...Déšť rudých mraků (Part 3)

„Co chcete?!“

„Nepokusíš se o něco?“ Ozvalo se skrz dveře.

„Nejsi můj typ.“

„Takhle jsem to nemyslela!“ Mieko se na čele objevil malý počet křížků. „Já jenom…jestli se nepokusíš utéct nebo napadnout mě. Ostatní zajatí ninjové to dělají v jednom kuse, když přinesu jídlo.“

„Vypadám snad na to?!“

Dveře se otevřely. Dívka se tvářila celkem přívětivě, ale oči jí pořád hrůzostrašně svítily.

„Má neustále aktivované kekkei genkai. Tssss…“ Zamumlal si pro sebe neslyšně Deidara.

„To není kekkei genkai. Tyhle oči jsou moje.“

Položila tác s jídlem na zem.

V Deidarovi hrklo. „Jak jsi mě slyšela?“

„Vnímám vše, co prolétne vzduchem. Zvuk, pohyb, částečky prachu. Když bojuju v nějaké místnosti, dokážu vnímat všechny molekuly vzduchu okolo a tím pádem ani nepotřebuju zrak. To se vyplatí, až nastane souboj s Itachim Uchihou.“
Čekala na jeho reakci. On se jen zahleděl se oknem ven a nasadil nepřítomný zasněný pohled. Zvedl koleno a položil na něj pravou paži. Levou rukou se opřel.

„Dokážu vymyslet plán, jak se odsud dostat. Nebudu čekat jako dobytek na porážku. Za tohle draze zaplatí. Ještě poznají moje umění, hmmm!!!“ Pomyslel si.
„Tak se alespoň najez.“

„Nemám chuť.“

„Víš …hodně ninjů odmítalo jíst a pak zkolabovalo. Stejně jim to nepomohlo. Ven se nedostaneš tak jako tak.“ Nahodila pohled malého ďáblíka. Nemusím vám říkat, že se to vzhledem k situaci vůbec nehodilo. Jako by se chtěla přátelit. To bylo to podlední, na co Deidara myslel.

Přemítal. Z chování těhle lidí se mu udělalo špatně. Tři bojující proti jednomu, nechutné zacházení a naprosto nechápal jejich úmysly. A kvůli tomu obojku si připadal jako nějaký prašivý pes. Div nevybouchnul (obrazně řečeno!). Pokus o postavení se na nohy byl jako pokus o sebevraždu.
„Bolí to?“ Snažila se vypadat soucitně. Nešlo jí to.

„O co ti jde?! Přišla ses mi vysmívat??!“

„Ne.“

Deidara zrudnul vzteky. Vzápětí strnul bolestí.

„Přijdu zítra.“

Dveře zaklaply. Odteď dělalo Deiimu společnost pouze malé zamřížované okno uprostřed stěny. Takhle to nemůže jít dál.

.
.
.
.
„Už ti to Pein řekl?“

„…?“

„Deidaru prý unesli.“

„Hmm.“

„Podle mě se zdejchnul. Stejně přišel do Akatsuki nedobrovolně, ne? Po té, co jsi ho porazil.“

Itachi se zastavil.

„Nemyslím si.“

„Proč?“

„Není takový.“

Pokračovali v cestě.

„Slyšel jsi to?“ Proťal ticho Itachi.

„Co?“

„Vítr volá moje jméno.“ Pronesl tiše.

Kisame stále nechápal. Nic neslyšel. Závan větru mu objal tělo.

„Nezdálo se ti jen něco?“

„Asi.“
.
.
.
.
„Až se mi Deidara dostane pod ruku, tak –“ Opakoval dokola Hidan.

„Ztichni už.“ Zavrčel Kakuzu.

„Konečně dostaneme volno a nakonec máme hledat nějakého blonďatého deb**a! A víš co je na tom nejhorší?!!“ Zeptal se podrážděně.

„Nech mě hádat.“ Odvětil Kakuzu.

„Sempaii! Už jsme na cestě!“ Zakřičel Tobi. Vyplašil ptáky a zároveň i všechno živé u lesa.

Hidan hlasitě vzdychnul. Po dvou hodinách cesty mu došly všechny nadávky. Utrousil pár slov, že vydržet s Tobim je příšerný a že snad začne toho pyrotechnickýho imbecila i obdivovat.

„Stejně je dost možný, že už chcípnul.“ Podotkl Kakuzu.

„Nééé sempaii!“ Začal Tobi-kun poskakovat, pod maskou mu ukápla slzička.
„Drž hubu Tobi!!“ Ohnal se (znova) Hidan.

„Navíc vůbec nevíme kde začít. Vzhledem k tomu, že Deidara vždycky zdemoluje krajinu kolem sebe, tak tady to nebude.“ Poznamenal Kaku. Šel na to logicky.
„Ale někdo tady bojovat musel. Vítr je tady naplněný čakrou.“ Pronesl tiše Tobi-kun. Stejně ho nikdo nevnímal.

„Ty **** ***** ***** ***** ****** ****! Jak se opovažuješ urážet Jashina?!“
„Hidane, vůbec mě nebavíš. Chcípni!“

Hidan vychrlil všechny sprostá slova, která znal. Většině z nich ani pořádně nerozuměl. Kakuzu přemýšlel o tom, jak ho umlčet, ale nic ho nenapadalo.
„Jste jak malé děti.“ Ozval se ženský hlas.

Všichni tři strnuli a podívali se na oblohu, kde levituje dívka. My víme, jak se jmenuje – Mieko.

„Kdo je kdo je do****** ku***** zase tohle?!!“

Kakuzu změnil výraz a tiše se připravoval na boj. Tohle nevěstí nic dobrého.
„Kde je Uchiha Itachi?“

„Nic neřekneme.“ Vykřikl Tobi.

„To budu muset toho roztomilého blonďáka zabít? Taková škoda.“ Ve slovech zněla ironie. Položila si ruku na tvář a zasněně zírala někam do dálky.
„Kde je Deidara?!“ Zakřičel netrpělivě Hidan.

„Informaci za informaci. Jako bonus ho najdete živého.“

„Hidane …zchladni.“ Podíval se Kaku na svého rozzuřeného parťáka. „Jak ti můžeme věřit?“

„Itachi-sama šelsKisamem-sama dozapadlévesnice východněodvesnice skrytévČaji.“ Vyhrkl ze sebe Tobi zběsile a rychle. Za žádnou cenu nechtěl přijít o svého sempaie…ale nějak to promyslel.

Hidan na něj mezi tím poslal velice (čti smrtelně) vražedný pohled, zatímco Kakuzův pohled vraždil přímo.

„Bylo to tak jednoduché!“ Rozesmála se.

„Kde je Deidara?!“ Snažil se zachránit situaci nesmrtelný.

V tom se Mieko proměnila jen ve slabý vánek. Byl to klon mírně nabitý chakrou. (Aby nebylo poznat, že je to doopravdy jen klon.)

„Tady se bude fakt vraždit… původně to měl být Deidara… ale ten bude to ten ****** ******** ******* ****** ****** ***** **** *************** TOBI!!!!!!!!“ Ukázal kosou Hidan Tobiho směrem.

„Jujda.“ Houkl Tobi-kun.
.
.
.
.
„Už zase…“

„Co?“

„Někdo o mně mluví.“

„Jsi v pořádku Itachi?“

„Ten podivný vítr…nese moje jméno.“