Hádej kdo jsi 2

Tahle povídka je o Tobě. Tak tedy hádej kdo jsi...

Je slunné odpoledne a ty sedíš sám ve svém pokoji. Přistavil sis židli k oknu a sedíš tu už několik hodin téměř nehnutě, jen pozoruješ ruch pod sebou. Díváš se na všechny ty lidi, muže, ženy, děti, starce… Tolik tváří, tolik emocí, tolik životů. Snažil jsi se chvíli přemýšlet, co asi každý ten člověk dělá, kam jde nebo z jakého důvodu. Jestli je šťastný, smutný, opuštěný, milovaný… Ale moc se ti to nedařilo.

Zahledíš se do prázdna. Uvědomuješ si, že touhle dobou bys měl být někde jinde, ale nedokázal jsi se přinutit tam jít. Místo toho tady sedíš a přemýšlíš, vlastně ani nepřemýšlíš, jen necháváš své myšlenky volně plynout, tak jako plyne dav lidí pod tebou. Mírně se zavrtíš.

„Vážně tam nepůjdu?“ Ptáš se sám sebe. „Tolik jsem se snažil, tak moc jsem na tom pracoval a teď u toho ani nebudu?“ Opět se zadíváš z okna. Zrak ti spočine na malém chlapci, který zmateně kouká kolem sebe a začíná plakat. Nemůže mu být víc než šest let. Najednou k němu přibíhá žena, bere ho do náruče a objímá.

„Šťastné konce se stávají jiným, ne mě. Pokud to nemá vyjít, bude lepší, když u toho nebudu. Nechci vidět pohledy lidí, které budou říkat, jak bláhový jsem byl, že jsem doufal.“ Už nevydržíš sedět a začneš se procházet po pokoji. Přemýšlíš co tě přimělo vstát.

„Jsem snad nervózní?“ Podivíš se, ale hned o tom začneš pochybovat.

Zastavíš se u svého stolu, je plný květináčů. Téměř ve všech je jen hlína, pouze v tom posledním se tyčí krásná rozkvetlá květina. Prohlížíš si květináče jeden po druhém a vzpomínáš na každou rostlinku, kterou jsi se pokoušel pěstovat. Nikdy jsi neuspěl, pokaždé jsi ji zabil. Tolik snahy a tolik zmařených pokusů, až jsi nabyl dojmu, že se skutečně nedokážeš o nic postarat. Pořád si pamatuješ tu úzkost a beznaděj, když zahynula ta poslední, dvanáctá. Tehdy jsi si řekl, že třináctý pokus bude poslední a pokud neuspěješ, bude to znamením, že nejsi hoden k uskutečnění svého snu. A ona přežila!

Tenkrát jsi si pomyslel: „Naděje umírá poslední a tato rostlina bude mou nadějí.“

A ona byla, byla tvou nadějí, která tvůj sen přivedla na pokraj reality. Dnes je ten den, kdy se ti sen může splnit. Sen, o kterém všichni tvrdili, že nemůže vyjít. Sen, o kterém pochybovala i tvá rodina, přestože říkali opak.

Znovu jsi se rozhlédl po pokoji a najednou na tebe dopadla tvá samota. Samota, která je tvou nejbližší přítelkyní, samota, kterou z duše nenávidíš, samota, které se nejspíš nikdy nezbavíš. Teď už skutečně pomalu začínáš být nervózní. Je to zvláštní pocit plný smutného zklamání a radostného očekávání zároveň, ale tobě se nelíbí. Začínáš být netrpělivý.

„Ne,“ okřikneš se v duchu, „musím se uklidnit.“

Stoupneš si znovu k oknu a pozoruješ ten mumraj dole. Začínáš se pozvolna zklidňovat, když zaslechneš spěšné kroky na chodbě a známý hlas, jak volá tvé jméno. Tvůj bratr rozrazí dveře a udýchaně zvolá:

„Je to oficiální! Ode dneška jsi náš nový Kazekage, Gaaro!“

A ty víš, že jsi uspěl.