Papu-chan02 aneb Černý kocour Radion

Nerada jezdím na procházky ven. Jsou tam zlá zvířata a hned vedle města je zlý černý les. Určitě jsou tam ošklivá stvoření. Bojím se jich! Ale tetě to asi moc nedocházelo. To mě na dospělácích štve! Vůbec nic nechápou. Teda až na Maminku a Tatínka, to si pište! Teta mě tedy vezla v kočárku pěkně po cestě a rozhlížela se na všechny strany. V tom jsem uviděla les. Byl tam u cesty a my se k němu blížili. Chtěla jsem začít ječet, ale teta včas kočárek otočila doprava. Oddychla jsem si. V tom ale teta zastavila a kočárek otočila k lesu. Zajistila ho a odběhla pryč. Určitě v tom má prsty ten emař, vsadím culíky! Zírala jsem to temného lesa a čekala jsem, že na mě z něj každou chvíli něco vyskočí. Ale nic se nedělo. V tom se kočárek zatřásl, ale byla to jen ta veliká kočka, podívala jsem se na ni. Ona zvedla hlavu a podívala se na mě. Potom chtěla vylézt z košíku pod kočárkem, když šlápla na brzdu. Ta cvakla a kočárek se rozjel z mírného kopečka do lesa. Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nezačala křičet. Kočka se drápy pevně chytila kočárku a ten se rozjel naplno. Teta si toho ani nevšimla, takže jsem sjela až úplně dolů, hluboko do temného lesa...

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem na úplně cizím místě. Rozhlídla jsem se, bylo to strašidelné. V tom na mě něco skočilo. Vykřikla jsem.
„Ticho!“ křikla na mě černá kočka a vytasila drápky, kterými přeřízla pásy, které mě v kočárku držely. Potom vyskočila a po čtyřek pomalou a kolíbavou chůzí odcházela. Vyskočila jsem z kočárku.
„Kočko, počkej!“ křičela jsem za ní.
Kočka se na mě otočila a naježila se.
„Já nejsem žádnej ''kočko''! Mám jméno, jestli to nevíš!“ osočil se a postavil se na zadní. Byl skoro stejně vysoký jako já, trochu jsem se ho bála.
„Jsem kocour a jmenuju se Radion! Gengsta největší, jsem kůl a in, tak koukej držet hubu a poslouchat! Dostali jsme se do toho společně a já jsem tak hodnej, že tě nechám jít se mnou, ale chci, abys mě měla za lídra!“ řekl a založil si tlapky na prsou. Byl hrubý a drzý, ale neměla jsem na vybranou, tak jsem přikývla. Radion se zašťoural v obřím pupíku a převalil se na břicho, aby se mohl postavit. Když se mu to konečně povedlo, rozhlédl se a vydal se jedním směrem. Šla jsem za ním.

Šli jsme už dobré dvě hodiny a domy pořád nikde. Začala jsemse obávat, že jdeme špatným směrem, ale bála jsem se Radionovi něco říct, mohl by se urazit. Potom jsem ale začala být unavená, ze všeho toho šlapání, tak jsem se slušně optala, jestli nemůžeme někde tady přenocovat.
„Jo, měli bychom taky najít něco k jídlu, mám hlad,“ utrousil a pohladil se po břiše. Potom zvedl hlavu.
„Hele, támhle bychom se mohli dočasně schovat,“ řekl a ukázal na jeskyni. Protestovala jsem, protože byla strašidelná a moc moc temná, to si pište! Ale Radion mi řekl, že on je tady lídr a že jestli jsem takoven sakr a lůzr, tak že si můžu jít spát kam chci. Šla jsem tedy s ním, i když jsem se bála. Pomalu jsem vešla dovnitř, přidržovala se zdi, abych nespadla, když jsem rukou zavadila o něco chlupatého. To je asi Radion, řekl jaem si, ale nebyl to on... ve tmě jsem uviděla dvě veliká žlutá světla. Obrovský tygr se zvedl ze země a ospale na nás mžoural, přimrzla jsem a zůstala stát, zato Radion se postavil na zadní a zatnul pracky v pěsti.
„Co tu děláš, ty sakře?! Vypadni odkud si přijel, šup za maminkou! Tvoje srst je tak naježená a neupravená, že vypadáš jako štětka do záchoda!“ prskal Radion, dokud se nesvalil a pod náporem špeků se už nezvedl. Tygr přišel až ke mně a čichl si. Potom se posadil.
„Jezuzkote, to já vás nerad vyděsil,“ omluvil se milým hláskem, který se skoro nehodil k mohutnému tělu. Potom se rozhlédl po jeskyni.
„Vy máte jistě hlad, pojďte rychle dovnitř, venku je zima,“ řekl a usmál se zubatým úsměvem. Zuby byly ostré, trochu jsem se bála.
„Jídlo?! Tak to je jasný že dem dovnitř!“ vykřikl a převalil se na nohy. Běžel rychle dovnitř, tak jsem šla za ním. Přitočila jsem se k němu.
„Hej, Radione, nepřipadá ti nějak moc... hodnej? Přeci jen je to tygr...“
„Jo, možná je to kocourofil.“
„Co?“
"Ehm, nic, neboj se ho, je to přítel a nic nám neudělá,“ uklidňoval mě.
„Jak to poznáš?!“ zašeptala jsem naštvaně, nechtělo se mi tomu věřit.
„Podívej se mu na zuby,“ řekl Radion. Podívala jsem se a všimla si, že jsou ostré jako břitva a bělounké jako sníh.
„A co?“ zeptala jsem se nevěřícně. Radion na mě vycenil své. Byly polámané a žluté jako počůraný sníh, to si pište!
„Vidíš? Takhle vypadají zuby predátora,“ řekl výtězoslavně. Protočila jsem oči.
„A co lovíš predátore, rybí sušenky?“ utahovala jsem si z něho. Radion se urazil a já znovu zavadila pohledem o tygra.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Radion. Tygr se podivil a pak se zatvářil nechápavě.
„Mno jak ti říkají?“
„Promiň, ale nevím jak to myslíš.“
„Tak co říkají lidi, když tě potkají?“
„Mno... říkají: ''ÁÁÁÁÁÁ!'' a potom utečou,“ řekl tygr. Radion mávl prackou.
„Tak já ti dám jméno sám. Co takhle 50cent?“ Tygr pokrčil rameny.
„Ale no tak, Radione! To je divný jméno, měli bychom mu říkat třeba... Proužek!“ navrha jsem.
„Copak je teplej, aby se jmenoval Proužek, ne, bude se jmenovat...“ urputně se zamyslel. V tom zazářil jak sluníčko.
„Lukáš!“ křikl. A tak jsme mu začali říkat Lukáš. Tygr si na ně rychle zvykl, potom nás pohostil rybami a nechal spát v jeho jeskyni...