Tatíček Šéfík - 35. kapitola - Budeme všichni dřevění?

Sasori k Vůdcově úlevě zjistil, že ten záblesk v Tenshiných očích byl jen výsledkem přílišného soustředění. Naštěstí vešel dovnitř v okamžiku, kdy kolem dívčiny postele poletovali malincí papíroví motýlci. Přivedlo ho to na nápad, jak se trochu pobavit.
Loutkář dal každému papírovému zvířátku na křídla zvláštní poselství a Tenshi pak motýlky nechala poletovat po sídle. „Věř mi, že tohle je tvůj nejlepší kousek,“ uchechtl se Sasori.
„Taky mám ten dojem.“ Zrzka nadšeně zamrkala.

Barevné hejno zaplavilo sídlo, proniklo všude a každý z ninjů se s ním vypořádal po svém. Deidara a jeho výbušniny zvládly zlikvidovat většinu papírových vetřelců, byl však příliš líný, aby práci dotáhl do konce. Místo toho škodolibě sledoval, jak s nimi zápolí ostatní z Akatsuki.

V Tobim se s největší pravděpodobností probudilo dítě (tedy pokud vůbec někdy spalo), protože pobíhal po sídle a snažil se některého chytit. „Tobi chce taky! Tobi chce taky!“ pištěl a nakonec přece jen slavil úspěch, když se mu motýlek sám od sebe rozložil v prstech.
Deidara mu zvědavě nakukoval přes rameno. „Co tam píšou?“
Tobi se zajíkáním přečetl vzkaz. „Koukni se občas do zrcadla, Deidara-senpai.“
Blonďáček se zaculil. „No, tak teď mě celkem mrzí, že jsem jich většinu zlikvidoval.“
„Proč se mám dívat do zrcadla?“
„No, já vopravdu nevím, ale když ti to radí, měl bys to udělat,“ ušklíbl se a skrček mu zasalutoval.

Sasori si pohrával s prsty a tvářil se spokojeně, možná dokonce zlomyslně. „Co jsi provedl?“ chtěla vědět Tenshi a zdálo se, že ji to skutečně zajímá.
„Přidal jsem k tvému zvěřinci i pár vzkazů a náhodně je rozmístil. Jsem strašně zvědav, kam se dostanou.“
„Myslíš, že bude legrace?“
Loutkář se ušklíbl. „Spíš bychom měli doufat, že nás nezabijou,“ prohlásil s vážnou tváří a děvčátko ihned ztichlo.

Hidan ležel na pohovce, nohy přehozené přes okraj, ústa otevřená dokořán a vydávající řadu nelibých zvuků. Kdepak by se zajímal o duhového motýla, který mu poletoval kolem hlavy. Aspoň do té doby, než o něho párkrát zavadil ostrými křídly. Ruka nesmrtelného se vymrštila a chňapla po narušiteli. Neměl štěstí a jen o pár vteřin později začal papírový tvor znovu dorážet. „Tak ty si nedáš pokoj!“ zavrčel už notně nahněvaný muž, vyskočil a sevřel v prstech trapiče. Motýl sebou divoce zatřepal, pak se zklidnil a změnil v papír. „Vzkaz?“ Hidan si ho rychle přečetl, zaškaredil se, zmuchlal ho a odhodil za sebe. Vykročil ke kuchyni a cestou vrazil do Deidary s Tobim, kteří se vydali po stopách papírových oběžníků.
„Dostal jsi vzkaz?“ zajímal se blonďáček.
„Jo.“
„A co v něm bylo?“
„Že bych se měl občas pokusit vydrhnout záchod.“ Zakoulel divoce očima a dodal: „A jestli to někde cekneš, rozporcuju tě, jasný?“
Deidara zvedl ruku. „Žádný strachy, já mlčím jako hrob!“
Hidan se uchechtl. „Tak to bych ti radil, nebo pro tebe s radostí jeden vykopu.“

Itachi Uchiha byl zahloubán ve vlastních myšlenkách a dotěrného motýla se snažil ignorovat. Nakonec se rozhodl ho rozříznout napůl, ale pak si s údivem přečetl vzkaz, v němž stálo: Jsi bůh a všichni to vědí! Zamrkal, polkl a pak se mu po tvářích rozlil blažený úsměv.
Vůdce napíchl barevnou „příšeru“ na kunai, když mu už podruhé převrhla kalamář. Vzkaz byl pro něho stejně úsměvný jako nepochopitelný. „Není na čase změnit účes?“ Několikrát si prohrábl vlasy, shledal svůj vzhled přijatelným a pak papír spálil.
Zetsu byl posledním, koho „přeživší“ dostihli. Když k němu Deidara s Tobim doběhli, každá z jeho polovin právě žvýkala jednoho okřídleného tvorečka.
„Zetsu, ne! Nežer to!“ Blonďáček měl smůlu. Dva poslední vzkazy skončily v kanibalově obrovském žaludku.

Sasori se samozřejmě všechno dozvěděl od Deidary, který si naprosto nic nenechal pro sebe a vše pak pověděl Tenshi, která se už zotavila natolik, že mohla nosit volnější obvaz a začít s rukou pohybovat, pomaloučku a polehoučku.

Akki velmi ráda objevovala všechno, co bylo nové. Jednoho dne narazila na svého červenovlasého strýčka, jak spí, a z legrace mu sáhla na obličej, který byl mnohem hladší než její. Vyjekla, když se jeho ruka vymrštila a stiskla jí pevně zápěstí.
„Au! Strýčku, to strašně bolí!“
„Aha, to jsi ty.“ Sasori nevrle zabručel a sedl si.
„Co to máš s obličejem?“
Nejdříve nepochopil, ale z dívčiných posunků mu nakonec smysl došel. Vyhrnul si rukáv. „Poklepej mi na paži.“
Akki se usmála. „Cože?“
„Udělej, co ti říkám!“ poručil loutkář drsným hlasem a děvčátko ho ihned poslechlo.
„Je dutá,“ zamumlala s prstem v puse. „Proč?“
„Nejspíš to bude tím, že je celé mé tělo dřevěné.“ Červenovlasý se ušklíbl a vyhrnul si nohavici nad koleno.
„A… co se ti stalo?“
„To je dlouhá historie a jsi na ni moc malá.“
Děvčátko přikývlo. „A strýčku… budeme všichni dřevění?“
Sasoriho to rozesmálo, pak však zvážněl a prohlásil: „Já to vidím tak, že jednou zdřevěníte všichni a budete plochý jako prkna.“
Akki se na něho podezíravě podívala, ale potom zavřela oči a kývla hlavou. „Hai!“