Dostat druhou šanci 01

Když už pomalu přestávala vnímat čas, začaly ji obklopovat celkem nepodstatné myšlenky. Nutila se přemýšlet o tom, jestli je normální, aby ve svých posledních minutách pociťovala touhu změnit svůj život.
Až teď si začala pořádně uvědomovat, že celý svůj život vlastně nežila, neměla přátele, rodinu a už vůbec ne smysl žití. Heslo, podle kterého se řídila bylo zcela jednoduché „zabij nebo budeš zabit“. Momentálně platilo to druhé. Nějak se jí to vymklo z rukou.
Nedalo by se říct, že by se nějak bála smrti. V jistých momentech si dokonce nepřála nic jiného.
Jak tam ležela v té kaluži krve, najednou poprvé pocítila touhu přežít. Bylo to pro ni něco zcela nového.
Myslela si, že až se to někdy stane, bude jen poklidně a radostně čekat až nastane konec. Konečně by mohla přestat utíkat jako lovná zvěř. Ani ve snu by ji nenapadlo, že začne hromadit chakru v té ráně díky které teď jen tak bezmocně leží kdesi v lese.
Chakry ale bylo málo, zdálo se, že onen osudový boj má předem prohraný. Nemohla se pohnout, byla úplně bezmocná. Jen tam tak ležela a cosi ji nutilo myslet na to, jestli člověk začne chtít žít a ne jenom přežívat až na smrtelné – trávě.
Neměla sebemenší tušení jak dlouho už leží. Zatímco se dívala do nebe, pomalu zhasly všechny hvězdy a ona si mohla dosyta vychutnat vůni nového dne.
Už pár hodin necítila bolest, vnímala pouze jak z ní odchází poslední zbytky tepla.
Pomalu zavírala víčka, které ani na žádost dotěrných slunečních paprsků nedokázala otevřít.
V ten okamžik myslela na jediné – dostat druhou šanci.

Něco se stalo. Necítila pod sebou tvrdou zem, ani orosenou trávu. Na chvíli si myslela, že je to snad postel. To ale nemohlo být možné.
Pak si uvědomila, že jí není zima, bylo jí vlastně příjemně teplo. Po několika okamžicích si troufla ohnout prsty na rukou. K jejímu překvapení to šlo. Původně si myslela, že je mrtvá a tohle je nějaký druh posmrtného života, ale pak ucítila vůni lihu. Zkusila ještě jednou pohnout malíčkem, potom pohla celou rukou, pak druhou, následovaly nohy a pak otevřela oči. Trvalo pár sekund než se jí povedlo pořádně zaostřit.
Jakmile získala čistý obraz, začala se rozhlížet po místnosti. Její zrak spočinul na postavě v rohu. Byla to žena oděná v bílé, vůbec si nevšimla že ji někdo už hodnou chvíli sleduje.
Když ucítila onen pohled, otočila se a viděla již probuzenou pacientku a někam si odběhla.

Dívka ovšem neměla náladu stát se atrakcí místního nemocničního oddělení a zvedla se z postele. K jejímu velkému překvapení ten dost rychlý pohyb nohy neustály a ona se rázem válela na zemi. Napadlo ji, že asi byla v bezvědomí dost dlouho a nohy si zatím stačily odvyknout sloužit své majitelce. Rychle se vzpamatovala, zkusila ještě jednou pomaloučku vstát. Tentokrát se jí to povedlo. Naproti si všimla malého zrcadla. Docela ji překvapilo, jak byla bledá. Jinak vše bylo v absoutním pořádku. Jediné, co ji zarazilo, bylo oblečení. Měla na sobě nejspíš nemocniční pyžamo. Chtěla ještě najít svoje věci, když tu najednou uslyšela hlasy mířící k jejímu pokoji. Nebyla zvyklá na lidi, kromě „lovců“. Radši se jakékoli společnosti vyhýbala.
Netušilay jestli by se to dalo nazvat instinktem, zapomněla na nespolehlivost svých nohou a z ničeho nic se ocitla pod okny nemocnice. Dokázala si představit, jaké měla štěstí, že se její pokoj nacházel jen ve druhém patře.