Ještě nezmizela ze světa láska - 19. kapitola - Když nebe zčerná...

Gaara nijak nebránil tomu, aby Emi odvedla sestru do jedné ze zadních místností. Jejich tichá domluva stačila k tomu, aby mu zůstala špetička naděje. Pevně uzavřel tykev s pískem a odpotácel se s ní do stájí. Zde bylo jeho místo, sem patřil, tak, jak tomu mělo být už od prvního dne, kdy mu dovolili přebývat s nimi. Ne, nebude se plést do jejich rodinných záležitostí.

Otec s rozhodnutím své starší dcery plně souhlasil, ovšem vymínil si, že cizinec bude rodině Shikari pomáhat i nadále. Do jeho zasvěcování se pustil sám. Zatímco pracovali, mladík se dozvídal mnoho zajímavého o dětech hlavy klanu Shikari. Velice rád o nich totiž mluvil.
„Naši přátelé si myslí, že své dcery nedržím dost zkrátka. Ta má prostřední, Taya… lidé jí říkají tulačka. Chodí sama a vůbec se nebojí. Dělá mi to starost.“
„Je trochu nešikovná, ale opatrná,“ připustil Gaara. Zdá se, že to jejího otce uklidnilo.
„A jak se ti jeví, chlapče?“ zeptal se náhle dospělý muž.
„Velmi mile a připadá mi, že bych s ní měl jednat jako s člověkem, kterému se prokazuje úcta.“ Viděl, jak se farmář usmál od ucha k uchu.
Mladíkovi vrtalo hlavou, proč je tak důležité, aby se k dívčině pokoji vůbec nepřibližoval. Její sestra ji hlídala skutečně obezřetně, ale ani to nezabránilo červenovlasému chlapci s jasně modrýma očima, aby na ni potají myslel. Princezna z věže, tak mu připadala.

Taya se na Emi ještě pořád zlobila. Vždyť nemusela být vůbec tak pedantská. Mohla mu alespoň dovolit občas za ní zajít. Ale věděla, že důvod sestřina činu by jiný, než si mysleli rodiče. Chtěla, aby na něj hnědovláska zapomněla.

Gaara na sobě pozoroval řadu znepokojivých změn. Například to, že když obědval se svou novou „rodinou“ a zrak mu zalétl ke dveřím v zadní části chaloupky, vždy se hrozně zpotil. Také si musel připustit, že se mu myšlenky stále někde toulají, jakmile se cítí osamělý. Navíc… vzpomínky se mu neustále ubíraly k tomu dni, kdy společně zkoumali tykev. Ať ta malá mrštná dívka udělala cokoli, bylo to příjemné a on by se vůbec nebránil tomu, kdyby si to směl zopakovat.

Sabaku no Gaara seděl vedle kbelíku se žrádlem pro prasata a hleděl na nebe, oči upřené na mraky. „Je ti dobře?“ vypískl slabý hlásek za jeho zády. Vylekal ho, doslova. Ohlédl se a spatřil Chiko. Zubila se na něho.
„Já… ano, cítím se… skvěle.“
Dívenka se smála a ukazovala na okno. „Chtěl bys za ní?“ Zamrkal, brala to jako souhlas. Položila další zvídavou otázku. „Líbí se ti?“
Uhnul pohledem. „Tvá sestra je velmi milá,“ podotkl zamyšleně. Chiko ho vybídla, aby se k ní sklonil a začala mu šeptat do ucha.

Taya se podivila, když dovnitř vběhla její malá sestřička, něco jí vtiskla do ruky a zase odběhla. Vlastně… ne tak docela… ještě předtím se přesvědčila, že je okno v pokoji otevřené. Taya vzala do ruky lístek. Stálo na něm: Léčíš se, tulačko? V obličeji celá zrudla a chvíli jen zírala na stěnu. Pak se usmála. Její sestřičku napadlo, jak ji potěšit.

Emi brzy přišla na to, co cizinec a hnědovláska provádí, ale protože její příkaz nebyl formálně porušen, spokojila se s tím, že sestře klid na lůžku svědčí. S neskrývanou zvědavostí si přečetla poslední Gaarův vzkaz: V noci jsou hvězdy na nebi tak krásné. Přál bych si sedět na střeše a všechny ti je ukázat. „Hm, opravdu je to tvůj ctitel.“ Emi se ušklíbla. „Ach, má bláznivá sestřičko, z tohohle bludného kruhu se už nedostaneš!“
„Nesoudila bych ho tak příkře. Otec si jeho služby strašně chválí. Práce ho baví, a přestože neví, kým je, velmi nám pomohl. Tak nad ním přivři oko, Emi.“ Taya nasadila ten nejvlídnější tón, jakého byla schopna. Věděla, že uběhne ještě nějaký čas, než její starší sestra zmoudří.

Tahle noc nebyla jako ostatní. Nebe bylo úplně černé, nesvítila na něm jediná hvězda. Gaara opatrně slezl ze střechy seníku a ustlal si na hromádce zlatých stébel. Myslel si, že už se propadá do snů, protože cítil, jak se jeho tělo zvolna uvolňuje. Byl by si to myslel i nadále, kdyby nezaslechl ten mručivý hlas. Hej, kluku! Mladík ukázal na sebe. Jo, ty. Neseď jako pecka! Gaara nevěděl, že ten hlas k němu promlouvá v jeho mysli. Zvedl se a opatrně se přikrčil u stěny. „Kde jsi? Nevidím tě!“ zasyčel, tiše, ale vlídně. No přece tady! Nedělej, jako bys mě neznal! Hlas teď zuřil. „Opravdu nevím, kde vás hledat, pane. Vylezte hned, nebo si promluvíme jinak!“ Zaslechl naprosto zřetelné zavytí, znělo tak zoufale. A pak se všude kolem rozhostilo takové ticho, že zaslechl venku hlučet cikády. Zamrkal, byl zmatený. Kdo tu byl a kam zmizel? A… vrátí se ještě někdy? Nevěděl, ale tu noc zkrátka nemohl usnout.