Císařův příběh 2 - Synův křik

„Abyste byli potichu, jestli ten příběh chcete slyšet celý!“

Tak tedy… Keitaro se učil bojovat. Tehdy ještě nebylo ninjutsu na takové úrovni jako dnes, neexistovalo tolik technik, ale lidé si přece uměli udělat nebezpečnou zbraň z čehokoli odjakživa. Zemi stále více ovládaly nepokoje. Jako dědictví oné dlouhé války zůstala v srdcích lidí nejistota, v poutech rodin a přátel hluboké jizvy. Byl to boj za mír, ale přinesl další trápení. Vždyť, co je lepší, sobecký císař, nebo císař žádný? Lidé by řekli, že žádný… ale, někdo se o ně starat přece musí.
Vesnici za vesnicí začali objíždět bývalí císařští vojáci, dnes již na straně lidu. Vyhlašovali, že se bude brzy konat přijetí nového vládce na trůn.

„To ho ale našli celkem rychle...“
„Pravda, ještě před chvíli hledali, a už ho maj… divný.“
„A to jsem řekla kdy?“

Ne, pravdou bylo, že vybráno neměli. Jenže nějak lid ukonejšit museli.
Nový rozkaz zněl, že se všichni, kteří mají o trůn zájem, mají shromáždit v císařském paláci. Měl se konat konečný boj o vládu nad císařstvím.
Boj, ve kterém měli nejstarším a nejmoudřejším válečníkům dokázat, že oni za to stojí. Že jeden z nich bude Jediným.
Ne, tady nešlo jen o bojové schopnosti. Šlo o něco, co… co je nepopsatelné. Něco, co v sobě musí mít, něco zvláštního… jeden ze starců, Masuda, to nazval Vůlí Ohně. Ale ani on přesně neurčil, co by to mělo být. A…“

„A jak to pokračovalo?“ zeptala se dychtivě Konoha. „Co udělal Keitaro?“
„Zajímá tě to?“ usmála se babička.
„Hai!“
„Jasně, ta se do něj určitě zabouchla, i když o něm zatím skoro nic neví, že, Konoha-nee,“ posmíval se Hashirama. „Prostě holka…“
„Hej! Měl by sis dávat pozor na pusu,“ zrudla dívka. „A… A neříkej, že tebe to nezajímá!“ odsekla vztekle.
„No tak, nehádejte se, děti…“
„Náhodou, mě je jasný, jak to skončí!“ vykřikl chlapec rychle. Jeho tvář taky neměla daleko k červené barvě, ale ne z hněvu, ale studu. Sám během vyprávění napjatě poslouchal každé slovo… ale přiznat to?
„Keitaro se samozřejmě nějak dostal do císařského paláce taky, a ukázalo se – čirou náhodou - že Vůli má. Vyhrál, stal se císařem, a všichni žili šťastně až do smrti,“ ušklíbnul se.
„No, přesně takhle to nebylo,“ usmála se babička. „Ale když to tedy nechcete slyšet…“ s vědoucným úsměvem vstala.
„Chceme!!“
„Tak… ale až zítra! Už byste měli jít přece jen spát,“ zaváhala provokativně.
„Obaa-chan!“
„Tak dobře… ale…“
„Budeme zticha!“ dořekly děti.

Keitaro se opravdu ocitnul v císařském paláci. Ne nějak, ale doprovázel svého strýce, který se hodlal stát císařem. Jako tolik jiných. Kolik tady ještě mělo být ztracených snů?
Sám chlapec nikdy doopravdy nepřemýšlel o tom, jaké by to bylo, vládnout. Hrát si jako malý na vojáky je něco jiného, než opravdu vojákem být. A bylo mu přece teprve dvanáct let…
V paláci se setkal s mnoha zajímavými lidmi. S jedním se i spřátelil, jmenoval se Ageru. Byl asi o pět let starší než on.
Keitarovi přišel Ageru občas zvláštní. Jen jednou při hovoru zmínil starého císaře, ale chlapcova tvář se okamžitě zamračila. Se… byl to smutek, výraz v jeho obličeji, když se spěšnou omluvou odcházel? Nebo vztek? Kdo se vyzná v srdcích lidí…
Jednoho dne měl získat odpověď. Bylo to, když z těch stovek kandidátů zbylo jen dvacet. Mezi nimi i jeho strýc. Žádný z nich ale stále neukázal, že je vyvolen k tomu, následovat v dlouhé řadě svých předchůdců, stát se vzorem pro ostatní, jejich světlem. Byli to čestní bojovníci, silní muži dobrého rozumu a lásce k vlasti. Ale stačilo to?
Nastalo shromáždění. Žena bývalého císaře, Tami-sama, mu předsedala. Měla ráda i nenáviděla svého muže. Ale své lidi milovala.
Byla zrádkyní, zrádkyní vlastního manžela, a proto ji čekala jen smrt. Protože… zradila jednou, mohla by i podruhé. Tak budou přemýšlet lidé. Nebude hrdinkou, která pomohla svrhnout starého a krutého císaře. Jakmile bude zvolen nový, stane se nepohodlnou… Věděla to, ale nebránila se. Léta utrpení ji zbavila naděje ve svou budoucnost, ale posilovala naději v budoucnost země. Přísahala si, že se bude starat jen o lid… protože už byla unavena svým vlastním životem. Nezáleželo jí na něm.

„Divná ženská,“ usoudil Hashirama.
„Byla prostě smutná,“ obhajovala ji Konoha.
„Ale furt divná!“

„Císař musí mít mnoho dobrých vlastností,“ prohlásila tehdy. „A tu jednu navíc. Masuda-sama to nazval Vůlí Ohně. Pro naše císařství, které bylo z ohně zrozeno.
Ohnivá Vůle… ale co to opravdu je? Vy jste byli vybrání z mnoha lidí, z mnoha bojovníků, abyste dokázali, že ji máte,“ uklonila se. Někdo se zeptal, jestli budou muset spolu bojovat. Stařík Masuda to zamítnul. Protože boje už skončily. Jsou snad schopni vyměnit svou krev, krev svých bližních, za titul?
Chystal se mluvit dál. Ale byl přerušen.
Jenže… je neomluvitelné, když se někdo opováží přerušit tak důležité jednání.
Ale… je neodpustitelné, když přitom křičí to, co křičel Ageru.
„Zradili jste svého císaře! Vy všichni! Zradili jste… mého otce!“