TemaShika 2 - 16

„Jsem tak ráda, že jsem živá i když mě docela mrzí, že si nic nepamatuju... Ale jsem s tebou a to mi stačí... Počkej... Něco si pamatuju.... Baki mi něco říkal a ty jsi se tam objevil a..... potom... jsme si dali pusu a pak..... už si nic nepamatuju...“ řekla Temari.
„To se stalo v celku nedávno. Taky si na to pamatuju, to bylo, jak jsme se pohá.... ehm no nic.“ zakoktal se Shikamaru.
„Co.... Pohádali??“
„Ne, jenom trochu a nedá se nazývat ani hádkou spíš malé nepohodnutí.“ lhal Shikamaru sám sobě. „Ještě ti musím ukázat naše oblíbené místo... Měla jsi ho hrozně ráda a já konec konců taky.“ řekl Shikamaru a chytl ji za ruku. Bok po boku se rozběhli na ono místo.

„Shikamaru, můžu se tě zeptat??“ zeptala se Temari Shikamaru, když tam leželi a Temari mu ležela na jeho určitě vypracovaných břišních svalech.
„Už ses mě zeptala.“ odpověděl jí a prsty jí hladil její rozpuštěné vlasy.
„Byli jsme takhle šťastní i před tím než jsem zapomněla??“
„Nevím jak ty, ale já strašně....“
„Já asi taky..... Protože myslím, že tak rychle bych svůj názor nezměnila.“ řekla Temari a Shikamaru si pomyslel:
„Ty své názory umíš měnit celkem rychle. Je to tak dva dny no možná tři, co mě nenáviděla a chtěla zabít... To ale radši říkat nebudu.“
„A co mí sourozenci??“ zeptala si Temari.
„Ty si na ně pamatuješ??“ zeptal se Shikamaru a posadil se. Zapřel se rukama o zem a podíval se na ni udiveně.
„Jo. Ale jenom matně a nevím, jak vypadají..... Jenom vím, že nejaké mám a to je vše. Jo a pak by jsme mohli zajít za mými rodiči... Už se na ně těším, mám pocit jako bych je hrozně dlouho neviděla. A musím jim toho hrozně moc říct a hlavně se jich na hodně věcí zeptat....“
„Temari, asi bys měla vědět jednu věc. Co se týká tvých rodičů, tak tvoje matka je mrtvá a tvůj otec.... no zabil ho Orochimaru.“
„Cccc......... Já nemám rodiče??“
„Ne... ale už celkem dost dlouho. Asi jsem ti to neměl říkat.... Je mi to líto.“
„Ne, musela bych se to dozvědět, tak i tak by mi to dřív nebo později někdo řekl. A já jsem radši pro teď.“ řekla Temari.
„Tak jo.... Ale musím ti ještě ukázat Chouje a Sakuru.... Jsou tví dobří kamarádi.“
„Tak jo... ale už je celkem pozdě... Asi půjdu – teda... Asi půjdu do hotelu.“
„Jsi normální?? My bydlíme spolu.“
„Vážně?? Teda jestli jo, tak půjdeme k nám domů... Asi...“ řekla Temari a zapochybovala:
„Přijde mi to tak trochu divné....... Znám ho sotva hodinu a už mám jít spát k němu domů.... Asi jsem toho fakt hodně zapomněla, ale i tak mi to přijde divné.... Teda na někoho koho jsem milovala, bych si určitě pamatovala..... Možná...“
„Je ti něco, Temari??“ zeptal se Shikamaru, když uviděl její zaváhání.
„Ne.... Teda jenom... Víš přijde mi to divné.... Ty mi pořád říkáš, jak jsem se chovala, co jsem dřív dělala a všechno o mě.... Přijde mi to divné a.... Nechci, aby to vyznělo nějak divně.. Ta Stará Temari tě určitě ráda měla, ale já zatím o tobě nevím nic.... Nepamatuju si tě a.... Promiň, je mi to líto, ale teď se z toho potřebuju vzpamatovat.... Musím si všechno ujasnit a na všechno si vzpomenout.... Shikamaru, mám tě ráda, ale nevím, jak moc.... Myslela jsem si, že tě miluju.... Ale no víš... Když jsem se probrala bylo to všechno moc narychlo a teprve teď si všechno pomalu uvědomuju.... Já je mi to fakt moc líto.... Můžeme být zatím kamarádi.“ řekl Temari a obejmula ho.
„Dobří kamarádi??“ zeptal se Shikamaru trochu zkreslím hlasem.
„Asi jo.“ řekl Temari a pustila se ho.
„Asi už půjdu... Půjdu do hotelu a... pořádně se vyspím.“ řekla Temari a odešla. Shikamaru nehybně stál a přemýšlel:
„To je strašný den.... Ale konec konců můžu být rád, že neumřela... Ale dneska fakt nemám chuť jít do našeho domu.... Půjdu za taťkou.... Beztak už jsem ho dlouho neviděl.“ řekl Shikamaru a šel.

Byla už tma a Temari seděla na parapetě hotelu ve kterém byla ubytovaná. Jedna noha jí vysela volně kolem parapetu.
„Tohle fakt není možný..... Jediné co vím, tak že jsem Temari no Sabaku a že mám dva sourozence... Nemám rodiče a měla jsem snoubence Shikamara..... Asi jsem umřela a pak jsem znovu nějak zázračně obživla.... A... Je to celé nějaké divné....“ řekla Temari a podívala se na klidnou noční oblohu plnou jasně zářících hvězd. Zaposlouchala se do cvrkání cvrčků a houkání sov. Seděla a najednou uslyšela zašustění v křiví pod ní. Dělala, jako že nic, ale rukou pomalu nahmatala kunai. Pevně ho stiskla a čekala, co se bude dít. Soustředila se na keř, ale oči neodtrhla od noční oblohy. Uslyšela zašustění a nějaká postava v ANBU masce přistála na parapetě. Temari uhnula ještě než se její nohy dotkly parapetu. Podívala se na postavu v masce, ale viděla jenom její obrysy, výhled jí totiž zakrýval krásně zářivý úplněk.
„Kdo jsi??“ zeptal se Temari.
„Ten, který ti přišel říct pravdu.“ řekla osoba.
„A proč bych ti měla věřit, když tě ani neznám??“
„Ty tady snad někoho znáš??“ zeptala se osoba.
„Nějak moc toho o mě víš.“
„Máš pravdu... Vím toho o tobě víc než ty sama. Zkus si mě jenom poslechnout, ale jestli nechceš nebudu tě nutit, abys změnila svůj názor na Konohu.“
„Nemám sebemenší důvod ti věřit. Můžeš se snažit jenom o moji smrt a až já budu poslouchat, tak mě napadneš!! JENŽE TO MÁŠ SMŮLU!!!“ řekla Temari a rozběhla se s kunaiem v ruce proti té osobě. Osoba uhnula a chytla jí ruku s kunaiem.
„Uklidni se. Kdybych ti chtěl ublížit, tak už to udělám. Jenom mě poslouchej a sedni si.“