Ahoj, já jsem Kyra! Část 9: Uvítání

Přestože cesta byla dlouhá, nikdo nic neříkal. První den se sice občas vyskytly nějaké pokusy o konverzaci ze strany tří příslušníků klanu Rzouna, ty ale byly zbytkem výpravy ignorovány. Kyra postrádala vždy optimistického a ukecaného Naruta, po chvíli se ovšem položila do vlastních myšlenek tak, že pořádně nevnímala okolí ani čas.
Do sídla dorazili čtvrtý den navečer. A přesto, že Kenichi byl vlastně budoucí vůdce klanu a jeho ani Kyru nikdo tak dlouho neviděl, nebylo to uvítání zrovna nejvřelejší.

„Vítejte, vůdče,“ byl jediný pozdrav za celou dobu, co procházeli obrovským areálem. Za to to ale říkal každý, koho potkali.
„Masaru, ty víš koho máš přivést,“ jakmile došli do Daichiho kanceláře, začal dávat rozkazy. Masaru jenom poslušně kývl a spolu s Minorem opustili místnost. „Posaďte se. Za chvíli by měli všichni přijít,“ všichni se usadili a během pár minut se znovu otevřely dveře a dovnitř vešla stará žena.
„Baasama!“ skoro vykřikl Kenichi. Kyra se na ženu jen nenávistně podívala.
„Potřebuješ něco, synu?“ ignorujíc všechny okolo se stará žena otočila rovnou na Daichiho.
„Ano, kaasama,“ rukou ukázal na volnou židli hned vedle něj. „Ale rád bych počkal, až zde budou všichni.“ Během pár okamžiků se zaplnilo i zbylých devět volných židlí.
„Jistě jste si všichni všimli, že se k nám vrátili Ke-“
„Proč jsi je sem bral?“ vypálila svou otázku ona žena, co přišla jako první.
„Orochimaru ří-“
„Já ti říkala, že se mu dokážeme postavit sami,“ opět ho nenechala domluvit. Ovšem Daichi nevypadal ani trochu překvapeně.
„Obávám se, že nedokážete,“ přidal se do rozhovoru ostrým hlasem Sasuke. „Podle toho, co jste říkali ve vesnici, jste o něm nyní slyšeli poprvé a nic o něm nevít. Jít s tímhle do boje proti němu se rovná sebevraždě,“ stará dáma se na něj zlostně podívala.
„A kdo ty jseš?“
„Promiňte, nepředstavili jsme se,“ zasáhl raději Kakashi. „Já se jmenuji Hatake Kakashi a tohle je Uchiha Sasuke. Předpokládám, že Kyru ani Kenichiho vám představovat nemusím. A být vámi, poslechnu Sasukeho. Pokud já můžu soudit, zná Orochimarův styl boje mnohem líp, než my ostatní.“
„Vždyť je to ještě dítě!“ zpustila jiná žena. Sasuke se po ní nepěkně podíval, Kyra se pousmála.
„Jasně, jenom dítě. Cos čekal, Sasuke? Je ti teprve šestnáct, jenom tři roky jsi strávil u Orochimaru a že ti někdo v osmi letech vyvraždil klan? Jsi přece jenom dítě, nemůžeš s tím nic dělat,“ pronesla sarkasticky Kyra. Sasuke hodil i po ní nehezkej pohled, ale v očích se mu blýskalo pobavení. I on musel uznat, že jeho život krásně shrnula.
„Vyvraždili klan?“
„O čem to ta holka mluví?“
Ze všech stran se ozývalo šuškání. Sasuke to všechno přejel arogantním pohledem a postavil se. V tu chvíli všechno ztichlo. Tedy, všechno kromě staré dámy.
„Posaď se, chlapče! Ještě jsme nedomluvili.“
„Jistě, že ne. Ale tohle se ze sedu špatně vyndavá,“ vytáhl dlouhou katanu a položil jí Daichimu na stůl. „U jílce je vyryt had a vedle něho z jedné strany O. a z druhé S.U. To druhé jsou mé iniciály a to první iniciál Orochimara. Had značí zvíře, které umíme oba vyvolávat a z větší části také ovládat. Pokud bude třeba, mohu názorně předvést,“ dodal a střelil nepřátelským pohledem ke stařeně.
„A co kdybys těm hadům poručil, aby mi umyli kuchyň?“ zeptal se jeden z mladších přítomných mužů. Sasuke se a něj jenom podíval a během okamžiku byl muž obtočen hadem, který vycházel ze Sasukeho rukávu. Muž hlasitě polkl.
„Pořád jsem se ale nedozvěděla, proč jsi je sem pozval, když jsi mohl poprosit o pomoc Amegakure,“ tentokrát se na něj zadívali i konožáci.. Přece jenom, Amegakure byla mnohem blíž než Konoha. Což je v boji velká výhoda.
„Řekněme, že mám své důvody,“ řekl akorát a podíval se po Kyře. „Tak tedy, Kenichi a Kyra se vrátili a-“
„Moment! O návratu nikdo nemluvil,“ skočila mu do řeči Kyra. „Jedná se o pomocnou misi v rámci uzavírání přátelských vztahů mezi Konohou a Amegakure. Nic víc, nic míň. Teď je moje rodina v Konoze a já jí nehodlám jen tak opustit!“ náhlým tichem se ozvalo posměšné tleskání.
„Rodina,“ odfrkl si starý muž, od kterého tleskání přicházelo. „Museli by mít zvučné jméno, aby jsi jim mohla dát přednost před naším klanem.“
„Doufám, že jméno Hatake Kakashi bude stačit,“ odpověděl ostře Kakashi a chytl Kyru za rameno.
„Dobrá, myslim, že to můžeme nechat na zítřek,“ zabrblal už lehce naštvaný Daichi. „Ale mohl bych konečně doříct tu jednu větu?“ počkal si na kývnutí ode všech a až pak pokračoval. „Tak, jelikož teď momentálně,“ střelil pohledem po Kyře, „jsou tady Kenichi a Kyra a s sebou přivedli i svoje kamarády, mohli bysme jim vysvětlit, jak to tenkrát bylo, nemyslíte?“ Kyra se na něj nedůvěřivě dívala.
„Nevim, co na tom chceš vysvětlovat, ale zkusit to můžeš,“ asi tak nějak zněla shodná odpověď.
„Víš, Kyro, my jsme proti tvé mámě nic neměli. Ani proti tobě nic nemáme. Jenom… byla tady jedna věštba, které se v tý době každý bál,“ Kyra se zamračila. Nevěřila mu z toho ani slovo. „Říkala, že nějaká sebevědomá žena zapříčiní rozvázání důležitých pout našeho klanu. A tenkrát si každý myslel, že to mluví o tvé matce. A tak se jí všichni chtěli zbavit, aby to riziko opadlo. Ale předpokládám, že teď už je riziko pryč, když je mrtvá,“ po těch slovech měla Kyra co dělat, aby se na něj na místě nevrhla. Jako by ho těšilo, že její máma a jeho sestra je po smrti. „Takže se teď můžeš vrátit na nějakou dobu do klanu.“
„A jak můžete vědět, že tou dotyčnou nebyla máma, ale já?“
„Ale prosim tě! Mluví se tam o ženě. A to ty zcela jistě nejsi.“
„A co se mnou uděláte, až se stanu tou ženou? A kdy to podle vás bude?“
„Na to je dostatek času. Teď už je ale pozdě. Bude lepší, když si všichni půjdeme lehnout. Máme připravené pokoje pro hosty, jak jsem chtěl?“
„Jistě, já je tam zavedu.“