Láska si vybírá jen jednou toho pravého 14

Uvědomění

Odpusť mu Sakuro, prosím…Jak tohle můžeš chtít, Sasuke mi tě sebral! -Vzpomínala Sakura. Byla stále ještě noc, když se probudila. Neotevřela oči, ani se nepohnula. Slyšela Sasukeho dech, slyšela jak chodil kolem ohně a vždy do něj něco hodil, ale nedala mu najevo, že je vzhůru. Vzpomínala na Itachiho a ze všech sil se snažila přemoci slzy, které se jí hnaly do očí.
Miluji tě Sakuro, chci pro tebe to nejlepší! - Proč musel zemřít?!
Od ohně uslyšela Sasukeho kašel :“Aghh, aghh, aghh!“
V ten moment se neovládla a vyjíkla bolestí. Celé tělo se jí svíjelo v bolest, jako by po ní pomalu přejížděl parní válec, ten neuvěřitelný tlak!
Je možné, co všechno láska dokáže?! –Pomyslela si, když se kroutila bolestí, a rozplakala se.
Ležela na zádech, na nějaké pokrývce, věděla, že tam ji položil Sasuke. Ruce držela na tváři, kolena měla mírně pokrčené a třepala se. V posledních dnes se jí tělo třepalo hodně často až to nevnímala.
„Sakuro?!“ Přiskočil k ní Sasuke. Nepodívala se na něj, jen cítila jeho blízkost vedle sebe a slyšela jeho tep, byl rychlý.
„Saku…“
„Jak jsi mohl?!“Řekla aniž by se na něj podívala. Neodpověděl, chvíli vládlo ticho, pak ji na rameno položil svou studenou dlaň.
Otevřela oči a pohlédla na Sasukeho, jeho pohled byl zlý a přitom tak zranitelný, a když se ona na něj dívala pohledem vraha, nestáhl svou ruku zpět, jen změnil svůj pohled.
Chvíli těkal její pohled po Sasukeho tváři. Neměnil se, sledoval ji svým nepřítomným výrazem, který ji způsoboval ještě vetší bolest.
Itachi!? –mihlo jí hlavou a v tom momentě hledala jen jeho, který musel být někde poblíž, ale neviděla ho. Zrak jí běhal z jednoho místa na druhé, ale neviděla ho! Pomalu začínala šílet, jak ho nemohla najít. Po chvíli, kdy ji zaujatě sledoval Sasuke a pochopil koho hledá, ustoupil a dovolil jí tak pohlédnout na místo skryté za svým tělem. Ležel tam on!
Uviděla ho, s uvolněním se nadechla a žalostně vydechla. Hlavu opět lehce opřela o zem, zavřela oči a jen tak, s tekoucími slzy, tiše ležela.
Odtáhl svou ruku zpět a chtěl se otočit a posadit zpět k ohni, ale když udělal jeden krok, uslyšel za sebou její rozklepaný hlas: „Proč?!“
Otočil se. Seděla bezbranně s koleny přitisknutými k hrudi. Díval se na ni a ona se dívala na něj. Snad se jí to zdálo, ale to nebyl Sasuke, kterého zná.
Je možné, že by se tak změnil? –Pomyslela si Sakura.
„Sasuke, víš, co k tobě Itachi cítil? Víš, co k tobě tvůj bratr cítil?“ Kladla důraz na slovo bratr, sice nevěděla, ale doufala, že mu to slovo, ta vzpomínka na něj, otevře srdce.
Celou dobu ji pozoroval, a když zmínila ono slovo, přejel mu jiný výraz po tváři. Sakura poznala, že se trefila. Byla to chvíle, ale to nevadilo Sakuře, byla zvyklá na tyto „přeměny pohledu“ u Itachiho. Pak se zase uklidnil a nahodil výraz, který se velmi podobal jeho starému (snad se ho snažil nahodit, ten jeho starý, arogantní a nenávistný pohled, ale nepovedlo se mu to, nebo nechtěl, aby se mu povedl).
„Sakuro, je pozdě…To víš,“ skočil mu hlas, doslova se z jeho drsného hlasu, stal smutný, ale milý zároveň. Uvědomil si to a zase na ten mžik mu přejel po tváři tentokrát stud a zlost sám na sebe.
„To vím! Jen mi řekni, jestli víš, co k tobě cítil!!“ Odpověděla, doslova zakřičela, nevnímaje ony pohledy, které ji dávaly nějakou odpověď. Chtěla slyšet pravdu a chtěla ji slyšet od něj!
„Vím.“ Po jeho odpovědi se sneslo ticho a zůstalo dlouho. Vteřiny běžely, minuty běžely, Sakuřiny poslední naděje, že Sasuke není haj*l, běžely. V ten moment Sakuře běželo všechno. Nenávist a zlost v ní sílila až vřela. Sílil v ní taky smutek, ten ale nevnímala, ani si ho nevšimla. Seděla naproti Sasuke, který stál. Už neměla kolena přitisknutá k hrudi, ani ruce ovázané kolem kolen, svírala kus trávy a hlínou ve svých dlaních stiskem, který každou chvíli sílil. Chvíli čekala, dala mu možnost říct cokoliv, když jí nevyužil, stoupla si.
Byl to pomalý a neuvěřitelně bolestivý pohyb. Svaly měla ztuhlé a navíc ji zlost doháněla k šílenství.
Sebrala v sobě všechen klid: „Sasuke,“ vydechla, čímž se zlost zmírnila, pokud to bylo vůbec možné, „miloval tě…To víš?“
Neřekl nic, ani se jeho pohled nezměnil, Sasuke to věděl, na znamení souhlasu jen tiše přikývnul.
„TY JSI VEDĚL, ŽE TĚ MILOVAL A ZABIL SI HO?!“Vyjekla naprosto neovladatelným hlasem.
„Ale Sakuro tak….“ Snažil se říct, ale neřekl.
Nech ji! Nech ji, ať si to myslí! Tak to bude lepší. Čeká tě jiná budoucnost! Nepotřebuješ ji, ona nepotřebuje tebe!! -říkal jeden hlas.
Že ji nepotřebuje!? Sakra Sasuke miluješ ji!! Myšlenka na ni ti nedala pokoj dlouhou dobu! Sakra Sasuke řekni ji pravdu, není to tak, jak říká, ty to víš! -říkal druhý.
Potřebuji…nikoho nepotřebuji a už vůbec ne ji! -Umlčel oba dva hlasy.
„Sakuro…“
„Sklapni!“ Vykřikla, což Sasuke nečekal, „Sklapni!! Jsi basta*d Sasuke, chcípni!“ Rozběhla se k němu. Měla jistý krok a během chvíle stála vedle Sasukeho s kunaiem v ruce.
„Víš, že…“ řekl klidně Sasuke, který počítal s rychlostí a silou, se kterou se setkal před několika hodinami.
Sakra, podcenil jsem ji! -Pomyslel si Sasuke a následně mu kunai proletěl kolem ruky, a ačkoli uhnul, ne dost rychle, kunai mu pořezal ruku-hluboká a dlouhá rána.
Chtěl nadávat na tu jeho blbost, ale neměl čas, do tváře mu letěla Sakuřina noha. Přikrčil se nechal nohu přeletět nad hlavou. Už chtěl udeřit do Sakury, měl neuvěřitelnou možnost, ale svou ruku nakonec stáhl. Ani neměl čas promyslet, jestli to bylo správné nebo ne, podlaha se pod ním prolomila a kousky země mu vyletěly nad hlavu. Pak pocítil závan, byl to pocit vytrénovaný za tolik let, ucítil její pohyb za jeho zády, slyšel její tep, uhnul rukou než ji stihla zasáhnout. Její dlaň proletěla kolem něj a narazila do země, která se zlomila jako kousek křehkého ledu. Uskočil, dva, pak tři kroky zpět. Nechtěl s ní bojovat.
Ale ona stále běžela za ním. Nenávist a zlost jí hrála ve tváři. Vzpomněl si na její pohled, když se naštvala na Naruta, byl zlý, ale ne takhle. Její obličej byl zkřivený zlostí, ale poznal i smutek, poznal ho lehce a bodlo ho u srdce, přesto se pousmál, pak vyrazil vpřed s cílem uvázat ji u stromu, dokud se neuklidní.
Běžel proti ní s výrazem naprostého klidu. Vteřinka a byli u sebe. Sakura vyrazila svou dlaní, ze které doslova sálala chakra, kupředu, mířila na hlavu.Vyhnul se s naprostou lehkostí a rychlostí, nedělal ale nic, ještě nenastala pravá chvíle na to, ji chytit a uvěznit.
I její druhá ruka minula cíl. S lehkostí se zhoupla a udeřila nahou, přímý zásah, z úst vyplivl krev a nohy se mu podlomily. Sakuře po tváři vyjel úsměv. Zrovna, když jeho zlomené tělo padalo k zemi, ozvalo se tolik známe *puff* a Sasuke mířící k zemi spadl. Neměla čas se ani rozhlédnout, během mžiku projela bolest začínající v zátylku, celým tělem. Před očima se jí na okamžik zamžilo a teď padala k zemi ona.
Sa*ra, jen jedna rána a padl by! -Proběhlo Sakuře hlavou než ji chytly Sasukeho silné paže. Doslova ji obejmul. V ten moment si myslela, že to udělal, aby ji uvěznil, držel jí silou, ze které se nemohla vyprostit, ne nyní, se silnou bolestí v těle.
Čas se Sakuře zastavil a mysl pozřela tma, oči se jí zavřely, upadla mdloby.
Už nikdy víc! -Zase ten zlý hlas, zase to příšerné temno, pocit naprosté samoty a bezmocnosti.Už víckrát ne! Už tu nebude, už nepřijde, už nikdy nebude s tebou!
Co je to za hlas?...Sasukeho? Ne, tohle není jeho hlas. Itachiho? Ne jeho taky ne, rozhodně ne!..Tak čí?
Pak jí do zraků padlo světlo, světlo dne. Ne jasného a čistého dne, bylo ráno a slunce teprve unaveně lezlo na oblohu. Seděla uvázaná u stromu, nebyla utáhlá, vlastně měla provaz kolem rukou uvolněný, jakmile ale Sasuke zpozoroval, že se probouzí, přiskočil ze zadu ke stromu a provaz upevnil.
„Nezkoušej utéct, nechci ti ublížit, a stejně by se ti to nepovedlo,“ řekl Sasuke s úsměvem a sedl si naproti Sakury.
„Neublížil?!“ Zasmála se a ač se musela přemáhat, aby se vůbec něco z jejich úst vydalo, nezpozoroval to, nezpozoroval nic, „ Sasuke, zabil jsi toho nejčistšího muže, svého bratra.“
Jsi stejná jako dřív?...Nemůžeš být…Nesmíš být!! -Sledoval její smutnou tvář, kterou se nesnažila jakkoliv zakrýt.
Proč jsi to ty, kterého jsem ze všech nejvíc nechtěla vidět u Itachiho?! -Pomyslela si ve stejný okamžik Sakura. Chvíli se jen sledovali, pozorujíc toho druhého, pak ze sebe vydala to, co nechtěla, od doby, kdy potkala Itachiho: „ Víš Sasuke…Ty víš, že pro mě jsi byl vždy přítel, pro Naruta budeš navždy přítel…A já doufala, že když zjistíš, co jsi znamenal pro Itachiho, zamiluješ si ho tak, jako on miloval tebe…Doufala jsem, že to takhle neskončí…Ale když jsi ho zabil a věděl jsi, co k tobě cítí…Nenávidím tě!
Sledoval její oči, sledoval jak jí opět tečou slzy velké jako hrachy a stékají po tváři, sledoval její snahu, aby ukryla ten strach a smutek, ne z něho, ale z budoucnosti. Sledoval ji, a v ten moment si uvědomil to, co jeho hlas, část jeho “já“, zapřel. Byla to části toužící po síle a slávě.
Sakuro?!...Tak to není!...Itachi…Můj bratr…sebral mi tě!...Miloval mě, já bych miloval jeho, ale nemůžu...Nenávidím ho! - Chtěl plakat, ale s vypětím všech svých sil se udržel a tiše ze sebe vydal: „Jsi blázen…“
Chtěla namítnout, chtěla mu vyřknout do tváře, jaký je to haj*l, chtěla křičet, ale v ten moment se z lesa donesl známý hlas a hned v té chvíli stál Sasuke obklíčený ninja psy.
„Kakashi-sensei? Naruto? Hinato?Kibo?“ Pohlédla na všechny, kteří se objevili vteřiny po psech, „Tak jste nás našli.“