Cesta, která nekončí 06

Nastával den. První slunečný paprsky se rozlévaly po Konoze. Slunce barvilo oblohu ze začátku ještě do ruda, ale pak ji naprosto zalila modrá barva moře.
Holky se začaly probouzet. Světlo prosvítající přes sklo oken je ozářilo a vyrušilo z krášlícího spánku ve světě fantazie.
Spící blondýnka pomalu začala těkat víčky nahoru a dolů. Rukou si zakryla oči, když ji sluneční světlo oslepilo. Opatrně a pomaleji zaujala polohu v sedě. Se zývnutím se protáhla a promnula ospalá kukadla. Porozhlédla se po pokoji a pohled jí sjel na její stále spící kamarádky. Usmála se. Neslyšně se vyhrnula zpod peřiny, aby žádnou nevzbudila, ale nemusela si dělat starosti…
„Ty jsi vážně ranní ptáče.“ Zaslechla promluvit jednu z nich.
„Nejsem, ale stejně jsem toho moc nenaspala. Sakura uprostřed noci stejně začala chrápat.“ Vrátila modrovlásce a ne zrovna nadšeně mířila ukazovák na spící Sakuru, rozvalenou na podlaze.
„Vážně? Já si nevšimla.“ Divila se a pohled s točila ve směru, kam se dívaly Ininy oči.
„To protože spíš jak dřevo. Nebo se ti zas něco zdálo.“ Zašklebila se a dala ruce v bok. Hinatě na chvíli zrůžověly líce, ale pohotově jen zakroutila hlavou s úsměvem a ruměnec zmizel.
„Co ty víš, hele?“ uchechtla se nedotčeně a také se vyhrabala z postele. Došla až k ní a společně se hodlaly odebrat do kuchyně.
„Mám udělat palačinky?“ navrhla Hin a poukázala na plotnu.
„Jasně.“ Odsouhlasila jí kamarádka, která byla vlastně vždycky takový poradce, ať se jednalo o módu až po kuchyň.
Už už slintaly při myšlence na smažené placky se sladkou tlustou vrstvou ovocného potěšení, ale vyrušil je výkřik tmavovlásky.
„Hej, já chci taky!“ vyrazila jako Ferrari zpod peřiny, jenže si nevšimla spící růžovlásky vedle ní na zemi a díky své šikovnosti přes ní hodila tlamu.
„Au.“ Ujelo Ino a zakryla si pusu.
„Sakra, co to bylo!“ vyhoupla se na nohy Sakura, stejně pružně jako basketbalový míč a zaujala obranný postoj. Jakmile si ale stačila povšimnout tlemících se výrazů svých společnic, začala si jedno a jedno dávat dohromady.
„Huh, promiň.“ Dostalo se jí omluvy od TenTen, právě se seškrabávající z plovoucí, a díky Jashinovi taky čisté, podlahy.
„Moment, co jsem dělala na zemi?“ vrhla na všechny viníky svůj obzvlášť hrozivý pohled, až se zastavila u tmavovlásky vedle ní, jenž nepřítomně hypnotizovala pravý horní rok pokoje a zaujatě si hvízdala, s rukama spojenýma za zády.
„TenTen…?“ její hlas pomalu nabíral tón sopránu, zatímco zbytek, vyjma jmenované, se začal chichotat.
„No…?“ zněla odezva a nevinný jemný hlásek.
„Co to mělo…?“ pomalu si začala vyhrnovat z rukávu od pyžama svou levačku a připravovala se udeřit.
„Chrápala si!“ vypálila ze sebe obviněná, momentálně naprosto paralyzovaná strachem.
„Co?“ nezdálo se, že by to oběti připadalo jako omluva.
„Jo, ani trojitá dávka ucpávek by nepomohla.“ Vložila se do obrany své kamarádky i blondánka.
„Já vás snad…“ její nervy pomalu, ale jistě začaly ztrácet bariéru trpělivosti a přibližovala se k blondýnce, zatímco Ten couvala do koutu místnosti.
„Mám nápad!“ vykřikla do napjaté atmosféry Hin. Všichni ustaly v dosavadní činnosti.
„Zajdem na ramen… a platím.“ Navrhla s úsměvem, aby zahnala blížící se tajfun.
Pohled všech právě s nadějí v očích přejela ke jmenované hrozbě.
„Dobře.“ Po její kladné reakci a povšimnutí, jak jí po tváři stéká slina, si všechny oddechly a věnovaly zachránkyni oprávněný vděčný kukuč. Ta se jen s lehkým kývnutím odebrala ke dveřím spolu s ostatními, popadla plášť s maskou a chystala se začít den pořádnou dávkou energie, nasbírané z ramenu.

Blonďák procházel ulicemi s nepřítomným výrazem a kruhy pod očima. Celou noc pravděpodobně probděl. Myšlenky mu vířily v hlavě a nedaly mu jak spát v noci, tak žít přes den.
Na tolik věcí se urputně snažil přijít, ani ta léta mu nestačila, natož jeden večer.
Své kroky utnul, když mu pohled padl na známou budovu.
Nesnášel to tam. Byla to taková nuda a on chtěl hlavně pořádně žít. Teda… tehdy…
Co by dal za to, aby se mohl vrátit do těch bezstarostných let. Ale teď je tady. Žije, jde dál a nesmí se zastavit. Čas není jeho spojencem, nebude mu dávat pauzy, jak on by chtěl. Na tuhle skutečnost musel přijít. Občas bolestivou… skutečnost.
V pohledu se mu zaleskl smutek, stesk, všechno…
Zaslechl výkřik… výkřik svého jména.
„Narutoooooo!“ pohled stočil za hlasem.
On mu šel naproti. Mával mu. Chtěl, aby si ho všimnul. Chtěl být jeho přítel. A pak mu to všechno došlo…
Černovlásek se k němu přibližovat. Vzpomněl si na všechny super chvíle, který spolu zažívali. Jejich hlouposti, jejich průsery a blbinky… jejich přátelství.
Koutky se mu nepatrně otočily vzhůru.
„Jak jsem mohl?“ promluvil tiše.
„Jak jsem na tebe mohl zapomenout? Ne, nechci minulost vracet. Vždyť… tehdy jsme ještě nebyli přátelé… byl jsem úplně sám. Ale teď… teď vím, že ať budu v situaci sebehorší, ať se stane cokoli, ty… a ostatní přátelé při mně stojíte… už se nebojím, jen… děkuju… díky… příteli…“
Černovlásek už ho dávno doběhl.
„No, to jsem rád, že jsem tě zastihl. Nemohl jsem tě nikde najít.“ Vysypal ze sebe, zatímco se snažil nabrat do plic vzduch a zmírnit ten chladný pálivý pocit v krku.
„Proč mě?“ překvapilo ho.
„No, odešel si od Nejiho ještě přede mnou a celou dobu jsem tě nikde neviděl…“
„Jo, to víš, musel jsem přemýšlet.“ Vysvětlil tiše.
„Chápu, i já, včera to byl dost zvláštní rozhovor.“ Přitkal.
„Hm…“
Nastalo to trapné ticho. Kdy nikdy nikdo neví, co říct. Naruto se pořádně nadechl.
„Sasuke…?“
„Jo?“ jmenovaný se k němu otočil.
„No… dojdeme pro Nejiho a Saie a dáme dlabanec, ne?“ navrhl a při myšlence na velkou porci svého oblíbeného menu se mu zablesklo v těch modrých studánkách.
„Že váháš!“ odsouhlasil Sasuke bez rozmýšlení, plácl kámoše po zádech a vydali se za zbytkem party.

Místností se nesl chrochtající zvuk. Nehledě na to, co šlo vidět.
O patro níž zavrzaly vchodové dveře.
Dva mladíci vešli dovnitř. Včera večer to tu přesně takhle opustili a vydali se do prvního poschodí. Po každém došlápnutí na schod se ozval skřípot. I přes tenhle nepříjemný zvuk se oba dohrabali až na místo. Pomalu pootevřeli dveře pokoje, který jediný oplýval postelí… nebo tím, co z ní zbylo.
Místo pozdravu se jim ve tváři odráželi naprosto vyjukané a přitom tak vtipné xichtíky.
Pohled na tuto spící dvojici, jejichž těla se navzájem překrývaly, byl opravdu zajímavý.
„Sasuke?“ drcl blonďák do parťáka.
„No?“ ozval se tiše.
„Máš foťák?“ zeptal se. Tmavovlásek se svýma uhlovýma očima zahleděl na toho uličníka, jehož rty právě nesly ten šibalský nápad. Ještě, aby měl něco proti. Moc rád mu podával svůj mobil, na kterém se blonďák jen marně snažil namačkat něco, aby se ozval tón blesku.
„Dej to sem!“ vytrhl mu rozzuřeně přístroj z ruky, když tak pozoroval jeho umění. Jeho výkřik ale vzbudil dva nejmenované, kteří se jen malililililinko přetočili a…
„Ku*va.“ Naruto si zakryl rukou pusu, když se ozvala rána.
Dlouhovlasý mladík, právě se dezorientovaně poohlížející po pokoji zaostřil, když zacítil na svém těle tíhu. Sjel po celé své délce, přičemž vyvalil ty fialové kukadla tak, že se mu málem rozutekly po podlaze.
„No fuj!“ shodil ze sebe bledého chlapce a znechuceně vyskočil na nohy. Odstrčený se jen znova převalil a dál vypouštěl ze svých pootevřených úst chraptící zvuk.
„No…“ ode dveří se ozývaly dva vysmáté hlasy, tak se dlouhovlasý mladík odhodlal najít jejich zdroj.
Když se ale stalo, málem se složil na toto zaprášené lino.
„Já… my… to jen…“ pomalu se ani nemohl nadechnout, jak byl zaskočený a jen stěží vymýšlel vhodnou výmluvu, kterou by mu dva dotyční zblajzli.
„To je dobrý, Neji. Nic nevysvětluj. Dokud tu ještě nestojíš, jak tě pán Bůh stvořil, ale aspoň se minimálně ze zdvořilosti snažíš něco málo zakrýt, dá se to ještě omluvit.“ Vysoukal ze sebe mezi chichotáním Uchihovic mazánek. Nejimu se na tvářích utvořil růženec takový, že by si ho klidně auto mohlo splést se semaforem. Raději se znova zachumlal pod deku. Tentokrát sám.
„Klídek, přišli jsme vás vytáhnout na dlabanec.“ Usmál se blonďák, i když si v duchu stejně kladl otázku, jestli ty dva náhodou nevyrušil.
„No jasně, jak to chceš udělat.“ Poukázal Sasuke na spícího (chrápajícího) Saie.
Naruto jen ledabyle pokrčil rameny.
„Jako mě a Nejiho probrala Matsura. Pár facek.“ A už se dal do díla.

„Dělej! Vstávej, lenochu!“
„Ještě měsíc, mami.“
„Nejsem tvoje máma, jsem tvoje manželka a vedle máme hladový mimino, tak dělej!“
„A proč se nepostaráš ty?“
„Protože já jdu Yuki připravit věci, ty ji nakrm!“
„Kam se jde?“
„Na procházku, idiote. Tak dělej!“
„Mno jo.“

„Co mám objednat?“ stočila se na ostatní TenTen, když usedávala na volné místo v Ichiraku a kolem ní se seskupil zbytek.
„No, dáme Miso ramen?“ navrhla růžovláska.
„Hai!“ všechny měly kladné reakce, tak se mohlo objednat. Šéf se jen pousmál a odkráčel připravit hamu papů.
„Holky, co bude po jídle?“ změnila Ino téma.
„No, já si půjdu pro nové zbraně. Při poslední misi mi došly kunaie.“ Ujala se Hinata hned zpětné reakce.
„Tak jo, půjdu s tebou, potřebuju si nabrousit dýky.“ Odsouhlasila jí Ino.
„Nebrousíš si je sama?“
„Nechce se mi.“ Zazubila, přičemž se jí stydlivě zbarvili líčka do růžova.
„Lemro líná.“ Uchechtla se Sakura a nakopla ji do kotníku.
„Hej! Nech toho! Radši vymysli, co budeš dělat po snídani.“ Masírovala si pohmožděné místo.
„Já? Asi si zajdu do knihovny. Potřebuju si tam něco přečíst.“ Zamyslela se a rychle udělala úsudek.
„Kam ty, TenTen?“ mířila tentokrát blondýnka otázku na svou spolusedící.
„No…“
„Už se to nese!“ pod nos jim právě šéfík přihrál jejich vytouženou snídani a každá bezostyšně uchopila hůlky. Pomalu si poodkryly masky a dbaly na udržení identity.
„Já ani nevím“ do pusy si tmavovláska nacpala skoro polovinu porce „možná se jen tak projdu.“
„Jak chceš.“ Pokrčila Ino rameny a vrhla se na svůj příděl.
„No podívejte, kdo nám to tady zasedl.“ Za děvčaty se ozval známý hlas. Všechny se zvědavě otočily. Koho jiného tam mohli čekat než…
„Neji?“… on a jeho potrhlá partička.
„Neříkejte mi, že i vy začínáte den ramenem?“ protočil oči a přisedl si.
„A co je na ramenu špatného?“ ohradil se jeho blonďatý kámoš a zaujal stejnou pozici na druhé straně.
„Neřekl jsem, že je na něm něco špatného.“ Ohradil se.
„Ale myslel sis to!“ nedal se Naruto.
„Dokaž to!“
„Proč bych měl?“
„Protože to říkám!“
„To je mi u pr…“
„No tak!“ okřikl je Sasuke, tak se oba radši sesuli pod stůl.

„Nakrmil si jí dost?“ vrhla blondýnka na svého partnera, držící jejich momentálně ubrečené dítě, vražedný pohled.
„Jo!“ odsekl a stále malou houpal.
„Tak proč furt brečí?“
„Co já vím, asi drží dietu.“ Ušklíbl se a jen tak tak snášel své asi roční dítě nést.
„Idiote!“ okřikla ho a zadarmo věnovala svou pěstí bouli na hlavě.
„Au! Proč mě zas biješ?“ začal si masírovat pohmožděniny.
„Protože jsi…“ v polovině se zasekla a nevěřícně sledovala osoby, ládující se v Ichiraku.
„Co je?“ drkl do ní.
„Temari?“ zaklepal jí na čelo, když nereagovala.
„Shikamaru, po-podívej.“ Roztřeseným prstem poukazovala ve směru svého pohledu.
Shika se teda podíval. A co neviděl… Pohled se mu vyskytl na staré přátele.
„Cože?“ nemohl uvěřit a společně udělali několik kroků blíž.
„Ještě jednou, prosím!“ poručil si Naruto a šéf mu s radostí přihrál další misku.
„Ty jsi žrout.“ Pokáral ho Sasuke.
„Nestěžuj si!“
„Budu, vždyť platim!“ nenechal se.
„Skrblíku!“
„Já ti dám…“
„Sasuke?“ za sebou uslyšel dívčí hlas. Pootočil se a spatřil zářící Temari, spolu s vedle se usmívajícím Shikamarem.
„Hej, to je maso.“ Zahvízdal, když je viděl spolu a jejich malou dceru v Shikově náručí.
„Co?“ Naruto nechápal a otočil se spolu s ostatními.
„Temari?“ usmála se.
„A Shikamaru.“ Jo, jaká si napodobenina úsměvu se tam objevila.
„Cože?“ Dívky se vyděsily a vyděšeně sebou trhly, až prázdné misky od ramenu přistály na zemi. Hned rozpoznaly ty dva šašky.
„Temari, ty a Shikamaru… vy?“ koktal nevěřícně Naruto. Temari kývla.
„Jo, taky tomu nemůžu uvěřit.“ Zavtipkovala si a drkla do svého manžela loktem.
„Kdy jste se vrátili?“ pokračovala zaujatě.
„Včera ráno.“ Odpověděl Sai a postavil se.
„A že byste nám dali vědět?“ ušklíbl se jako na oko uražený Shikamaru.
„Promiňte, museli jsme hodně přemýšlet.“ Převzal iniciativu Naruto.
„Aha, a víte, že holky… no, že po tom, co jste odešli, udělali to samé?“ pokračoval Shika zlehka.
„Hm, jo.“ Odsekl smutně Neji.
„No, jsem zvědavá, kdy se vrátí.“ Usmála se Tem natěšeně.
„Víš, Tem, ony…“ chtěl Naruto říct pravdu, ale do řeči mu skočil Sai.
„Nevěděl jsem, že už máte dítě.“ Přiblížil se k Yuki a začal jí hladit líčka.
„Jo, je jí rok a dva měsíce.“ Pohoupal ji Shika.
„Je krásná…“
„Pane jo, tak jim to spolu sluší…“
„Nevěděla jsem, že spolu tak dlouho vydržej. Vždyť ze sebe musí šílet, ale je to roztomilý.“
„Takže jsem sázku vyhrála.“
„Ta malá je sladká…“
Každá z dívek si myslela svoje a pohled na ,šťastnou´rodinku se jim zamlouval. Všechny se zvedly, Hinata zaplatila a podívala se po ostatních.
„Sejdeme se v poledne u Tsunade?" nadhodila ledabyle. Nikdo neprostestoval, takže se v míru rozešly vyřídit si své záležitosti.
„No, moc rád jsem vás zas viděl, už půjdu.“ Zvedl se Neji ze židle a odebral se k odchodu.
„Kam, prosim tě?“ hvízdli na něj ostatní.
„Nevím, někam…“ pokrčil rameny a odebral se pryč. Všiml si, že holky se opravdu vypařili v jediné vteřině, ale jednu přece jen zahlédl.
TenTen kroužila sem a tam a bylo jí jedno, kam jde. Asi opravdu nevěděla, co dělat.
Zamyšleně se zastavil a pár vteřin jí sledoval, dokud nezahnula za roh a neztratila se mu z dohledu.
„Proč ne, stejně nemám co dělat?“ řekl si pro sebe a rozběhl se za ní.