Poslední přání - 29. kapitola - Nibi no Nekomata

Ani jednoho z ninjů to nevzrušovalo. Šli za zvukem pomalými kroky a nepřekvapilo je, když se dostali až k jezeru, do jehož dna se kosa musela zabodnout. Naproti nim stála mladá žena. Zplihlé blonďaté vlasy měla stažené do koňského ohonu, rty rudé jako krev, ninjovskou čelenku se skrývat nesnažila. Oba muži si všimli, že má vypracované tělo, bude nejspíš dost mrštná a obratná. Černé oči zabodla do vetřelců, ve tváři měla vepsán vztek.

Kakuzu zabručel. Zůstali stát na místě a pozorovali ji. „Minuls, parťáku!“ uchechtl se maskovaný. Hidan si jeho sarkasmů nevšímal a dál vyzývavě hleděl na blonďatou kunoichi. „Máme nejvyšší čas!“ naléhal ninja s maskou.
„Ne tak zhurta!“ ohradil se bělovlasý. „Napřed se pomodlim!“
Kakuzu neměl daleko ke svým obvyklým výbuchům vzteku. Nejednou tak Hidanovi urazil hlavu. „Nemůžu pochopit, že těch blbostí nemůžeš nechat! Akorát tady ztrácíme drahocennej čas! A čas jsou prachy!“
Nesmrtelný spolknul, co měl právě na jazyku, a sevřel v dlani řetízek. Spokojil se s tím, že Kakuzovi naznačil, že kvůli němu nehodlá omezovat svoji víru.

Nezdálo se, že by byla cizinka vyděšená, právě naopak. K překvapení obou se usmála. „Myslíte si, že jste mě přechytračili? Omyl! Měla jsem v plánu dostat vás až sem!“ Spojila ruce a vzápětí stěna za ninji vybouchla a kameny zatarasily všechny východy. Byla si jistá svou převahou. „Teď když vím, že patříte k Akatsuki, nenechám vás odejít.“
Hidan znuděně pohlédl na svého týmového partnera. „Zdá se, že nás polapila, Kakuzu.“
„Takhle to bude aspoň snazší!“ opáčil druhý Shinobi.
Mladá žena znovu promluvila. „Přísahám, že já, Nii Yugito ze Skryté oblačné, vás zabiju!“
Hidan nemohl vypadat víc vztekle. Namířil na blonďatou kunoichi prstem. „Fakt? Ty chceš zabít mě? Todle mě fakticky dokáže vytočit, tyhle silácky bitevní řeči! A když já se naštvu, tak se ve mně začne vařit krev a to potom…!“
„Zavři klapačku, Hidane!“
„Hele, klídek, jo?“ Bělovlasý viděl, jak druhý ninja pomalu doutná potlačovaným vztekem. „Jenom jsem chtěl říct, že jak se ve mně začne vařit krev, tak mám sto chutí vykašlat se na Šéfa a udělat si to po svým!“
Takové tvrzení nešlo Kakuzovi pod nos. „Není nic důležitějšího, než poslouchat Vůdcovy příkazy!“ zahřměl.
„Víš ty co? Tenhle úkol mi fakticky nesedí. Musím kvůli tomu omezovat svou víru. Jashin chce čistou práci, takže určitě chápeš, že zabít někoho napůl mi zrovna dvakrát nevoní. Nejsem z toho zrovna dvakrát nadšenej. Hele, kočko, ty tomu asi moc nevěříš, ale já jsem děsně pobožnej člověk. A když už teda mám zakázáno tě zabít, co si o tom prostě jen pokecat?“
„Pokecat?“ Žena přimhouřila zrak. Nebyla vůbec nadšená z toho, že se tu musí vybavovat s těmahle dvěma.
„No jasně! Proč prostě nepřijdeš k nám a nenecháš se zajmout jako hodná holčička?“ navrhl Hidan, ale mohl počítat s tím, že jeho nápad nebude přijat s nadšením.

Kolem kunoichi se začal vytvářet slabý vodní vír. Předklonila se a ponořila ruce do vody. Gumička praskla a vlasy se rozježily. „Přestaň šaškovat!“ zařvala, oči se jí rozzářily podivným leskem a celá se před jejich zraky začala měnit.
Oba to zarazilo. „Tak tohle asi znamená ne,“ ušklíbl se Hidan.
Kakuzovi to ale tak směšné nepřipadalo. „Ty seš vážně nehorázně blbej!“ zabručel, zlostí se celý třásl.

Před jejich očima se zhmotňoval dvouocasý démon, divoká kočka, jejíž kůže byla azurově modrá. Tvor měl obrovské tmavé drápy a planoucí žluté oči. Srst zvířete byla poseta černými ornamenty. Obrovská šelma se nad nimi vztyčila.

Hidan se vzpamatoval první. „Ale ale, to má být jako všechno?“ utrousil jízlivě a s ledovým klidem zíral do otevřené kočičí tlamy. A stejně klidně zatáhl za provaz, který měl připevněný ke kose, aby ji mohl vrhat na velkou vzdálenost, a za chvíli už ji pevně třímal v ruce. „Tak tohle vidím prvně! Ta holka se se svým Bijuu úplně dokonale sžila!“ Přece jenom ho to trochu udivilo.

Bylo očividné, že kočka si nechce hrát. Zasáhla tlapou maskovaného ninju, který se pod její vahou svalil. Pak otevřela tlamu a z ní vyšlehla obrovská ohnivá koule. „Ksakru!“ Nesmrtelný měl co dělat, aby stihl včas uskočit. Budova se otřásla v základech. Ozvala se strašlivá rána a hned poté celá stavba explodovala. Zůstali jen sami dva proti nebezpečnému netvorovi, který se po nich sápal.
Jak je možné, že i v takovou chvíli dokázal ninja s kosou vtipkovat? „Hernajs, to je ale hic! A pak že prej kočky horko nesnáší!“ mumlal si pro sebe a schovával se za rozštípnutým balvanem. „Hm, tak takhle teda vypadá démon se dvěma ocasy, co mu přezdívají „žijící duch“. A já tu zůstal trčet. To je fakt vtipný.“

Kakuzu nikde neviděl, ale nepochyboval o tom, že jeho parťák ještě „nenatáhnul bačkory“. Dvouocasá teď zaměřila svou pozornost na něj. Lehkomyslně si pohvizdoval, což ji ještě víc rozdráždilo. Vrhl po ní kunai, uskočila a na to právě ninja čekal. Ve stejnou chvíli totiž mrskl po démonovi i svou kosu se třemi hroty. Zasáhla cíl, zabodla se obrovské kočce do boku. Zařvala a vytrhla ji z rány. Dopadla do vody, ale pro ninju nebyl žádný problém dostat ji zpátky. Šelma větřila. Bělovlasý nechal ukápnout trochu krve na svou ruku a pak po ní přejel jazykem. Ne nadarmo ho Kakuzu plísnil za takové nechutnosti. Ninja zaostřil, rozběhl se a zastavil se, až když posbíral několik kovových tyčí, které musely patřit ke zborcené konstrukci. Dvouocasá se ho pokusila napadnout, ale byla zastavena Kakuzovým jutsu.
„Teď to teprve začíná mít grády!“ pochvaloval si Hidan a začal se starat o přípravu rituálu. Během chvilky se pod ním vytvořil znak Jashina psaný krví, obrácený trojúhelník v úzkém kruhu. Zůstal v něm stát. Vyčkával na chvíli, kdy bude proces jeho proměny u konce. Vypadal nyní jako živoucí kostra, bez špetky masa a kapky krve avšak… žijící.
Kakuzu už utržil pár ošklivých ran, dvouocasá byla proti němu ve výhodě. Ohlédl se. „Hidane! Nepřežeň to!“ křikl na druhého ninju.
Ten se rozmáchl a trefil se kovovou tyčí, kterou už stačil naostřit, do jedné ze zadních tlap. Hrozitánsky zařvala. Kakuzu se k ní dostal z boku a také jí zapíchl ostrý předmět do těla. Bělovlasý sevřel další tyč a… vrazil si ji do břicha a hned ji zas vytáhl. Zasténal. Nezasáhl však jen sebe, zdálo se, že úplně stejné zranění utrpěla i Nibi no Nekomata. Zpanikařila a vrhla se do mnohem zuřivějšího boje. Musela se soustředit na ninju s maskou, který pro ni představoval mnohem větší hrozbu. Hidan seděl v kruhu a zplna hrdla se smál, přitom si vrážel různé ostré předměty do těla a pak je zas vyndával ven, zatímco sledoval, jak jejich kořist vrávorá.
Kakuzu se pokusil o nebezpečný manévr, který se mu ovšem nepodařil. Dvouocasá vycítila příležitost a skočila po něm. V tu chvíli si Hidan zabodl tyč doprostřed hrudi. Démonickou kočku bolest ochromila, zavrávorala a narazila do opodál se tyčící skály. Nesmrtelný zamířil a dalším ostrým kolíkem ji zasáhl a za oba ocasy, které se v tu chvíli protnuly, ji přišpendlil k tomu obrovskému kusu kamene.
„Blbče! Cos to zase vyved?“ Maskovaný se rozběhl k uvězněnému démonovi, ale v půlce cesty se zastavil a sledoval, jak se dvouocasá ztrácí a proměňuje se zpět v ženu s blonďatou kšticí. Kunoichi se nemohla hýbat, visela na skále, ostrý kůl jí propíchl dlaně.
„No bezva! Že to ale trvalo!“ odfrkl si Hidan, lehl si doprostřed kruhu s tyčí v hrudi a ještě na ni malinko zatlačil. Pod ním byla všude krev a skála, kde zůstala cizinka, jí byla také potřísněná. Ninja se chvíli smál, pak otevřel ústa dokořán a zůstal nehnutě ležet.
„Ne, že ji necháš vykrvácet! Roztrhnul bych tě jak hada a Šéf hned po mně!“ bručel Kakuzu, ale druhý Shinobi si ho nevšímal.

Uplynula nějaká doba od oné vítězné chvíle. „Nějak moc se s tím páráš! Dyť už je to skoro půlhodina! To si nemůžeš pohnout?“ rozčiloval se maskovaný a v očích mu zlostně žhnulo.
„Necháš mě ksakru bejt? Víš sakra dobře, že rituál se nesmí přerušovat!“ Hidan zvedl hlavu, z úst mu vytékal pramínek krve. Byl rozčilený, o tom nebylo pochyb. Přinutil se vytáhnout si kovovou tyč z břicha, odhodit ji za sebe a posadit se.
Kakuzu na něho hleděl mlčky, ale byla jen otázka času, kdy se pohádají. „Tohle děláš pokaždé! Co kdyby sis to aspoň pro jednou odpustil? Jen tady ztrácíme čas s těmi tvými kouzly!“
Hidanův hlas nabýval stále hlubší tóniny. „Je to moje povinnost, jasný? Odpustit? Co tím sakra myslíš? Dyť by to bylo rouhání!“
Kakuzu schoval obličej za mapu, kterou si už delší dobu prohlížel a obrátil oči v sloup. Hidan se usadil pohodlněji a vydechl si. Nebylo příjemné takhle si ničit tělo, ale… dělal to rád. Pro svou víru a především pro sebe.