Poslední přání - 30. kapitola - Svět stojí na prachách!

Zem se otřásla a brzy se z ní vynořila hlava dvoubarevného kanibala. „Páni, vy jste to tady ale zdemolovali!“ hvízdla uznale černá.
„Ale aspoň je to z krku. Stejně to trvalo nějak moc dlouho,“ uchechtla se bílá.
Hidana jako by právě bodla včela. „To mě jako hodláte buzerovat donekonečna?“
Zetsuovo žluté oko bez panenky se na něho upřelo. „Už bys měl vědět, že se v životě musíš spoléhat jen sám na sebe.“
„To není tak docela pravda!“ ozval se Kakuzu. „Nezapomínejte na peníze!“
To už Hidanovi začínala docházet trpělivost. „Prachy, furt jenom ty tvý prachy! Neni divu, že nám každá akce krachne!“
Kakuzu to nevzrušilo. „Chodím s tebou jenom kvůli tomu, že vyděláme víc zlata. Není snadný starat se Akatsuki o výdaje,“ zabručel a odložil mapu, do níž ještě před chvíli upřeně zíral.
„Peníze hrají podstatnou roli,“ přidal se Zetsu. „Ale najít Bijuu je pro nás teď mnohem důležitější. A jestli jste už skončili s tou taškařicí, vezmu si dvouocasou.“

Konan a Shenai připravovaly večeři pro všechny, kteří v sídle byli. Kisame už před malou chvíli usnul s malou Keiko na klíně, Itachi šel někam ven a Deidara s Tobim venku trénovali.
„Bez těch dvou je to sídlo nějaké tiché, co říkáš?“
Shenai kývla hlavou. „Itachi by se teď nejspíš zbláznil, kdyby je slyšel, jak běhají všude možně a vzájemně si nadávají. Dává si velký pozor, aby malé nic nechybělo.“
Zatímco si vesele povídaly, nosily na stůl talíře s jídlem a připravovaly prostírání. Sotva se malinko vzdálily, ke stolu zasedl Pein a začal do sebe cpát jedno sousto za druhým.
„Nagato! To jídlo je pro všechny!“ Konan příšerně zaječela.
Vůdce k ní vzhlédl a zatvářil se jako zpráskaný pes. „Dej pokoj, ženská! Nenecháš mě ani najíst!“ Zvedl se, smetl z pláště drobky a dodal: „Chtěl jsem jen zjistit, co dobrého nám dnes připravila slečna Uchihová.“
Modrovláska zvedla ruku a odvážila se zaprotestovat: „Ale… to já jsem přece vařila!“

Zrzek viděl, že přestřelil. Hnědovláska se omluvila, že se půjde podívat na dceru, a zamířila rovnou do žralokova pokoje. Jenže rybí muž seděl v křesle sám. Malinko do něho šťouchla. „Kisame, kde je Keiko?“ Zavrtěl sebou a zachrápal, pak zamlaskal a nakonec otevřel oči. „Kde je Keiko, Kisame?“ zopakovala Shenai otázku. Žralok se začal poplašeně rozhlížet. Zelenooká nevěřila vlastním očím. „Unesli mi dceru?“

Jakmile se rozloučili se Zetsuem, spěchali Hidan s Kakuzou na další zastávku po cestě. Trať ovšem nebyla uzpůsobena pro Hidanovy trpělivé nohy. „Další schody! Chceš mě úplně vodělat? Vážně se tam nemůžeme dostat jinak?“
Kakuzu se ohlédl. „Jestli nepřestaneš kňourat, asi tě už vážně zabiju,“ zabručel a blýskl po něm očima.
Bělovlasého to pobavilo. „Fakt? No to sem teda celej žhavej! A jakpak to chceš asi tak udělat? Já si do tebe jednou píchnu a máš to odbytý! Hej! Nezdrhej, když s tebou mluvím, Kakuzu!“
Ale to už druhý ninja prchal po schodech nahoru. Hidan zaklel a s reptáním vyrazil za ním.

Itachi seděl v jednom ze zadnějších pokojů v sídle a hladil Keiko po jejích černých vlasech. Je mu tolik podobná, i oči má po něm. Děvče, které bude jednoho dne hrdě nosit jméno Uchiha. Byl na sebe pyšný. Nikdy by si nepomyslel, že mu osud dopřeje tuhle příležitost. Má potomka, překrásnou dcerku a úžasnou, pravdaže trochu divokou, ženu, která s ním zůstane v dobrém i ve zlém.
V příští vteřině se rozlétly dveře a hnědovlasá ranařka vpadla dovnitř. „Itachi, neviděl jsi…“
Uchiha se ušklíbl. „Když se zlobíš, jsi strašně roztomilá, víš to?“
Celá vyčerpaná usedla na postel. „Bála jsem se. Mohl se sem někdo vloupat!“
„Jen klid, má malá šelmičko.“ Itachi jí jemně přejel prsty po tváři. „Orochimaru o ní neví.“
Vydechla a stulila se k němu. „Je to těžké být zločinec,“ vyhrkla a zabořila mu hlavu do pláště.
Přikývl. „Ani nevíš, jak moc.“

Když Hidan konečně dohonil Kakuzu, ocitli se před obrovským chrámem. „To mi chceš tvrdit, že jinchuuriki je tady? V chrámu?“
„Stopro tam bude.“ Maskovaný namířil svým prstem na bránu a vzápětí jeho ruka zčernala a dveře explodovaly. Zaslechli křik vyplašených mnichů a pak měl začít dlouhý a krvavý souboj.

„Pche, já to věděl, že je to zas nějakej podraz! Tys mě sem zatáh jenom kvůli prachům? Zabít mnicha je hřích, co tě stáhne do pekla!“
Maskovaný na Hidanovo upozornění nebral ohled. „Žijem pro prachy, zabíjíme pro prachy! Máš s tím nějakej problém?“
Bělovlasý pokrčil rameny. „Taky fakt. Jashinovi je jedno, co mu budu obětovat.“
Dohodli se, připravili k útoku a vyrazili. Jenže okolo toho, jehož všichni volali Chiriku-sama, se zhmotnila zlatá postava, snad přízrak, snad bohyně, zato mnohoruká. Ninjové z Akatsuki podcenili nepřítele a od neviditelné síly dostali pár pořádných ran. Oba to řádně rozhněvalo.
„Jsi mi kecal podruhý, že jo? Tenhle týpek není Jinchuuriki.“
„Není. Jestli ho chceš zabít, posluž si, ale musí pak bejt k poznání,“ opáčil Kakuzu a snažil se vzpamatovat.
Hidan se rychle zvedl a připravil se na „opravdový souboj“. „No, v tom případě mu teda dám co proto! Právě teď jsem už vopravdu dost vytočenej!“
Tentokrát měl největší zabiják z Akatsuki větší štěstí. Kakuzu ho s ledovým klidem nechal ležet probodnutého na zemi, zatímco si přehazoval mrtvolu hledaného mnicha přes rameno.
„Necháš mě to aspoň jednou dodělat?“
Nevšímal si ho, jen prohodil: „Teď jdem tohle zpeněžit a pak se můžeme vrátit domů.“
Bělovlasý jen něco neslušného zavrčel. „Vidíš? Proto chodíme všude pozdě! A co to máš za blbej zvyk zdrhat, když s tebou mluvím?“ S námahou se zvedl, posbíral si věci a následoval maskovaného k dalšímu stanovišti. Netušil, že práci neodvedli důkladně a přeživší mnich už spřádal plány, jak jim odříznout cestu.