Příchod ze starého světa 3.

Už se stmívalo a jak pomalu usínal denní život, se probouzel ten noční. Naši hrdinové už byli připraveni se pustit do pátrání, čekali už jen na Kakashiho.
„Tak jdeme hledat ty podivíny,“ řekl nadšeně Naruto, když došel opozdilec.
„Pořád mě udivuješ s tím jak se těšíš na každou misi, mohl bys mi prosím tě říct i proč?“ zeptal se Sai.
„To je prosté hehe, s každou misí je tady možnost že najdeme nějakou stopu k Sasukemu a krom toho, se pořádně procvičíme,“ odpověděl mu Naruto s úsměvem.
Sakura se jenom zasmála a Kakashi už pár pečetěmi přivolal Pakkuna.
„Nazdárek šéfe co dne potřebujete?“ zeptal se Pakkun jak salutováním packou zdravil.
„Chtěl bych od tebe aby jsi mi vystopovali několik osob, tady je útržek látky z pláště jedné z nich,“ řekl Kakashi a v dlani měl útržek ze zeleného pláště.
„Kde jste k tomu přišel, vždyť jste nebojoval?“ zeptali se všichni překvapeně.
„Hmm?“ otočil se Kakashi nechápavě ale hned mu to došlo.
„Je to tak že po střetu s nimi jsem si na zemi všiml tenhle útržek, nejspíš se utrhnul tomu Arakanoxovi při boji se Saiem.
Poté co ten kousek látky Pakkun pořádně očichal chytnul stopu a rozběhl se směrem kterým ho vedla. Naši hrdinové neotáleli a běžely za ním, nevěděli že je po pár minutách začalo sledovat několik osob ve stínu.

Jak se neznámí utábořili, tak po kontrole okolí se šla Amara sama projít. Pomalu se procházela temným nočním lesem a všude kolem ní se shromažďovala lesní zvěř. Přitom jak kráčela si stáhla kapuci a měsíční světlo které prosvitalo pomezi stromy, svítilo jenom na ní. Zvířata se zájmem hleděli na ní jako na jejich královnu. Natáhla ruku a přitom jak kráčela hladila zvířata kolem ní, když došla k řece si shodila plášť ze sebe na zem. Měla na sobě krásné safírové šaty se stříbrnými okraji, na ramenech bylo smaragdové peří které jemně vlálo ve vánku. Jemnými kroky vstoupila na hladinu řeky, zvířata se pomalu vynořili z lesu ale nešli blíž jako kdyby se báli. Amara začala po hladině vody tančit a přitom jak tančila, začala řeka na hladině zamrzat. Kolem ní se začali zjevovat modře zářící tvorové kteří připomínali úhory. Jeden se jí začal ovíjet kolem rukou a ona začala tančit s ním. Po chvilce smyslného vlnění, přiblížila k němu své rty. V momentu se úhoř změnil na kouř který vysála ústy. Ostatní úhoři zmizeli jako splašené ryby a lesní zvěř se rozprchla taky. Jak sešla z hladiny řeky, led roztál a ona si na sebe natáhla svůj plášť. Znovu se šla projít lesem ale zastavil jí něčí hlas.
„Jak si krásná a milá, tak taková jsi mrcha. Nechtěl bych být tvým chlapem.“
„Arakanoxi, sám víš jak tě nesnáším, proč mě sleduješ?“
„Amaro, Amaro, Amaro, je to jenom a jenom má věc co dělám ve volném čase. Mimo to jsem se dost nudil, a chtěl jsem se podívat co zajímavého kdo dělá.
„To je jedno a teď mi dej pokoj,“ řekla naštvaně Amara.
„Nenechám tě tak protože vím že něco skrýváš,“ odfrknul Arakanox.
Jenom co chtěl udělat první krok tak zastavil před ledovou zdí, která před ním najednou vyrostla.
„Ty mrcho, chceš si se mnou zahrávat, no já ti ukážu.“ Zakřičel Arakanox a svým kladivem které měl hned v ruce, několika údery rozbil ledovou zeď a rozběhnul se za ní.
Amara věděla že běží za ní a už ho čekala otočená jeho směrem. Jen co k ní doběhl měla vystřenou runu k němu a z ledu se kolem její ruky vytvořil ledový hrot. Arakanox byl už napřáhnutý když měl ledový hrot pár centimetrů od krku, s těžkostí se mu podařilo uhnout a několika otočkami už stál pár metrů před Amarou s arogantním úsměvem a kladivem přehozeným přes ramen. Amara se na něj dívala s nechutí kterou k němu pociťovala.
„Co hodláš dělat mrcho?“
„Jelikož jsi otravný a znamenáš pro nás jenom někoho do počtu, tak tě nechám zatím žít, ale příště tě zabiju.“
„Silná slova na takovou sněženku jako jsi ty, podívej se na sebe. Skláníš se pod svými mindráky a nedokážeš ani pořádně ovládat svou sílu. Jsi spíš k smíchu než abych se tě bál hehehe,“ křičel na ní se smíchem.
Amara sklonila mírně hlavu a řekla.
„Je to pravda, všechno a ještě víc je toho než si sám dovedeš představit, ale to není důvod abych nebyla schopna tě zabít,“ dořekla to s křikem při čem se velikou rychlosti rozběhla na něj. Než se k němu dostala, tak Arakanoxův arogantní úsměv vystřídal naštvaný pohled. Nebylo to proto že na něj útočila ale proto že se před Amarou objevil Morgilien a držel jí za ruku na které měla ledové ostří.
„Dost Amaro, už bylo dost prolito krve našich lidí.“
„Vždy musíš pokazit všechnu srandu,“ poznamenal Arakanox.
Amara neřekla ani slovo, led na její ruce se rozpadl a poté odběhla pryč.
„Proč jí nenecháš na pokoji, už toho má dost, ani sám nevíš co se jí stalo,“ vyčítal Morgilien Arakanoxovi.
„Tak mi řekni tu její největší bolest, protože já to z ní chtěl takhle dostat ven,“ ohradil se.
„Ach, jak teď běží tak určitě pláče, ale tohle nejsou už jenom slzy a nechtěj aby jenom jedna z nich se tě dotkla. Ty slzy jsou slzy její duše a ne slzy očí, každá zmrazí všechno čeho se dotkne. Tohle je kletba která jí pronásleduje dlouho ale to není všechno, vznikla právě tehdy když zemřel její milovaný.“
„To chápu, ale není to až natolik smutné aby se s tím nedokázala vypořádat.“
„Ani to není všechno, on zemřel její rukou, to ona ho zabila. Nechtěla, ale jinak to nešlo, on byl jeden z mála těch kteří žijí jako půl démoni. A jednou už začal ztrácet svou mysl, protože každý půl démon bojuje sám se sebou celý život. Problém byl ten že ne všichni dokážou bojovat tak pořád. Byl to tehdy pěkný zimní den kdy se to stalo, začal prohrávat ten souboj a už ho to pomalu sežíralo zevnitř. Měnil se a pokusil se nás zabít, po dlouhém boji s ním se nám ho podařilo zranit natolik aby se nehýbal. Tehdy jí začal prosit o to aby ho zabila, nechtěl aby se z něj stal démon. Plakala několik dní poté co to udělala, i když věděla že nebylo jiné cesty. Pak její slzy dostali tu schopnost měnit všechno při doteku na led kromě ní samotné. To už ji asi ta bolest přemohla a žije už jenom aby nezneuctila jeho památku.“
„Aha, není divu a já že to je její ledová přirozenost,“ byla jediná věta na kterou se Arakanox zmohl.
„Teď jí nech, ono jí to přejde určitě,“ řekl Morgilien a zmizel.

Naruto, Kakashi, Sakura a Sai běželi za Pakkunem několik hodin dokud je ti co je sledovali napadli. Všichni se jen tak na poslední chvíli stihli vyhnuli meči který proletěl před nimi a setnul všechny stromy které měl v cestě. Před nimi stáli neobvykle oblečení útočníci kteří nevypadali že jsou ninjové.
„Ptal jsem se tady parťáka kdy si nás všimnete ale nakonec jsme na vás museli zaútočit protože jste nám nevěnovali pozornost,“ pronesl útočník s tím velikým mečem.
„Co od nás chcete?“ zeptal se Kakashi.
„To je takhle, ti které hledáte jsou před vámi blízko ale problém je v tom že naše práce je držet vás od nich co nejdál dokud s nimi nebudou naši kámoši hotový.“
„Jsou to tví kámoši, já je nesnáším,“ řekl otráveně ten druhý.
Všichni se připravili na souboj který měl nadejít ale útočníci se na ně dívali jenom s úsměvem.