„Okamžitě se zastav, mladá dámo.“ Přísný tón Tatsumiho ji donutil zastavit na místě. „Kam si myslíš, že jdeš?“
„Ven.“ zašeptala.
„Ihned se vrať!“ vykřikl naštvaně otec. Aki ho však ignorovala a vyběhla ze dveří. Ještě slyšela, jak za ní zoufale volá. Ji to však nezajímalo. Celá se třásla vztekem a zoufalstvím. Jedno však věděla jistě. Potřebuje vidět Gaaru. Aspoň na posledy.