Bez minulosti - 3

„Takže, kdy se zase uvidíme?“ zeptala se Aki a netrpělivě se přešlapovala z místa na místo.
„Zítra, ve stejnou dobu, jako dnes. Chtěl bych ti něco ukázat.“ přiznal Gaara.
„Už se nemůžu dočkat.“ vyhrkla černovláska.
„Já taky, ale teď už běž. A hlavně nikomu neříkej, že jsi byla se mnou. Nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně.“
„Nic neřeknu, slibuji.“ přikývla Aki a naposledy se na něj usmála, než zmizela za rohem. Gaara zůstal ještě chvíli na místě. Když si byl jistý, že nikdo v okolí není, zamířil na opačnou stranu než Aki.
„Doufám, že se jí nic nestane.“ modlil se v duchu a svižným krokem mířil do středu, k domu, který ještě donedávna považoval za domov.

Když přišla Aki domů, matka už na ni čekala za dveřmi. Zlostně na ni upírala pohled světle modrých očí, stejných jako měla ona sama.
„Kde jsi byla?“ dožadovala se okamžitě odpovědi, ale než mohla Aki odpovědět, pokračovala dál.
„Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Co kdyby se ti něco stalo, nebo nedej bože by tě někdo unesl. Jsme tu teprve pár týdnů, nemůžeš si tu chodit, jak chceš.“ Aki věděla, že ještě neskončila a že se jenom nadechuje, aby popadla dech, ale nemínila tuhle šanci promarnit.
„Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho pryč. Nechtěla jsem ti přidělávat starosti.“ řekla co nejlítostivěji a sklopila pohled. Matka pod tím to gestem pookřála.
„Už se nezlobím, ale ať se to příště už neopakuje. Rozumíš?“
„Už nebude, slibuji.“ přikývla Aki a objala ji.
„Teď se běž umýt a za deset minut buď v kuchyni přichystaná na oběd. Tatínek bude doma za pár minut, takže se naobědváme společně.“ řekla nadšeně její matka Nao a zmizela ve dveřích do kuchyně. Aki si zhluboka oddechla. Vypadá to, že dneska ji to prošlo jen tak tak. I když pořád nechápala, proč Gaara nechce, aby rodičům o něm řekla, rozhodla se dodržet svoje slovo a nezmiňovat se o něm. Přesto doufala, že jim o něm jednoho dne poví. S úsměvem nad touto myšlenkou zamířila do koupelny, kde se opláchla, jak ji matka řekla. V pokoji se pak převlékla do čistého oblečení a sešla dolů do kuchyně. Když prošla dveřmi, jako první co uviděla, byl její otec, postraší muž s krátkými černými vlasy a řídkým strništěm. Jakmile si jí všiml, jeho čokoládově hnědé oči se rozzářily.
„Jak se má moje holčička.“ zvolal nadšeně a běžel ji obejmout. Aki mu objetí opětovala.
„Ahoj tati, jak bylo v práci?“ zeptala se ho a společně se posadili ke stolu. Její otec, Nakashima Tatsumi, pracoval v městské radě. Přestože neměl nijak významné místo, byl za svou pozici rád, hlavně proto, že je ve vesnici nový a shánět práci nikdy není lehké.
„Nemůžu si stěžovat. Všichni jsou ke mně ohleduplní a snaží se mi co nejvíce pomáhat. Díky tomu už se ani tolik neztrácím.“ smál se a s chutí se pustil do jídla, co před něj jeho žena postavila.
„A už jsi viděl Kazekageho?“ zeptala se dychtivě Aki.
„Zrovna dneska jsem na něj narazil.“
„A jak vypadal?“
„Hned jak jsem ho uviděl, udělal na mě dojem. Vypadá, jako velmi seriózní Kage a pokud mohu říct, tak přísný otec. Slyšel jsem, že jeho děti jsou velmi nadaní. Především jeho dcera Temari.“ řekl s plnými ústy.
„Drahý, nemluv s plnými ústy.“ pokárala ho manželka a sama se posadila za stůl. Okamžitě své sousto spolknul.
„A proč se o něj zajímáš zrovna teď?“
„Jen jsem zaslechla trochu chvály. Chtěla jsem si být jistá, že jí můžu věřit.“ usmála se Aki a nabrala si pořádně velkou lžíci do pusy. Doufala, že jí tu lež spolknou. Nerada jim lhala, ale v tomhle případě musela udělat výjimku.
O pár ulic dál, se Gaara potýkal s tíživým tichem, které panovalo mezi jím a jeho rodinou. Nikdo nepromluvil a každý se díval do svého talíře. Ozýval se jen cinkot příboru o talíře a mísy. Když Gaara přišel domů, nikdo se ho na nic nevyptával a byl za to rád, ale v žaludku ho tížil nepříjemný pocit. A vůbec mu nepomáhal fakt, že jeho otec nebyl doma. Pokud to není opravdu nutné, vždycky jí doma. Gaara za celý svůj život otce neviděl na společném obědě pouze dvakrát. Pokaždé se jednalo o nějakou důležitou věc ohledně vesnice.
Se stále neutuchajícím pocitem se zahleděl na otcovu židli. Díky tomu si všiml, jak po něm bratr se sestrou pokukují. Nechápal, co tím sledují. Jako první ho napadla Aki, ale tuto myšlenku okamžitě zavrhl. Nebylo předci možné, aby se o ní hned první den dozvěděli. Ne. Tomu odmítal uvěřit a uvažoval nad jinou možností. Jako další ho napadlo, že se ho bojí. Bylo by to dost pravděpodobné, vzhledem k tomu, že vědí pravdu, ale přesto ji Gaara také zavrhnul. Měli spoustu let, aby projevili strach či zlobu vůči němu, ale nikdy to neučinili. Možná byli jenom nervózní, že otec nebyl doma a mysleli si, že se něco stalo. Ale tohle nebylo poprvé, kdy to udělal, takže tato myšlenka taky nesouhlasí. A pak mu to došlo. Byli ještě šokovaní z rána. Nikdy ho takhle se chovat neviděli, a proto v nich vzbudil zájem.
„To mi tak ještě scházelo.“ pomyslel si a pokračoval ve šťourání se v jídle. Nemínil jim dát příležitost ho nějak podezírat. Rozhodně ne teď, když si konečně našel kamarádku. S rozhodným pohledem zhltnul zbytek obědu, uložil nádoby do dřezu a bez jediného slova zamířil do svého pokoje. Těsně než za sebou zavřel dveře, slyšel jak Temari a Kankurou započali vášnivou debatu, která se týkala jeho osoby. Už podruhé toho dne s povzdechem ulehl na svou postel. Tentokrát měl mnohem příjemnější pocit, než když se vrátil po probrečené noci. Věděl, že tam venku má přítele, na kterého se může spolehnout. Věděl, že je to divné tolik důvěřovat člověku, kterého sotva zná, ale nemohl si pomoct. Kdykoliv si vzpomněl na její světle modré oči a široký úsměv, nedokázal o ní pochybovat. Nevěděl jak to vysvětlit, ale byl si jistý, že ho nikdy nezradí.
Převalil se na záda a s širokým úsměvem pohlédl z okna. Pomalu začal plánovat zítřejší den s Aki. Rozhodně ji chtěl vzít na jeho tajné místo. Musí to však udělat nepozorovaně, jinak by z toho mohl být obrovský problém. Hlavně pro Aki a její rodinu. Rozhodně nechtěl udělat nic, co by jí mohlo ublížit.

Jakmile se slunce vyhouplo na oblohu, aby probudilo celou vesnici, Gaara už byl na místě setkání. Věděl, že přišel až příliš brzo, ale už se nemohl dočkat. Spát nemohl a pouhé polehávání ho nebavilo, takže se rozhodl, že raději bude čekat venku. Navíc by se ráno setkal se svými sourozenci a svým otce, a o tohle setkání neměl rozhodně zájem. Temari by se ho rozhodně na nic nevyptávala, ani jeho straší bratr, ale u otce takovou jistotu neměl. Přece jenom on nemohl dát najevo, že by z něj měl strach, takže s Gaarou musí mluvit, jako se všemi ostatními. Ne, že by tento fakt nějak zvlášť dodržoval. S povzdechem si Gaara stoupl a protáhl se. Už seděl na místě nejméně tři hodiny, slunce začalo nepříjemně pálit, ale Aki stále nikde neviděl. Pomalu začínal být netrpělivý a ten nepříjemný stísněný pocit, který pociťoval včera při večeři, se vrátil. V hlavě se mu začínaly objevovat katastrofické situace, které se černovlásce mohly přihodit. Bál se, že je včera přece jenom někdo viděl spolu. Jeho znal každý, a proto bylo nezvyklé, že by s někým mluvil nebo dokonce smál. Okamžitě by to nahlásili. Tak by se to dozvěděl jeho otec a vlastně všichni z vesnice. Což by nebylo dobré. Celá vesnice by panikařila a chtěla vědět, s kým jsem to mluvil. Když by se o Aki dozvěděli, začali by ji a její rodinu vyslýchat a prověřovat jestli náhodou nejsou pro vesnici hrozbou. A přestože by nic nezískali, jejich pověst by byla bez milosti zničena. Chovali by se k nim, jako k němu, což by po nějaké době mělo za následek, v lepším případě odchod z vesnice.
Zamračeně svůj zrak upíral k vesnici. Tento ani jiný scénář odmítal připustit. Nehodlal o Aki přijít, a to ani v případě, že by proti němu stála celá vesnice. Odvrátil pohled od svého domova a klesnul zpátky na zem. Usoudil, že nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo, a vrátil se k čekání.

Mezitím se Aki proplétala spletitou sítí ulic Suny, aby se co nejtišeji a nepozorovaně dostala z jednoho konce na druhý. Když před necelou hodinou vycházela z domu, netušila, že ji to zabere, tak dlouho. Naštvaně procházela těmi nejtmavšími ulicemi a snažila se ukrýt před zraky všech lidí.
Na okamžik se zastavila, aby popadla dech. „Ach bože, Gaara už tam na mě určitě čeká.“
Ještě chvíli tam jen tak stála, než se vydala znovu na cestu. Následující půlhodina byla, jak pro Gaaru, tak pro Aki tou nejdelší v jejich dosavadním životě. Přesto, v okamžiku, kdy se navzájem spatřili, všechna netrpělivost a zlost zmizely. Na tváři se jim objevil široký úsměv a posledních pár metrů k sobě doběhli.
„Moc se omlouvám, že jdu tak pozdě. Ale netušila jsem, že to zabere tolik času.“ vyhrkla ihned Aki.
„Na tom nezáleží. Jsem rád, že se ti nic nestalo.“ odbyl ji rukou Gaara. „Spíš mi řekni, jak to včera dopadlo doma. Měl jsem hrozný strach, že se to tvoji rodiče dozvědí.“
„Všechno proběhlo hladce. Nerada jsem jim sice lhala, ale protože jsi mě o to požádal, neměla jsem na vybranou.“ usmála se Aki.
Gaara se po jejich slovech zastyděl. „To je mi líto.“
„Nemusí. Opravdu, všechno je v pořádku.“
„Tak dobře, všechno mi povyprávíš, ale tohle není to nejlepší místo, kde bychom to měli probírat.“
„Souhlasím. Já, ale o žádném jiném místě nevím, takže budeš něco muset vymyslet ty.“ řekla Aki.
„Už to mám vymyšlené.“ mrkl na ni Gaara a prozíravě se na ni usmál.
Nadšeně se na něj usmála. „Tak mě veď.“
Gaara se okamžitě vydal do vesnice. Aki ho bez zaváhání následovala do postranních uliček a v duchu se modlila, aby mezi nimi nebyli moc dlouho. Už měla tohoto bludiště za dnešek dost. Její nevyřčené přání Gaara nevědomky vyplnil, když zamířil k rohu jednoho stavení. Za ním se nerozkládaly nic než skály. Na vteřinu se zarazili, aby mohl Gaara obhlédnout okolí. Aki se mezitím kochala impozantními skalními útesy, které obléhaly celou vesnici. Vytvořily tak úctyhodnou obranu proti nepřátelům, ale také proti silným písečným bouřím, které v poušti, tak často panovaly.
Ze snění ji probudil Gaara. „Aki, pojď sem honem.“
Bleskurychle k němu přeběhla a společně, tak zmizely všem zvědavým očím z dohledu. Hned, jak se jim oči přizpůsobily na šero, uvědomila si Aki, že se nacházejí v úzké chodbě.
„Páni.“ vydechla obdivně. Chtěla se na chvíli zastavit a porozhlédnout se, ale Gaara ji nedal šanci.
„Tak jestli se ti líbí tohle, z dalšího budeš naprosto unešená.“ ujistil ji Gaara. Aki se bezděky podívala vedle sebe. Chodba způsobila dojem, že kdykoliv někdo promluvil, ať už byl sebe víc dál, člověk měl pocit, že stojí přímo vedle něj. S úsměvem na rtech ho poslušně následovala dál do klikatícího se průchodu. V tom se objevila nová, daleko ohromující věc, než ozvěna. Ta trocha světla, co do ní pronikla, způsobila, že drobné minerály obsažené ve skále zářili, jako milióny hvězd na nočním nebi. Tentokrát se zastavil i Gaara.
„To je úžasné. Jak si ji našel?“ vydechla Aki.
„Jak víš, tak v noci nespím a to mi dává neomezené množství času potulovat se po vesnici, aniž by si mě někdo všiml. Znám to tu, jako svoje boty.“ prohlásil hrdě Gaara.
„Úžasné. Někdy chci jít s tebou večer na průzkum.“ informovala ho Aki a ani nečekala na souhlas.
„Musí tady toho být tolik, co lidé nevědí. Stejně, jako neví o téhle chodbě.“ zesmutněla. „Je škoda, že se na ni nemůžou, taky podívat.“
Gaara nevěděl, co říct. Nikdy ho ani nenapadlo, že by své tajné místo někomu ukázal. Samozřejmě Aki byla výjimka, ale to bylo vše. Ani vlastní rodinu by sem nevzal, natož lidi z vesnice. Věděl, že sem nikdy nikoho nezavede a doufal, že to dodrží i Aki.
„Raději si o tom s ní ještě promluvím.“ rozhodl se v duchu a neznatelně pokýval hlavou.
„Měli bychom pokračovat dál. Už je to jenom kousek.“ pobídl ji a vyrazil dál. Aki ho tentokrát následovala trochu zmateněji. Její nevyřčenou otázku přešel bez odpovědi a tuhle krásnou jeskyni už si prohlédla. Pochybovala, že by v ní našli ještě něco zajímavějšího. Tak jaký význam mělo jít dál? Nechápavě stoupala za Gaarou, když v tom v dálce uviděla záblesk světla. Ihned zpozorněla. Světlo se však hodnou chvíli neobjevovalo, až si začínala myslet, že se jí to jen zdálo.
„Ještě pár kroků a jsem tam. Jo a tady pozor na hlavu. Je tu hodně snížený strop.“ upozornil ji Gaara a výrazně se skrčil. Opatrně ho následovala. Když se odvážila trochu narovnat hlavu, uviděla to záhadné světlo, které jí předtím zmizelo. Najednou začínala být celá nervózní a nedočkavá. Pochopila, že tahle chodba vede ven a už teď se nemohla dočkat, až uvidí, co jí tam čeká. Světlo začalo naplňovat chodbu, až ji celou zaplavilo. Ve chvíli, kdy se ostré světlo zabodlo do Akiiných očí, jako jehly do jehelníčku, udělala poslední krok. Začala pomalu otevírat oči, aby si přivykly na náhlé světlo. Jakmile si byla jistá, že neoslepne, spustila ruku, kterou si stínila oči. Párkrát zamrkala.
„Gaaro, kde …?“ větu však nedokončila, protože celá oněměla úžasem. Před ní se rozprostírala celá Suna. Nedohlédla sice až úplně na její konec, ale poznala obrysy skal, které ji chránily. Ty se, stejně jako celá vesnice lehce třpytily. Aki nedokázala pochopit, jak je to možné. V mysli se jí vynořil obraz chodby, kterou před chvíli viděla. Písek se třpytil díky slunci. Drobná zrnka písku, písečné stavby a skály, byly obroušeny do hladka větrem. Jejich povrch byl hladký a lesklý, a proto se po vystavení slunečním paprskům, tak nádherně lekly.
„To je … je to …“ nebyla schopna nalézt vhodná slova. Gaara se radostně usmál.
„Vítej na mém tajném místě, kde kromě mě, nikdy nikdo nebyl.“ přivítal ji a zatočil se kolem dokola.
To Aki rozesmálo. „Děkuji. Nikomu o něm neřeknu.“
„Teď, když jsme tady, můžeš mi povědět o tvé rodině, a co se včera stalo?“ poprosil ji Gaara, ve chvíli kdy si sedal na zem. Při zmínce o rodině sebou Aki nepatrně trhla.
„Dobře, povím ti všechno, co vím.“ souhlasila a přisedla si k němu. Nejdřív mu však povyprávěla o včerejším večeru a Gaara ji za její výkon pochválil. Konečně se dostali k hlavnímu tématu.
„Kořeny klanu Nakashima pocházejí až z Konohy a to z doby jejího založení. Maminka, která mi o tom všem pověděla, řekla, že nikdo z rodiny neví, jakou úlohu náš klan při této události hrál. Všichni se ale shodli, že na tom vlastně nezáleží. Důležitější je, aby náš klan zůstal v tajnosti před ninji z Konohy. Z nějakého důvodu náš předek Nakashima Eru, byla nucena tajně utéct z vesnice. Všichni ostatní z klanu, byli povražděni. Nikdo neví důvod, proč se rada uchýlila k tak krutému příkazu, ale všem nám je jasné, že se o nás nesmí nikdy dozvědět.“
„Páni. Je to neuvěřitelné.“ vyjádřil svůj obdiv Gaara. Aki se nad jeho reakcí pousmála.
„Ano, stále je to neuvěřitelné i pro mě.“ přiznala se.
„Jedno mi, ale nejde do hlavy.“ mračil se Gaara.
„A to je?“
„Jak to, že o vás Konoha neví? Vždyť už je to nějaký ten rok, co byla vesnice ukrytá v listí založena. Něco se k nim přece muselo dostat.“
Aki pokrčila rameny. „Podle všeho ne. Kdyby ano, nikdy bychom tady neseděli. Popravdě bychom se nikdy v životě nepotkali.“
„Jen to ne. Známe se sice teprve dva dny, ale já mám pocit, jako kdybych tě znal celý život. Nikdy jsem nebyl s nikým raději. Ani s rodinou ne.“ řekl Gaara s lehkým ruměncem na tvářích.
„Cítím to úplně stejně, Gaaro.“ usmála se Aki. „Jen doufám, že se nic nestane. Je to až moc dobré, na to aby to dlouho vydrželo.“