Cesta, která nekončí 07

Neji nezaváhal a rozběhl se k TenTen.
„Hej, Katsumi!“ zakřičel, když se k ní řítil. Ze začátku bylo pro kluky těžké rozpoznávat holky vzhledem k tomu, že při výrobě ANBU masek si výrobci nedávají zrovna práci s tím, aby se jejich výtvory lišly. Vlastně jim jde o pravý opak. Ale pokud se člověk zadívá pořádně, zjistí, že je několik poznávacích znamení. Délka čar, jejich odstín, kulatější nebo oválnější tvar... V případě TenTen byla poznávacím znamením rudá čára, která postupně sestupovala k levému koutku rtů, kdežto zbytek čar byl krátký Ten se překvapeně otočila a ještě vyjukanější byla, když zahlédla jeho.
„Sakra, co asi chce?“kousla se nervózně do rtu a zastavila.
„Kam máš namířeno?“ zeptal se pohotově, dokonce s něčím, co připomínalo úsměv.
„Ani nevím, jen tak si brouzdám. Proč?“ odpověděla nezaujatě a zvýšila hlas.
„No… nemám stejně co dělat, mohl bych jít s tebou?“ nadechl se a nervózně přešel pohledem do země, aby se na ní nemusel dívat.
„Kurňa, co teď? Když mu řeknu, že ne, přijde mu to divný.“ Nevěděla si rady a tak se jen zhluboka nadechla a…
„Jak chceš…“ odfrkla bez jediného náznaku zájmu, otočila se na patě a pokračovala dál.
„Co to s ní je?“ pozvedl Neji obočí a rozhodně se vydal za ní.
Nikdo nic neříkal. Neji nevěděl, co by tak členku ANBU mohlo zajímat a Ten se zas snažila skrýt svou identitu.
„Možná to nebyl nejlepší nápad.“ Nadával si v duchu, když tak viděl, že se ani jeden z nich k rozhovoru nemá a jediné, co tak visí ve vzduchu je to hrozný trapný ušitrhající… ticho.
Dalo mu to dost přemlouvání sebe sama, ale nakonec se rozhodl spustit.
„Takže… jak dlouho už jsi u ANBU?“ začal nevinně.
„Asi pět let.“ Odvětila tiše.
„Tak to musíš být vážně dobrá. Viděl jsem, jak si zametla se Saiem.“ Pokračoval a navodil sympatický hlas.
„Ani ne, mám se ještě co učit. Člověk musí trénovat celý život a stejně nikdy nebude dost dobrý.“ Vyřkla svůj názor a trošku k němu stočila tvář.
„To myslíš vážně?“ divil se její reakci.
„To vím… Jednou to poznáš.“ Vydechla zklamaně.
„Jako kdy?“
„Až budeš chránit někoho, na kom ti záleží. Pak uvidíš, že nikdy nejsi dost dobrý, abys mohl opatrovat všechno, co miluješ.“ Vysvětlila už trošku podrážděně a přidala do kroku.
„Řekl jsem něco špatně?“ Doběhl ji. Chvilku sledoval její reakce, i když přes masku nedokázal určit, na co asi myslí. Ani mu moc nenapovídala gesty, mimikou, ničím… Chtěla od něj mít hlavně klid.
„Jestli to takhle bude pokračovat, asi budou moje emoce silnější než já... Ne! To se nesmí stát. No tak, vzpomeň si, co říkala Hinata…!“ zakroutila hlavou a snažila se vyhnat všechny vzpomínky. Vzpomínky na ni a jeho.
„Děje se něco?“ staral se.
„Ne, co by se dělo?“ lekla se trošku.
„To mi řekni ty.“
„Mně nic není.“
„Vážně?“
„Vážně!“ znova zrychlila tempo.
„Kam pořád utíkáš?“ přiběhl k ní a chytil ji za ruku. Rychle se mu vysmekla.
„Proč mi nedáš pokoj?!“ zakřičela nasupeně a udělala krok vzad.
„Pro-promiň, udělal jsem něco špatně?“ vyděsil se při její reakci, kdy ani nevěděl, co jí udělal.
TenTen zaťala ruku v pěst a po líci jí stekla slza. Jen jediná malinká kapička té bolesti, ale přesto tam byla. Ještě že to neviděl…
„No, tak já teda půjdu a… omlouvám se. Ať už se stalo cokoli.“ Smutně sklopil hlavu a svým postojem mířil na opačnou stranu. Ten se na něj ustrašeně podívala…
„Je to jako tehdy… Připomíná mi to ten den…“ další slza…

„No že jsi tady.“ Usmála se, když ve dveřích stál on. Měli se sejít už před půl hodinou. Tak se na něj těšila. Celou dobu totiž byla na misi a tak se těšila, až ho po dlouhý době uvidí. Přece jen spolu pokaždé trávili celý volný čas a mise byly to jediné, co jim stálo v cestě. A teď se rozloučili na víc jak 2 měsíce. Konečně je tady a on se ještě zpozdí. Jako by ji snad ani nechtěl vidět…
„Promiň, musel jsem si ještě něco zařídit.“ Omlouval se mezitím, co mu padla kolem krku a po tak dlouhé zas mohla cítit jeho dotek. Usmál se a ruce jí obtočil kolem pasu. Odtáhla se…
„Tak… kam půjdeme?“ Byla tak šťastná, že ho zas vidí a tak se těšila, co vymyslel. Zdál se jí ale tak… dneska byl prostě divný.Přikládala to tomu, že se dlouho neviděli, ale vězelo to v něčem jiném…
„Můžeme se projít? Chtěl bych ti něco říct.“ Zeptal se opatrně a nabídl jí ruku. Trošku se zarazila.
„Mno… jasně.“ Trochu se zdráhala, ale nakonec přikývla.
Šli docela dlouho. Na Nejiho vybídnutí mu vyprávěla o své misi. Ani jí moc nevnímal. Hlavně chtěl něčím zabít ten čas, než dojde na místo…
Zastavil se. TenTen došlo, že už jsou asi tam…
Stáli uprostřed lesa. Nikdy předtím tam nebyla. Nechápala, proč vybral zrovna tohle místo…
„Tak… spusť, nemůžu se dočkat.“ Vzala ho za obě ruce a skákala radostí.
Neji se na ni smutně podíval. Trošku se lekla. Přece jen tenhle pohled znala a věděla, že to není nic dobrého.
„No… co se děje?“ pobídla ho opatrně.
„Odpusť…“ zaslechla nepatrně.
„Neděs mě a povídej.“ Zatřásla se. Konečně se na ni podíval.
„Odcházím…“ vydechl s úlevou. Byl tak rád, že už jí to řekl.
„Co-cože?“ pustila jeho ruce a ustoupila o krok.
„Nezlob se, musím…“
„A-ale proč?“ třásl se jí hlas a tváře jí polilo horko.
„To… já, Naruto, Sasuke i Sai… zítra odcházíme.“
„Ale proč!“ při téhle otázce se jí normální tón hlasu změnil na křik.
„Musíme ochránit vesnici. Sama si to viděla. Při boji s Peinem jsme málem selhali. Musíme být silnější a tady se to nenaučíme…“ pokračoval a také zvýšil hlas.
„To je tvoje omluva? Všechny nás tady necháte a je vám jedno, jak nám bude?“ vyčítala mu.
„Pochop to, je to…“ naštvaně mu odrazila ruku, kterou k ní vztahoval. Otočila se a chtěla běžet pryč. Byl ale rychlejší. Chytil ji za zápěstí a zády přitáhl k sobě. Objal ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Křičela, ať ji pustí, ale stiskl ji ještě pevněji.
„Prosím, odpusť… miluju tě…“ zašeptal jí do ucha a políbil na tvář, kterou jí hyzdil potok té slané bolesti. Několikrát ještě vzlykla, ale ztišila se. Slabostí se jí nohy podlomily, že se na nich už sama neudržela. Ale on ji chytil. Pomalu se sesula na zemi. Stále ji objímal a posadil se. Hlavu mu opřela o hruď a chytila se pevně jeho košile, která za pár okamžiků nasákla jejím tekutým neštěstím. Nepřestávala brečet… Odhrnul jí prameny vlasů ze zamokřené tváře a pootočil ji k sobě tak, aby jí viděl do očí. Do těch uslzených hnědých očí, které tak miloval. Do těch, jež byly právě zarudlé od pláče.
„Odpusť, nevěděl jsem, že to bude tak bolet…

„Jdeš, Neji?“ černovlásek na něj zavolal, když stál spolu s ostatními u brány.
Než mu odpověděl, ještě se rozhlédl, jestli jí nevidí. Zklamaně se otočil.
„Jo.“ Pomalým tempem se k němu vydal.
Už přešli práh vesnice. Raději se nezastavovali, věděli, že by pak už nedokázali odejít.
„Neji!“ v dálce rozpoznali výkřik jména jednoho z nich, vyřčeného ústy tmavovlasé dívky.
Jmenovaný se bez váhání otočil. Jo! Byla to ona… a běžela k němu.
„Ten?“ konečně ho dohnala.
„Já… promiň mi ten včerejšek. Byl to poslední den, kdy jsme mohli být spolu a já to takhle promarnila. Jen… to prostě tak bolí… nedokážu to popsat. Chtěla sem ti ale říct… ať budeš jakkoli daleko, vždycky si vzpomeň, že jsem s tebou. Miluju tě…“ než stačil cokoli říct, vychrlila na něj tyhle věci a na ujištění věnovala poslední polibek.
„Neji!“ zvolal na něj černovlásek znova.
„Moment…“
„Ne… jdi… jinak to bude ještě horší.“ Usmála se, i když podle těch slz nešlo soudit, že to myslela upřímně.
Nic neřekl. Nevěděl co. Kývl a rozběhl se za klukama. TenTen se dívala jak odchází. Měla ten zvláštní bodavý pocit u srdce... Nechtěla se už dívat, jak jí opouští, tak namířila své kroky zpátky do vesnice. Ale… neovládla se a ještě jednou ho chtěla vidět. Naposled… naposled se otočila. Ale najednou se lekla. Stál před ní. Sklonil se a políbil ji. Bylo to všechno tak nečekané… Stejně nečekaně se i odtáhl a znova rozběhl ke klukům.
„Taky tě miluju! A neboj… nezapomenu!“…

„Je to stejné, jako jsem tě viděla odcházet tehdy…“
„Znala jsem TenTen!“ zavolala ještě nakonec. Doufala, že jí slyšel. Ano, až moc dobře. Vyděšeně se otočil. Chvíli se jen díval, pak se k ní rozešel. Zastavil se těsně před ní. Mlčel. Doufal, že začne sama. A taky že ano…
„Často o tobě mluvila… a myslela na tebe…“ Neji cítil, jak mu buší srdce.
„Tohle, že opravdu dělala?“ pomyslel si.
Ten se opřela o jeden ze stromů okolo. Naznačila Nejimu, aby udělal to samé. Ten chvíli ani nedýchal, ale nakonec si přisedl. Čekal dál, co bude vyprávět.
„Jestli se bojíš, že tě nenáviděla za to, že jsi odešel… tak to je blbost. Jo, hodně jí to bolelo, ale vždycky, kdy o tobě něco pronesla, bylo to v dobrém jménu.“ Začaly se mu potit ruce.
„Co říkala?“ tak moc si přál vědět, co cítila. Chvíli navíc dumal nad tím, jak o něm Katsumi vůbec ví. Holky už klukům 'vysvětlily', že se s jejich děvčaty znaly, ale Neji zase znal Ten až moc dobře a nechtělo se mi věřit, že by se cizímu člověku jen tak svěřovala s něčím tak intimním. Takovéhle myšlenky mu ale moc dlouho nevydržely a jediné, na čem záleželo, bylo dozvědět se víc.
„Vyprávěla mi, jak jsi ji poprvé políbil.“ Navodila veselý hlas.
„Smála ses, že jo.“ Koukl na ni nepatrně a na rtech se mu rýsoval úsměv.
„To si piš. Říkala mi, že měla chuť tě zabít.“ Vypukla v nezastavitelný smích. Neji se k ní přidal.
„Neměl jsem na výběr. Dělala, že mě nemá ráda, ale já věděl, že jo.“ Bránil se.
„A proto si dělal, že ses málem utopil, aby ti dala umělý dýchání?“ drkla do něj loktem.
„Ale zabralo to. Pak už stačilo si ji přitáhnout a nechala se. Dala mi facku, až když se vzpamatovala.“ Chechtal se nad vzpomínkou, kterou tak miloval. Miloval ji stejně jako tu, která v ní měla hlavní roli.
„Podrazáku.“ Drkla do něj znova. Uchechtl se. Najednou ale jako by ten krásný smích vystřídal znova pocit samoty…
„Je ti něco?“ starala se. Neodpovídal. Jen zavřel oči. Zvedl hlavu a podíval se na nebe. Bylo dokonale modré. Jako safír…
„Chybí mi, Katsumi.“ Přiznal s poskakujícím hlasem a znova hlavu sklonil. Dívala se na něj. Dívala se a chtělo se jí plakat. Je tak blízko, ale nemůže mu nic říct. Ani ho obejmout, ani mu říct, jak moc ho miluje…
„Víš co?“ vyhrkla nečekaně. Pohledem ji vybídl, aby mluvila.
„Myslím, že je tu pořád s tebou. Kamkoli jdeš…“
„… ať budeš jakkoli daleko, vždycky si vzpomeň, že jsem s tebou. Miluju tě…“
„Zvláštní…“ pronesl do větru.
„Huh…?“
„Víš… tohle bylo mezi posledními větami, co mi řekla…“ usmál se.
„Aha, tak… asi svoje slovo drží…“
„Asi jo…“
Povídali si ještě nějakou dobu. Oběma to připadalo jako pár minut, ale ve skutečnosti už tam seděli poměrně pěknou chvíli. Najednou se TenTen podívala na slunce, zauvažovala nad jeho postavením a beze slova se zvedla.
„Kam jdeš?“ divil se a rychle zareagoval.
„Za pět minut se mám s holkama setkat. Promiň, už musím…“
„To je dobrý. A díky.“ Zavolal ještě.
„Za co?“ nedocházelo jí.
„Zas mám pocit, že tu je.“ Vysvětlil s úsměvem.
„Ani nevíš, jakou máš pravdu…“
Jen přikývla a vzala to tryskem ke kage budově…

„To je přece blbost!“ Temari třískla do země tak silně, že se málem proměnila v kráter.
„Jo, to kdyby…“ posmutněl Sai a sedl si zpátky na židli v Ichiraku. Mezitím, sám vyjukaný Shikamaru uklidňoval Tem a zároveň houpal malou Yuki.
„Nemůžou být mrtvé! Nemůžou!“ křičela, až nevydržela nával emocí, který se přes její pevně sevřená víčka dostal ven. I přes Shikův pevný stisk spadla na zem s nohama přitisknutýma k tělu.
„Je to pravda?“ ujišťoval se Shika ještě, když utěšoval plačící Tem.
„Připadá ti, že si děláme srandu?“ vyjel na něj Naruto podrážděně.
„Promiň…“ omluvil se a pomohl Temari na nohy.
„Chceš pomoc?“ nabídl se ochotně Sasuke.
„To je dobrý. Radši půjdeme. Rádi jsme vás viděli, až na… no, vy víte. Ahoj.“ Rozloučil se a odvedl svou rodinu pryč.
„Tak, další, co se s tím vyrovnávaj.“ Dostal ze sebe Naruto, když praštil s prázdnou lahví od sake o pult.
„Hm…“ přitkal Sai.

Shikamaru jen stěží vyhrabal klíče od bytu, ale nakonec se do něj přece jen dostal. Malá Yuki naštěstí spala, ale Temari, i když potlačila hlasité vzlyky, pořád plakala. Shika Yuki uložil do postýlky a spolu s Tem se raději odebral trošku dál. V ložnici ji položil na postel, sedl si vedle ní a chytil za ruku.
„Už je to líp?“ Neodpověděla. Přetočila se na druhý bok a dál plakala.
„I mě chybí, ale…“
„Dej pokoj! Ani si je pořádně neznal. Trávila jsem s nima skoro všechen čas od ukončení boje s Peinem! A teď jsou pryč!“ křičela, aniž by si uvědomovala, co říká. Naštěstí Shikamaru věděl, že teď není schopná racionálně přemýšlet, a lidé v těhle chvílích říkají věci, které nemyslí vážně.
„Byly pryč pět let, jaký je teď v tom rozdíl? Předtím to přece nebolelo.“ Mluvil tiše a pohladil ji po vlasech.
„Ale to jsem věděla, že jednou přijdou, že se vrátí! Teď už vím, že se to nikdy nestane!“ nepřestávala ho sekýrovat a bušila pěstmi do postele.
„Tem…“ vzal ji kolem ramen.
„Ne! Nech mě bejt!“ vykroutila se mu.
„Dobře, tak já půjdu.“ Věděl, že nemá cenu naléhat a tak se zvedl a šel ke dveřím.
„Počkej! Zavolala, když bral za kliku. Překvapeně se na ni otočil.
„Já… nemyslela jsem to tak. Odpusť, prosím, nenechávej mě samotnou.“ Natáhla k němu ruku. Shika jen nevěřícně zakroutil hlavou a za nabízenou ruku ji chytil. Sedl si vedle ní a přitiskl si ji k sobě. Držela se ho skoro tak, jako Yuki, když brečela a on ji choval.
„Ženská moje bláznivá. Ty přece nikdy sama nebudeš. Pro tebe tu vždycky budu. Navíc, kdybys nebyla tak protivná a náladová, nejsi ta, do které jsem se zamiloval.“ Hladil ji po zádech a políbil do vlasů. Trošku se zachechtala, ale pláč nepřestával.
„Děkuju. I když jsi pako, nechci tě ztratit.“ Přitkala.
„Neztratíš… pokaždé mě najdeš na zahradě lenošit, jak pozoruju mraky.“

„Gomen, že jdu pozdě, holky!“ přiběhla Ten celá zadýchaná od sprintu, když doběhla děvčata, už netrpělivě čekající před kage budovou nejmíň půl hodiny.
„Kde ses zas toulala?“ sprdla jí okamžitě Ino.
„Byla jsem jenom s… no… chtěla jsem být sama.“ Zakecala rychle. Moc dobře totiž věděla, že by všechno musela vysvětlovat.
„No jo, tak už pojď.“ Pobídla ji blondýnka nasupeně a společně vyšlapaly schody až do posledního poschodí. Zaklepali na zpuchřelé dveře Godaime a po vyzvání vstoupily.
„Ahoj, Tsunade.“ Pozdravily sborově.
„Ah, ahoj děvčata, co vy tady?“ přivítala je radostně.
„No, chtěli jsme se tě zeptat na nějákou misi. Není tu pro nás něco? Víš, hrozně se nudíme a hlavně nechcem celej čas trávit ve vesnici. Víš proč.“ Převzala iniciativu Sakura a přednesla svou prosbu.
„Ah, jistě, ale mám tu jen mise D a C, a to je na vás moc snadné.“ Prolistovala několik papírů.
„Vážně všechno? Nemáš tam něco fakt těžkýho?“ vzrušovala se hned Hinata.
„No… pak už tu jsou jen mise S, ale…“
„Tak na co čekáš? Šup sem s tím.“ Přiskočila k ní Ino jako psychopat.
„Ale… není to na vás moc?“ ujišťovala se. Když ale spatřila jejich postoj s rukama v kříž, raději se už neptala.
„Takže…?“ pokračovala Hinata.
„Takže vám dám ještě dneska vědět. Vyberu pro vás něco, na čem se zabavíte.“ Uklidnila je a dala pohov.
„Super, tak jo. Zdar.“ Děkovala z hloubi srdce Hin a odebrala se s holkama domů.
„Nevím proč, ale mám špatnej pocit, že to nebude tak skvělý, jak si myslíme.“ Přemýšlela Sakura nahlas.
„Vážně?“ divila se Ten.
„Jo, pokaždé, když je Tsun v klidu, něco je špatně.“ Kývla.
„Tak nebuď tak pesimistická. Hele, až dorazíme domů, pustíme si ňáký dývko a dáme mejdan, ne? Však víte, šipsy, čoko, něco na zapití…“ navrhla Hinata jako správnej optimista.
„No jasně, jdeme!“ zajásala Ino a připojila se ke své kamarádce…