Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 17. - Vypadáš nějak vystresovaně

Nastala chvíle ticha, během které Deidara vyzývaně koukal na Tobiho a ten se zamyšleně drbal ve vlasech.
„Noo,“ začal Tobi.
„No?!“
Tobi ukázal do kouta na velkou pevně vypadající krabici. „Já ho bral ven v krabici.“
Deidara pomalu vstal a šel zhodnotit kvalitu kartonu. „Takže ty jsi ho vždycky propašoval ven v tomhle a nikomu to nepřilo podezřelé? Ani šéfovi?“
„Mno, šéfovi jsem vždycky řekl, že vyklízím svůj pokoj.“
Deidara zvedl krabici. „Zajímavé hm. Tak jdem na to. Běž najít nějakou další krabici, na ty malé. Já vezmu velkýho.“
„Myslíte Deidaru,“ ujistil se Tobi.
„Jo!“ Zavrčel Deidara a popoháněl fenku do krabice.
„Takže já beru Itachiho, Hidana a Sasoriho,“ kývl Tobi a šel prohledával ostatní sklepní místnosti, které většinou sloužili na uskladnění krámů.
Deidara zavrtěl hlavou nad výběrem jmen pro štěňata a nechal Deidaru, aby mu olízl krk. Nerad si to kvůli svému zločineckému duchu přiznával, ale to zvíře si u něj slušnou rychlostí získávalo oblibu.
„Jen by mě zajímalo,“ zamumlal si pro sebe, „proč ti Tobi nevybral nějaké normální jméno pro psa. A nedělej na mě ty psí oči, přivádíš mě do rozpaků, Deidaro,“ vzdychl Deidara koukajíc odevzdaně do toho neviného psího obličeje a podrbal Deidaru za uchem.
„Senpai, našel jsem suprovní krabici na přenos!“ Zavýskl Tobi a postavil k Deidarovi další krabici, která byla jen o něco málo menší než ta na Deidaru.
Deidara šoupl svojí jmenovkyni do své krabice, poté dostrkal ostatní členy psí rodinky do té Tobiho a Tobimu řekl, ať to klidně ještě více zakřičí, ať to slyší celé sídlo.
Tobi byl ovšem zvyklý rozkazy plnit doslova. „Dobře senpai, HEJ VŠIChrrr-“
„TY BLÁZNE, PŘEMÝŠLEJ! JÁ TO NEMYSLEL DOSLOVA!“ zaúpěl Deidara držíce Tobiho pod krkem.
Dei se naštěstí rychle uklidnil, načež Tobi prohlásil, že Deidara je jediný, kdo tady křičí. Blonďák se na něj podíval nehezkým pohledem, ale usoudil, že už by bylo vhodné jít vyvenčit pejsky. Umělec se ještě před tím Tobiho zeptal na důvod jeho volby jmen pro malé.
Tobi nadšeně začal vysvětlovat. „Tady ten celej černej je černý jako Itachiho vlasy a má takový tajemný očka, jako Itachi. Tento zase připomíná Hidana,“ ukázal na převážně bílé štěně se sem tam malým hnědým flíčkem, „no a tento je celej dohněda, tak Sasori."
„Mně teda připomíná to, co má na hlavě šéf,“ pronesl zamyšleně Dei.
„To jo, ale Šéf je blbý jméno.“
„Jetě jedna otázka, proč jsi to velký pojmenoval po mně? Nepřijde mi, že by se mi nějak zvlášť podobal.“
„Na vaši počest, protože jste můj nejlepší kámoš,“ řekl nadšeně Tobi očekávajíc pochvalu. Nic podobného ovšem z Deidarovy strany nepřišlo.
Dei zvedl svoji krabici s Deidarou, vyzval Tobiho, že si má pospíšit, a vyšel na chodbu vedoucí ze sklepa. Chvilku zaváhal a poslouchal, jestli nikoho v hlavní hale neuslyší. Vzduch byl čistý, a tak oba dva vyběhli nepozorovaně ven. Tobi pak odběhl uklidit svinčík po malých. Deidara pozoroval psy, jak si vesele pobíhají sem a tam, a starou, jak si kde co očichává. Ale když si uvědomil, že tahle propašovávací komedie bude potřeba ze začátku alespoň dvakrát nebo třikrát denně, propadal tiše panice a stresu. To už dorazil Tobi a podotkl, že by bylo vhodné se vrátit.
Dei to odsouhlasil a společně připravili psíky k přenesení.
Deidara nejdřív okoukl situaci ve vstupní hale. Nikde nikdo, takže oba páníčci rychle přecupitali halu, ovšem než stačili sestoupit do sklepa, něčí hrubý hlas pronesl: „A co vy dva jako děláte?“
V obou hrklo a pomalu se otočili po hlase. Ten někdo nebyl nikdo jiný než šéf.
„Senpai, půjdu napřed,“ zapištěl Tobi a už si to metal pryč ze šéfova dosahu.
„Mohl bys mi říct, co tu vy dva kutíte?“
Deidara hledal nějaké pomocné stéblo, kterého by se mohl chytnout. „Eee, víte šéfe …“
Pein povytáhl obočí. „Copak?“
„Sakra ten Tobi, sám si zdrhne a mě v tom nechá. Co teď?“ pomyslel si ustrašeně Deidara a vzpomněl si na svá vlastní slova: „Tobi, ten pes musí pryč! Jestli šéf přijde na to, že tu máme psa, tak se buď zblázní nebo ho to zabije nebo rovnou zabije nás! Copak nevíš, že je silně alergickej na psí chlupy?“
Zrzek začínal být evidentně nesvůj.
Deidarovi bylo horko. „Ten Tobi, jestli to přežiju, tak mu dám pořádnou lekci umění. Umění! To je ono!“ řekl si pro sebe a v duchu zavýskl.
„Víte šéfe, tvořím nový druh výbošného jílu,“ řekl blonďák a trochu nervózně se usmál.
„A co?“
„No, je na to potřeba plno materiálu a my ho tu stěhujem.“ Dei položil krabici na zem a poklepal na ni.
Šéf povytáhl obočí, že mu skoro zmizelo pod čelenkou. Obešel krabici a zastavil se těsně za blonďákem.
Dei se zapotil ještě víc. „Sakra, jestli ze mě ucítí ty Deidarovy chlupy a rozkašle se nebo něco, tak je po mě,“ řekl si a zatnul zuby.
„Deidaro ...“
Blonďák polkl.
„ … jen tak dál.“ Šéf poklepal blonďáka na rameno. „Je vidět, že ti na budoucnosti této organizace velice záleží, a tak se snažíš zesílit a tím posílit náš tým. Jsem na tebe pyšný. Jak jsem řekl, jen tak dál. Ale ...“
„Ale …, k čertu jaký ale, žedný ale,“ zoufal blonďák. Dobře šéfovy „ale“ znal - nikdy nevěštily nic dobrého.
„Ale měl bys odložit ty vystresovaný ksichty.“
„Cože?“
„Stres je metla lidstva a ty Deidaro vypadáš opravdu hodně vystresovaně. To si musíš zakázat a nestresovat se! Běž si raději dát kafe, koupel nebo tak něco, třeba jsi jen přepracovaný,“ prohlásil šéf a odešel, nejspíš do své pracovny.
Deidarovi poklesla dolní čelist až k podlaze. „Tak já jsem vystresovanej z práce,“ zašeptal, „tak já si stres mám zakázat. Ten *píp* šéf!“
„Senpai, kde jste tak dlouho?“
Deidara se opět potil, ale tentokrát vztekem. Donesl krabici se psem do „jejich pokojíku“ a rozkřikl se na Tobiho, že ho tam jen tak nechal na pospas šéfovi.
„Ale no tak, přežil jste to ne? A co šéf, jak to snášel?“
„To je další věc co nechápu! Deidara po mě skákal, tulil se se mnou, že ze mě ty jeho chlupy musí trčet. A šéf ačkoliv se procházel těsně u mě, nic nepoznal!“
„Nic?“
„Nic!“
„A nic,“ pokrčil Tobi rameny.
„Hm,“ přikývl Deidara.
„Senpai, vypadáte nějak nesvůj, nejste vystresovanej?“
„Jdu si dát koupel. A ty mi tam doneseš kafe,“ zavrčel blonďák a třískl za sebou dveřmi.
„Tak já ještě Deidaru, Itachiho, Hidana a Sasoriho zatím nakrmím,“ zavolal Tobi, ale to ho už Deidara nemohl slyšet.
Tobi se zamyslel: „Tak teda nevím, jestli mu ten blázinec prospěl, je stejně nervózní jako předtím.“

S Deidarou se mezitím zakecal ve vstupní hale Hidan. Toho totiž šéf také naštval, a tak se rozhodl, že si půjde dát uklidňující procházku.
„A ty bys možná měl jít taky, vypadáš nějak vystresovaně,“ poradil Hidan Deidarovi, ale ten nad tím mávl rukou a šel si pro čisté ručníky a svoji novou pěnu do koupele s levandulovým aroma.