Válka Prastarých 01

Událost se odehrává jedenáct let po Aktuálním dění v anime. Naruto ani Killer-bee už nejsou Jinchuuriki a Ocasí démoní běhají po světě.
- Madarovi se nepodařilo uskutečnit svůj plán, utekl a teď žije ve vyhnanství.

Kapitola první :
Část první:

Bohové.

Uslyšel v dálce zvuky valících se kamenů. Znělo mu to v hlavě pořád, čím blíže byl, tím temnější pocit ho obklopoval. Ty zvuky, znělo to jako nejhorší noční můra, jako dovádění démonů. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic jen stromy přikryté pod rouškou tmy. Tma. V tu chvíli si uvědomil, že putují nocí už sedmý rok, stále hledajíce ty dvě bestie a za ta léta strávená honěním se za přeludem, byla stále tma. Uvědomil si také, že už si vlastně ani nepamatuje jak vypadá svět za světla, nedokázal pořádně cítit radost ani rozumně myslet.
Najednou ho uchopila čísi ruka, bylo to jako probuzení ze sna.
„Co je s tebou, musíme jít, nikdy se nezastavuj!“ řekla silueta postavy za jeho zády.
Byl to Akirou, stařec, který věděl o světě a o jeho strastech a starostech snad úplně vše. Povídalo se o něm, že ta božská stvoření pronásleduje celý svůj dlouhý život a několikrát je údajně i viděl.
Byl vyšší postavy, s velkým bílým vousem, který mu sahal až ke hrudi a s koženou vestou barevně sladěnou s okolním porostem. Na nohou tmavé kalhoty s koženým opaskem a tvrdé boty pro túry do hor. V ruce nosíval hůl na které byly vyryty prapodivné symboly, on sám je nazýval Boraky. Ta hůl měla podle všeho sílu ochránit nositele před nejhoršími nočními můrami a všemi druhy iluzí.

Opět se vydal na cestu. Šli bezmála osmý den bez zastávky, ale byli na to zvyklí, přesto dnes na něj šla prapodivná únava. Oznámil svému druhovi, že si tedy potřebuje odpočinout. Akirou na něj ale jen pohlédl a vůbec se nezastavil. Stařec byl příliš posedlý úkolem, který si uložil, hnal se stále dál za těmi nepříjemnými zvuky, přitahován jejich sílou a nevlídným pocitem nenávisti. Chtěl je najít, uvidět ta úžasná stvoření světa, celou jejich krásu a jejich velikost.
Najednou ale otočil hlavou zpět ke svému doprovodu. Tentokrát však vlídně.
„Notak, už jsme blízko.“ Pronesl spíše do větru.
„Ani bych nečekal jinou odpověd …“ odsekla mu osoba.
„Kakashi, sám sis vybral tuhle cestu. Sám jsi také vyhledal mě. Sám jsi dokonce navrhl abych se stal zase oním člověkem, který jsem býval … předtím. Donutil jsi mě abych se opět hnal za svou minulostí …“ … řekl stařec a otočil hlavou zpět k horizontu, kde tma houstla jako mlha a kde šel strach cítit z každého stromu i květiny.
„Musíme jít dál …“