Láska si vybírá jen jednou toho pravého 15

Návrat Hrdiny

„Kakashi-sensei? Naruto? Hinato?Kibo?“ Pohlédla na všechny, kteří se objevili vteřiny po psech, „Tak jste nás našli.“
Naruto přiběhl k oběma: „Sakuro…Sasuke?!“ Pokračovat nemohl. Nemohl najít vhodná slova, ani nevědě, co by měl říct, stoupnul si k Sakuře a na Sasukeho házel ostrý, nenávistný pohled. Všichni příchozí utvořili kolem dvojice kruh, Kakashi si stoupl kousek za Sasukeho.
„Sakuro, co se stalo?“ Řekl Naruto, když odvrátil pohled od Sasukeho.
Neřekla nic, svěsila hlavu a zavřela oči. Mysl se jí ponořila do tmy, vítr jakoby její tělo obcházel, necítila nic, zvuky jako by se vypnuly, blouznila, ale neuvěřitelně silně.
Miluju tě. Miluju tě Sakuro, strašně, strašně moc. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby si byla odloučena od domova. Nechci, aby si trpěla. Bylo mi předurčeno být sám, svět mě nenávidí.
A tma houstla, jakoby se ne tělo Sakury, ale duše vznášely ve stále houstnoucím oblaku tmy.
„Itachi, miluji tě Itachi, navždy budu…Navždy“
Tma a pusto, které ji obklopovaly, prořídl paprsek světla, a tak, jak přicházela tma, teď přicházelo světlo . Sakuřina duše se ocitla na neuvěřitelném místě. Vodopád s loukou a několika stromy -krásné místo, ale tak povědomé.
Kde to…Itachi?...To není možné! -Slunce svými novými, slabými a růžovými paprsky odhalilo postavu, již doposud skrývala tma. Muž s dlouhými černými vlasy spadávajícími přes tvář, s očima, jejíž rudá barva nezářila ani z polovina tak, jak ji znala, na jeho dlouhém černém plášti se hrdě tyčily rudé mraky. Zafoukal vítr a odhalil jeho tvář, jeho krásnou tvář, na které se jako diamanty třpytily slzy. Trápil se, to šlo poznat ihned, ruce, které se mu třásly svíral do pěstí, při každém nádechu se mu zvedla hruď, jako by mu to rvalo plíce.
„Itachi?...ITACHI?!!“ Křičela, plakala, i když věděla, že ji neuslyší, že jí nemůže slyšet. Právě teď se nachází v nejhlubší části své mysli a všechno to, co prožívá je jen její fantazie. Přesto volala jeho jméno, stále a pořád do kola…pak se stalo to, co nečekala, pohlédl jejím směrem, pohlédl na ni svými krvavými očima, byly plné smutky, nikdy je takové neviděla, nikdy jeho takového neviděla, nikdy ho tak ani vidět nechtěla.
Dívala se na něj, a i když věděla, že on jí nevidí, díval se jí do očí. Neplakala, nekřičela, v tuto chvíli neměla proč…všechno, co chtěla, jeho chtěla a má ho tady. Necítila jak jí její tělo poláží na trávu, ani neslyšela Narutův hlas, který volal neustále její jméno, cítila lehký vánek, který lehce povznášel její neviditelnou duši, slyšela Itachiho dech, jeho tlukot srdce, silný a rychlý.
Vychutnávala si každou vteřinu, každý okamžik, který patřil jim dvěma.
Nenáviděla jsem ho..Byla jsem blázen..Je tohle pravda?...Třeba jsem se vrátila do minulosti, k němu -Mihlo se Sakuře hlavou, chtěla se usmát nad takovou představou, místo toho se jí tvář zkřivila hrůzou, strachem a nenávistí dohromady.
K Itachimu se blížil další muž, mladší v Sakuřiných letech, odlišný od Itachiho pouze ve vlasech, které byly kratší, byl na Itachiho podobný, jako bratr- Sasuke?!?!
Plížil se mu za zády s kunaiem v ruce, připraveným bodnout.
„Itachi!! Otoč se!!“ Nic, jeho pohled se odtrhl z jejích očí…“OTOČ SE!!!“
Neotočil se, snad neslyšel, nebo snad doufal v čistou a smrtící ránu.
„Itachi!!!!“
„Sakuro?!“ Světlo pominulo, během chvilky se ztratila i tma, která ho opět chtěla nahradit, pak otevřela oči.
„Sakuro?!“ Stál nad ní Naruto a jakmile uviděla, že je vzhůru strach mu na tváři překryl úsměv.
„Itachi?...Kde je?“ Nerozuměli jí, nikdo až na Sasukeho, který přes všechny vzlyky, které jí naprosto ovládli hlas, věděl, na koho se ptá, ale neřekl nic.
S Narutovou a Hinatinou pomocí si stoupla. Kymácela se sem a tam a zraky hledala jeho!
Od stromu, ke keři, od keře k listům, od listů k dalšímu stromu a dalšímu, ke keři, k lísce, k dubu, ke smrku, k buku, k jabloni…od jabloně k tělu, mrtvému tělu, k tělu hrdiny. Vymkla se Narutovu stisku a rozběhla se k němu. Krok za krokem zpomalovala a přemáhala se. S očima plnýma slz už ani neviděla na cestu, všechno se rozmazalo, viděla jen černou šmouhu, její cíl.
Celé tělo jí až neuvěřitelně svírala bolest, bolest, kterou znala, která jí mučila všechny ty roky, které proplakala pro Sasukeho, nyní byla ale trochu odlišná. Srdce jí nervalo každý sval v těle, protože ji zavrhl a protože ji už nechtěl vidět, ale protože už ho nemůže vidět. Bolest, kterou cítila pro Sasukeho byla jiná v tom, že věděla, že je někde na světě a ona ho nemůže mít, Itachi je mrtvý, už navždy bude.
Navždy budu tvoje Itachi, navždy…Navždy budu ve slunci vidět tvé oči, které odešly.-Snad až nyní její mysl pochopila, že je pryč, navždy. Nevěděla, co má dělat, nohy se jí podlomily a ona dopadla metr před Itachiho. Doplazila se k němu, políbila jeho studené rty.
„Sakuro?“ Optal se zděšeně Kiba, který jako první prolomil ono ticho, které mezi nimi vládlo.
„Nechte mě být, teď mě nechte být!!“ Křikla ani se na ně nepodívala. Zvedla Itachiho ruce do výšky a chtěla, aby ji obejmuly, místo toho spadly na zem s úderem, jako suché větve. Opřela mu hlavu o hruď a obejmula ona jeho.
„Naposledy v tvém objetí…lásko,“ zašeptala po tichu, pro sebe se usmála, pak propadla v další pláč. Ležela na něm, ležela v objetí, už naposledy v jeho náruči.

Celou doby ji pozorovali, každý na tváři smutek, ale i údiv. Krom Kiby nikdo nic neřekl, a když Sakura propadla v pláč a ležela s Itachim v objetí, otočili se a nechali jí volnost.
Hned se podívali na Sasukeho, neboť na něj úplně zapomněli a teď dostali strach, že utekl. Stál tam, bez hnutí, skoro bez dechu, sledoval Sakuřiny pohyby se smutkem, když se na něj ale otočili změnil tvář. Teď mu na tváři hrál úšklebek, ten jeho známý, opovrhovačný úšklebek.
„Ha*zle!!“ Vydal ze sebe Naruto se vší zlostí, uchytl ho za ramena a svíral je se vší silou. Naruto se díval do Sasukových očí, všichni se dívali do jeho očí, připraveni kdykoliv zasáhnout, „Co si sa*ra zač?!“
Sa*ra, teď už neuteču -pomyslel si Sasuke a porozhlédl se po všech. Zhlédl na Kibu a s úsměvem pronesl: „Ty jsi sa*ra kdo?“…Pak pohlédl na Kakashiho, opět s jeho “úsměvem“ : „Kakashi-senpai? Moc jste se nezměnil.“…Na Hinatu : „Pokud si dobře pamatuju, tak si z klanu Hyuuga!“
Nikdo mu neodpověděl, jen ho sledovali, Naruto mu drtil ramena, ale Sasuke nepronesl ani slovo, lehkým kývnutím hlavu se podíval na Naruta, rovnou do očí a pronesl: „Naruto…Jsi blázen!“
Po těchto slovech Narutovi na čele vystouply žíly zlosti, udeřil Sasukem o strom co nejsilněji uměl: „Jdeme zpět do Konohy!“ Jako na povel se všichni dali do pohybu, Sasukemu zavázali ruce provazem, kterého procházela chakra.
Naruto přistoupil společně s Hinatou k Sakuře ležící stále na Itachiho hrudi.
„Sakuro?...Musíme jít.“ Řekla tentokrát tiše Hinata a lehce položila svou dlaň na její rameno…“ Pojď.“
Sakura se tiše zvedla a houpavým krokem se vydala pomalými, kousavými kroky k ostatním.
Kakashi ze země zvedl Itachiho nehybné tělo. Když už se chtěli vydat na cestu, Naruto si všiml Sakury, jejího chabého kroku a tiše jí vrazil jehlu s uspávací tekutinou do ramene. Nebránila se, teď chtěla zapomenout. Začala padat k zemi, Naruto ji chytl do náruče, pak se vydali na cestu.

Proběhla v tichosti a klidu. Sasuke nepromluvil ani slovo a kdykoliv, kdy se od něj pohledy odvrátily, pohlédl na Sakuru v Narutovém náruči.
Už, když byli několik kilometrů od Konohy, se k nim přidalo mnoho ninjů z Listové a doprovázeli je.
Konoha je uvítala, samotná Tsunade přišla s úsměvem na tváři přivítat Sakuru, usmívali se všichni, dokud nezjistili, kdo všechno se vrátil.
Úsměv z tváří zmizel a s ním i pozdravy : „Uchiha!? Naruto ty jsi sem dovedl Sasukeho!?!?“ Křičeli všichni obyvatelé Konohy, jeden přes druhého, však s dostatečným odstupem od přicházející skupinky.
„Tsunade-sama,“ pohlédla přimhouřenýma očima, stále rudýma od pláče.
„Sakuro?“ Pohlédla na Sakuru s úsměvem, pak na Naruta: „Tak jste ho přeci jenom přivedli zpět.“ Pak ale zrak upřela na Itachiho, na jeho mrtvé tělo v Kakashiho náručí.
„Proč je tu on?!“ Řekla skoro křikem Tsunade a ukázala na Itachiho. V tom se lidé začali bouřit, většina poznala jeho tmavý plášť s mraky a stačila říct, kdo je to všem.
„Pojďte do kanceláře!“ Zavelela Tsunade a vydala se na cestu sledovaná celou příchozí skupinkou.
Do kanceláře vešlo samozřejmě víc ninjů, aby ubránili případné problémy se Sasukem.
„Proč…Co tady dělá Itachi Naruto?!?“ Otázala se a na Sakuru ani nepohlédla.
„On…no…totiž…on vlastně.“ Sám nevěděl, proč ho brali do Konohy, co jí měl teď říkat?!
„Je to hrdina!“ Pronesla rázně a s hrdostí Sakura, čímž na sebe upoutala všechny pohledy, „Patří zde!“ Dodala.
„Jak to myslíš Sakuro?“ Zvedla Tsunade svůj hlas, „ Byl to vrah, zabiják, to víš!“
„Nevíte o něm nic!...Byl neuvěřitelně hodný!“ Okřikla všechny. Chápala jejich nechápavé a nevěřícné pohledy, přesto je v tento moment nenáviděla. Chtěla být sama někde v domě, nebo v lese, pouze ona a její vzpomínky.
„Sakuro?“ Promluvila nyní Shizune, mile a potichu, jakoby sdělovala neuvěřitelně smutnou zprávu, byl to hlas, který vám říká “Už se neprobere, je mi to líto.“
„Sasuke řekni něco!?“ Otočila se Sakura na svého dávného člena týmu Sedm. Sasuke nereagoval, zůstaly na něm všechny ty pohledy (a každý v tento moment pravil něco jiného).
„Byl to vrah!“ Pronesl svým hlasem, při kterém se v Sakuře začala vařit krev.
„SASUKE!? Ty víš, co k tobě cítil, ty víš, co musel udělat! Řekni to všem…HNED!!“ Vyjekla zlostí a se sevřenými pěstmi a slzami na krajíčku, mířila na Sasukeho. Zastavil ji Naruto a Yamato, kteří stáli vedle ní.
Dlouho sledovala jeho arogantní tvář, chtěla plakat a nadávat najednou! V celé kanceláři zavládlo ticho, všichni čekali, jestli něco Sasuke řekne, ale z něj vyšlo jen jeho: „Nenávidím ho…Byl to vrah!“
„Je mi líto Sakuro, ale tady nepatří!..Je to uprchlík a zabiják, nemůže být pohřen na poli vítězů, to víš,“ podívala se soucitně Tsunade na Sakuru, „A co se tebe týče,“ pohlédla na Sasukeho, „budeš uzavřen do vězení tady v Konoze, dokud nedojde k vyšetření tvého případu!!“
„Ale Tsunade…?“ Namítal Naruto, kterého tento plán naštval.
„Naruto, je to vrah, nemůžu ho jen tak nechat jít!“
„Ale…“
„To by stačilo, jděte!“ Přerušila Naruta Tsunade a udeřila do stolu.
„A co s Itachim?“ Pohlédla na ni Shizune.
„Dejte ho zatím do nemocnice!“