Nositel dědictví - část 1. Ushira Seiya

„Musíme se schovat, pamatuješ na tu schovávanou, kterou jsme spolu hráli? Tak si ji dnes zahrajeme, ano?“ řekl Seshoumaru.
„A kam se mám jít schovat?“ řekl asi desetiletý černovlasý brýlatý chlapec.
„Zavedu tě na jedno místo, zůstaneš tam, dokud si pro tebe nepřijdu, ano?“ chlapec kývl na souhlas. Z domu jeho rodičů se ozývaly zvuky boje, hlavně dopady jejich chakrových šípů na nepřítele.
„Co se to děje?“ stačil se ještě chlapec zeptat, ovšem odpovědi se nedočkal. „To ti možná řeknu, až budeš větší, ale buď hodný a zůstaň tady, ano?“ opět kývnutí. Seshoumaru zavřel chlapce do úkrytu, který rod Ushirů využíval při nebezpečí.
Chlapec nevěděl, co se děje, ani si neuvědomil, že dnešní vynucený trénink mu vlastně zachránil život. Kdyby totiž nebyl minulého dne drzý na svého staršího bratra, nebyl by trénink. Vždy byl ve stínu svého bratra, který byl dědicem jejich rodu. Pro zajištění přežití rodu se pokaždé narození druhého potomka tajilo. On byl druhý.
Navíc to měl těžší, musel se naučit naprosto vše, co uměl jeho děda. Prvorozeného vychovával otec a další pak děda. Každý Sakai měl vlastní luk a jedinečné chakrové šípy, které mohly vytvořit ze své chakrové podstaty. Seiya měl větrnou podstatu a proto jeho šípy měly větrnou podobu. O luk se staral sám. Měl ho bílý s jedním černým pruhem. Znak příslušnosti k hlavní větvi Sakaiů.
Když se zdálo, že děda na malého chlapce zapomněl, tak si pro něj přišel. Měl na těle různé šrámy, ale nebylo to nic vážného.
„Kam jdeme?“ zajímal se vyděšený chlapec.
„Pryč, tvoje rodina je mrtvá a je na tobě, aby si obnovil slávu a čest padlé rodiny.“ Seshoumaru to řekl bez obvyklé opatrnosti na slova.
Seiya jen vykulil oči, z nichž vytékaly slzy. I když svého bratra Kaizena neměl rád, tak ho ve skrytu duše miloval a obdivoval. Jeho jemná matka, která byla hodná a spravedlivá. Otec, kterého nejvíce obdivoval a ctil. Jeho rodina nemohla být mrtvá! Vždyť všichni měli své sny a touhy. Jeho bratr se měl za měsíc oženit a převzít po otci vedení. Nééé! Řvala jeho duše.
„Zavedu tě na místo, kde budeš v bezpečí, je na tobě, abys vzkřísil a obnovil rod. Jsi poslední.“
Náhle chlapcova tvář zvážněla a předčasně dospělým hlasem se zeptal: „Kdo je zabil?“
„Byl to…“

Náhle se probudil celý propocený. Už zase se mu zdálo o jeho minulosti. A to si myslel, že se té můry zbavil. Nasadil si své brýle a musel jít na vzduch, aby si pročistil hlavu. Měl pocit, že se mu rozkočí. Před dvěma roky přestal brát prášky na hlavu, jen ho ještě více mátly.
Podíval se na hvězdy. Byly skoro stejné jako tu první noc po té tragédii. Hvězdy, ony němé svědkyně všeho, co se na zemi stane.
Už zbyl jen on. Děda zemřel dřív, než ho mohl naučit všem rodinným technikám. Musel na ně přijít sám, pouhým instinktem, který ho neustále vedl vpřed. Někdy měl pocit, že ho vede celá rodina. Jako by byla s ním.
Od té doby co, byl malým desetiletým dítětem, uplynulo skoro patnáct let. Vyrostl z něho urostlý mladík, vlasy měl černé jako uhel, střižené do krátkého účesu, přičemž ofinu měl o něco delší než ostatní vlasy. Brýle, mu propůjčovaly moudřejší vzhled, ale bylo patrno z jeho pohledu, že vyspěl dříve, než měl.
Jeho děda mu zanechal dopis, který smí otevřít, až když dosáhne pětadvaceti let. Tento den nastal dnes.
Rozpečetil dopis, který ho doslova šokoval, tohle nevěděl.

Milovaný Seiyo,

P.S. Jsme s tebou.

Dlaně pevně sevřely dopis a oči se zalily slzami. Něco nevěděl, ale menší podíl v dopise jen tušil. Proto jeho mysl vymyslela plán, který by mu pomohl se pomstít. Sbalil si tu trochu oblečení, kterou vlastnil. Luk si vzal také a jeho výhoda byla, že se dal složit, takže vypadal jako nějaký stativ od fotoaparátu.
Bylo již hodně po půlnoci, když se vydal na cestu. Nepotřeboval spánek, pokaždé, když usnul slyšel výkřiky a zvuky boje, který se odehrával v jeho domě…
Cítil tupou bolest v srdci, myslel si, že za těch patnáct let ta bolest zmizí, ale to se zmýlil. Bylo to jako to včera. Pořád byl tím vyděšeným malým chlapcem, ale když došlo na souboje, kterými prošel nezdálo se, že by byl dítě. Naopak stal se z něho nelítostný zabiják.
Jako by měl dvě osobnosti. Toho malého chlapce a chladného muže.
To, ale netušil, že bude čelit ještě mnoha překážkám, než jeho život nabere klidné vody.
Ano, mluvím o jeho osudu… Tedy o ženě, která ho naučí více jak odpouštět.

Ta dívka se jmenovala Uchiha Kamizuki Kagome. Byla to dcera Uchihy Sasukeho a Kamizuki Shiry. Nedávno oslavila dvacáté narozeniny. Měla delší černé vlasy, oči po otci a ústa po matce. Nos dotvářel dojem, že pochází z aristokratické rodiny. Byla stejně nezkrotná jako Shira, klidná jako Sasuke. Ráda nosila obyčejné oblečení. Jako jsou rifle a tričko, když šla na misi, oblékla se do své uniformy, kterou si sama ušila. Její barvou byla černá. Na zádech si vyšila znak Uchihů.
„Kde se zase loudáš?“ ozvala se Shira, když se Kagome vrátila domů.
„Nikde, mami, jen jsem trénovala s Yashamarem a Sachiko Yukiko.“ Podala skoro hlášení Shira.
„Tak to potom ano a sháněl tě tady tvůj další ctitel.“ Řekla Shira.
„Který? Přestala jsem je počítat. Nevím, co ode mě chtějí! Já jim řekla, že se vdávat nechci.“ Kagome skutečně odmítla několik desítek nabídek k sňatku. Její otec z toho byl málem na prášky, jak se kolem jeho dcery rojili zástupy ženichů. Pro Sasukeho radost je všechny odmítala. Ani k jednomu necítila víc, jak přátelství nebo jen sympatie.
Až do toho osudného dne, kdy měla za úkol hlídat vesnickou bránu.
V tom spatřila na horizontu osamělou postavu. Blížila se závratným tempem, ale nevycítila z něho nepřátelské úmysly.
„Kdo jste?“ uhodila na něho.
„To vás nemusí zajímat.“ Odsekl.
„Tak hele, nebudete si na mě otevírat svou pusu, a radši mi řekněte, kdo jste a účel vaší návštěvy! Nebo se budete zodpovídat mému strýčkovi a to je kazekage!“ skoro zakřičela.
Seiya zkoprněl na místě. Tahle žába má být spřízněná s jeho úhlavním nepřítelem? No, když chce vědět pravdu... pomyslel si a obvyklým gestem si urovnal brýle.
„Jak chcete! Jmenuji se Ushira Seiya a přišel jsem si vyřídit účty s jedním chlapem! Je to kazekage!“ kladl důraz naposlední slovo.