Dědička ohně- 11. díl - Kuroiho-sama

Když Hotaru dorazila do tábora, nesmírně Kakashiho udivila svým nákladem. Počala mu vysvětlovat, kdo to je, avšak vynechala informaci, že to býval její přítel.
„Tak nukenin, jo? A nejsi vůbec zraněná? Není to spíš nějaký poskok?“ ptal se Kakashi.
„Jo, aspoň teda tvrdil, že je nukenin. Zraněná nejsem, podcenil moji inteligenci…A nevím, jestli je to poskok, nestačila jsem se zeptat….“ Odpověděla s pokrčením ramen Hotaru.
Pak pokračovala: „Jdu spát, oyasumi. A hlídejte ho, možná není takový slaboch, jak se na první pohled zdá!“
A odešla.
Kakashi se za ní chvilku díval. Tušil, že mu něco zamlčuje. Ale pak svou pozornost přesunul na Montara. Ten malinko sebou vrtěl ve spánku, ale jinak neviděl na něm Kakashi nic podezřelého. Opřel ho tedy strom, který stál nedaleko ohně, pak si vedle něj sedl, vytáhl Icha Icha Tactics a počal si číst.

Zatímco Kakashi hlídal Montara, Hotaru pomalu šla ke svému vozu. Přemýšlela o tom, na jaké úrovni je ta organizace Kuroihana. Jestli jsou její členové stejně silní jako Montaro, tak není čeho se bát. Jenže . . . když Montaro ještě žil v Hvězdné, byl o dost lepší ninja. Věděla to, byla s ním tolikrát na misích typu B!
Neměla bych si tolik lámat těmito věcmi hlavu. Pár hodin spánku a bude mi líp, pomyslela si v duchu Hotaru.
Vešla do vozu, lehla si na postel a hned usnula jako mimino. . . .

Opět běžela chodbou, ve které bylo nesnesitelné horko. Potřebovala se napít. Připadala si jako by byla na poušti. Poušti, která byla tmavá, jen spoře osvětlená.
Po chvíli doběhla k rozcestí. Hlas v hlavě jí napovídal, jestli- že špatně zabočí, zemře.
Doleva. Doprava. Doleva. Doprava. Doleva. Doprava. . . .
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječela Hotaru a chytla se za hlavu.
„Kam mám jít? Kam mám jít? Kam mám jít? Kam mám jít?“ zoufala si v duchu. Po tvářích jí stékaly slzy. Slzy zoufalství. Zhroutila se na rozpálenou zem a dala se do breku.
„Doprava, ty fňukalko!“ ozvalo se náhle zprava. Hotaru překvapením zapomněla plakat. Pozvedla hlavu a podívala se do pravé chodby. Vůbec se jí tam nechtělo. V té chodbě totiž hořely plameny, které se výhružně vlnily.
„A spáchat tak sebevraždu!?“ zakřičela Hotaru zoufale.
„Jak chceš. Tak si tam tvrdni. Ale upozorňuji tě, i zezadu se na tebe řítí plameny. Nebylo by lepší zemřít s hrdou hlavou než nechat si spálit záda?“ odpověděl jí cynicky ten hlas.
Hotař musela uznat, že jí bylo vždy milejší zemřít tváří v tvář nepříteli než nechat se bodnout zezadu. Vstala, s odvážnou tváří, setřela si slzy a vyběhla. Čím blíž byla horkým plamenům, tím větší rychlost nabírala. Už od nich byla sotva půl metru….

A v tu chvíli se vše změnilo. Ocitla se v místnosti kulatého tvaru, uprostřed osvětlenou velkou koulí světla. I teplota se naprosto změnila. Nesnesitelné vedro nahradila teplota tak akorát.
Pod světlem se naházel stolek s číší. Když Hotaru se odvážila přijít blíž, zjistila, že číše je plná jakési tekutiny. Pořád měla žízeň a tak sebrala všechnu kuráž, vzala číši opatrně do rukou a zhluboka se napila. A hned na to vyprskla.
„Fuj! To je přece saké!“ vykřikla.
„Ou, gomenasai, zapomněla jsem, že nejsi ještě plnoletá. Už jsem si zvykla tady nechávat saké pro tvého otce, chápej.“ Ozvalo se náhle za ní. Hotaru se vyděšeně otočila a vyjekla.
Za ní stála postava ženy. To by ji moc nevyděsilo, kdyby však nebyla celá z plamene!
„Kdo jste!?“ vyjekla podruhé Hotaru. Vůbec se jí to nelíbilo.
„Klídek, Hotaru- chan. Mé jméno je Kuroiho a …“
„Okamžik, není té černé poslední dobou moc??? Nejdřív Kuroihana, teď Kuroiho!“ neudržela se Hotaru.
„Ta Kuroihana, jak se ta takzvaná organizace jmenuje, je nejmíň o několik set tisíc mladší než já.“ Odpověděla jí Kuroiho nakvašeně.
Hotaru se malinko uklidnila.
„Hele, promiň, Kuroiho- san, ale na tyto vtipy nemám náladu. Vůbec, toto je sen, stačí mě polít ledovou vodou a je to!“ promluvila klidným hlasem Hotaru.
Kuroiho zavrtěla hlavou. Popošla blíž k Hotaru. Ta cítila, jak se jí klepou proti její vůli kolena. Jakmile od ní byla Kuroiho sotva půl metru, Hotaru se sesunula na zem.
„Co se to dopr**le děje??!“ zařvala vystrašeně Hotaru.
„Jsem část tebe. Ve mně se ukrývají všechny tvé vzpomínky, jsem něco jako tvá druhá mysl. Avšak tím, že mě odmítáš, tak tím odmítáš část své duše, svých pocitů, včetně…odvahy a sebevědomí.“ Odpověděla klidně, skoro až provokativně Kuroiho.
„Já se tě nebojím! Jen prostě…“
„Ty se nebojíš, to beru. Jen máš strach.“ Uchichtla se Kuroiho.
To už bylo na cholerickou Hotaru příliš. Rychlostí blesku vstala a zasadila Kuroiho ránu do břicha.
Kuroiho kousek odlétla, ale nejevila známky překvapení.
Jen poznamenala: „Jsi jako tvůj otec, když jsme se poprvé setkali. Bylo mu stejně jako tobě. Typický bouřlivák. Musím ale uznat, kdybych nebyla jenom z ohně, ale měla normální lidské tělo, asi bych mu neodolala. Stejně jako tvoje maminka..“
„Tím pádem nazýváš moji mámu d*vkou?!“ zareagovala Hotaru po svém. Strach ji opustil a nahradila ji agresivita.

„Hotaru, takto jsem to samozřejmě nemyslela. Znala jsem ji dobře. Byla do něj doopravdy zamilovaná a podlehla mu, i když se jí už pět let na prsteníčku leskl zásnubní prsten. Dokonce se chtěla se svým manželem rozvést, jenže tvůj biologický otec jí řekl, ať nedělá nic, čeho by litovala. On byl totiž tak trochu sukničkář, déle než pět měsíců by s ní nevydržel. Odešel z Hvězdné hned, jakmile se od tvé matky dozvěděl, že pod srdcem nosí jeho dítě. Vyčítal si to do chvíle, kdy jsem ho musela opustit.“

Hotaru na ni zůstala zírat s otevřenou pusou. Takže to byla pravda? Manžel její matky nebyl její pravý otec??
Už už se chtěla na to zeptat, i na to, jak to myslela s tím „do chvíle, kdy ho musela opustit“, jenže náhle jí začalo hučet v uších, začal vát vítr a Kuroiho pronesla: „Je ráno, čas vstát.. A jen tak mimochodem, pro příště jsem pro tebe Kuroiho-sama.“
„Si nějak věříš…“ řekla si v duchu Hotaru, zatímco začalo místnost osvětlovat prudké světlo…