Spoluautorská FF - 14. kapitola

Kasumi
„Dám ti dva dny. Odpočiň si,“ pronesla sladce kočičí žena. Z jejího výrazu ale bylo dobře znát, že jí na zdraví své loutky dvakrát nesejde.
Ovšem Kasumi je zbraň. A o zbraň se má pečovat, že?
Sachiko se otočila, samolibě se usmála a odešla. Nechala tam svou loutku stát, zmatenou, ale i odhodlanou…
„Vítej zpátky,“ prohodil rádoby chladně její bývalý snoubenec, Masaru.
Tady snad i stěny mají uši.
Pohlédla mu přímo do očí. „Ne, o na už pro mě dávno nic neznamená,“ zopakovala s ironickým podtónem.
Nervózně se zavrtěl.
„Sumi…“ zarazil se. To byla její bývalá přezdívka. „Kasumi,“ opravil se rychle.
„Časy se mění, a… Kasumi…“
„Vím, jak se jmenuji,“ odsekla studeným hlasem. Uklidni se, poručila si. Ale... byl to její snoubenes. Mohla být naštvaná, zraněná... ale nikdy lhostejná.
„Ale máš pravdu,“ prohodila pohrdavě. "Časy se mění. Ale moje práce ne. Sachiko-sama má ve mně svoji důvěru. Nesmím ji zklamat. Dobrou noc,“ pokývala hlavou.
Dobrou noc, ty idiotskej hajzlíku, co ani neumí držet svoje slovo, dodala si v duchu. Kam já proboha dala oči? I Itachi v nejhorších dobách svý nemoci musel bejt míň slepej než já. Slabochu, pitomej služebníčku tý nafoukaný mrchy, co si myslí, že ovládne celej svět. Cha! Kdyby ta viděla aspoň jedno jediný anime, věděla by, že tyhle děvenky nikdy moc velkou životnost nemaj, zašklebila se sama pro sebe. Naopak, ještě třeba dostanu šanci jí sama nakopat zadek, pomyslela si spokojeně. A kdyby jenom to, podle logiky všech těchto příběhů ještě získám hlavního bišíka a budem žít šťastně až do další potvory. Sayonara, konec příběhu.
Zarazila se a zavrtěla hlavou. Tohle ne. Tohle je opravdový život. A já se do něj musím rychle vrátit. Zvedla ruku a pečlivě si ji prohlížela. Kdysi jsem dělávala pečetě… dokázala jsem používat jutsu…
Ale všechno bylo pryč. Sevřela ruku v pěst.
Teď to byla jen japonská otaku, možná s minulostí loutky, ale… teď byla ve své mysli stále obyčejnou holkou, která se prostě dostala do zvláštního světa. Toho se musím zbavit, poručila si. Usmála se sama pro sebe, a vyrazila tam, kde si vzpomínala na svůj pokoj.
Naštěstí (či naneštěstí?) neviděla dvě oči, které ji znepokojeně sledovaly ve tmě…

Kakashi
Vlastně to mohla být jen obyčejná rutina. Záchranná mise, jedna z mnoha, ještě víc jich přijde a spoustu už prožil.
Ale málokdy zachraňoval někoho, koho měl rád. Vzpomněl si na svou úplně první záchrannou misi. Tehdy zklamal… zavrtěl hlavou. Mysli jako ninja, Hatake Kakashi.
Dál sledoval svou stopu.
Myslel na Rin. Myslel na Obita. Myslel na svého otce, na tým 7…
Všechny je měl rád. Láska ale ninji ničí. Dělá z nich… Naruta. Ano. Blázna, ovládaného emocemi.
V jeho kamenné tváři se mihlo lehké pobavení. Ale vzápětí ho vystřídala opatrná pozornost.
K něčemu se blížíš, volaly na něj jeho instinkty.
Měly pravdu.
„Dobrý večer přeji, Kakashi,“ usmála se Kasumi, vynořivší se ze tmy.

Kasumi
Bylo by příliš nebezpečné, se vyplížit ven na schůzku?
Zavrtěla hlavou. Jasně, že by to nebylo nebezpečný. Byla to totiž ta největší hovadina, co by mě mohla napadnout.
Všechny tajné schůzky totiž ve každém anime měly jednu nepříjemnou společnou věc – zaboha NIKDY nebyly tajné. Vždycky se objevil někdo, kdo si spokojeně poslouchal vaše záhadný plány a nadšeně to troubil někomu, kdo byl celý žhavý, jen vám zatopit.
Takže to možná způsobila bolest hlavy, možná jen čiré pomatení. Ale dívka vyšla ven a vyplížila se ke Kakashimu.
Budeme si muset vážně promluvit, pomyslela si.

Kakashi
„Kasumi!“ řekl překvapeně. Ale vzápětí se zatvářil podezíravě.
„Teď fakt není čas na nějaký štráchy,“ odpověděla dívka. „Máme dost problémů, nemyslíte?“
„Kde je Lilin?! A proč tu vlastně jsi?“ přimhouřil oči. „Ty jsi...“
„Ne! Já... vážně...“ nervózně se zakoktala.
Vyděšená dívka by to přece udělala, ne?
Navíc ona i byla vyděšená... ale byl čas jednat. Navést ho správným směrem. Správným pro ni.
Tvářit se tak, jak se tvářit má. Vzpomněla si na svého otce. Svého otce z tohoto světa. „Nikdy neukazuj svoje pravé pocity. Zabijí tě,“ radíval jí. Pak bylo jednoduché být loutkou. Po matčině smrti... po smrti malé a hloupé Sachičiny sestřičky. Ano, tak to bylo, jasně, pomyslela si.
Přejela si rukou po čele. Vzpomínky jí začaly rezonovat v hlavě. Jak je možné, že si vzpomíná zároveň na svoji minulost v obyčejné realitě, ale bodají ji i střípky let tady? Zatraceně, vždyť to ani časově nezapadá, pomyslela si vztekle. Nějaká pitomá časová linie se obvykle dodržuje i v tý nejnekvalitnější anime blbosti, ne?!
Ale loutka teď nemohla přemýšlet nad tímhle.
Loutka chce totiž svobodu. Loutka chce svůj zatraceně dobrej konec, pro sebe i svoje přátele.

Trocha zahrávání si s lidmi… a možná trocha parádních spoilerů přece ještě nikomu neuškodila…