...Osud, aneb co se má stát stane se 8.díl...

Před očima mi přeběhl celý můj život. Bylo to zvláštní probírat se mými neúspěchy a sledovat je z úplně jiného uhlu. Stává se to každému před smrtí? Vidí před sebou obličeje těch, kterým způsobil bolest? Prozírá člověk až ve své poslední minutě?… Nevěděla jsem to jistě , ale byla to má teorie. Vteřiny se zdály nesnesitelné, poslední na co jsem myslela byl můj maličký. Jak mu asi bude po mé smrti? Postará se o něj Naruto a řekne Sasukemu pravdu?… Snad ano… Zarazila jsem přival myšlenek a očekávala jsem smrt se zavřenými oči. Čekala jsem na nesnesitelnou bolest, která předčí všechny ostatní. Na to, že uvidím naposledy tváře těch, které miluji, Ale nic nepřicházelo… Začalo mi to být divné a tak jsem velice pomalu otevřela oči.
Na dosah mé ruky byl Sasuke. Jeho výraz byl děsivý, tolik emocí a zděšení, které z něho sálalo jsem ještě neviděla.
Vítr se zvedl a já se otřásla zimou. Dá se říct, že jsem se klepala celá.
Kde zmizlo Chidori a proč už nejsem mrtvá?… Ne že bych si to přála, ale vždyť proti sobě běželi každý se svým úžasným jutsu… Tak proč to tak je? Co se stalo?
Pro pořádek jsem se otočila i na Naruta, který stál stejně zděšený jako Sasuke… Rasengan nikde…
,,Sakuro si v pořádku?´´ optal se mě můj nejlepší přítel a zlehka se mě dotknul. ,,Proč si mězi nás?.. nedořekl a starostlivě si mě meřil pohledem. Doufám, že neuvažoval o tom, že jsem zralá pro blázinec, když mám sebevražedné sklony.
Zamračila jsem se a nervózně si zkousla ret.
… Proč asi Naruto? To ti ještě musím po tom všem, co jsem spolu zažili vysvětlovat?..
,,Mám vás ráda!´´ rozkřikla jsem se. ,,Copak to nevíte?! Nechci aby jste si ubližovali, co kdy jeden toho druhého zabil?! Uvědomujete si to vůbec..!´´ křičela jsem a hysterie mě naprosto ovládla. Třes mého těla se ještě zdvojnásobil, po tvářích mi kapaly slzy.
Nikdo neodpovídal a na chvilku bylo na louce dokonale ticho. Nebylo moc příjemné…
,,Nemůžeme si rozumně promluvit? Od toho podobného incidentu už uběhla řada let a my jsme přeci dospělí…´´ řekla jsem tiše a snažila se ovládnout třes.
Sasuke se obrátil a bez jediného slova se dal na odchod. Každý jeho krok mi rval srdce… Třes mě naprosto ovládl..
…Copak si to nenechá vysvětlit?Už pro něj nic neznamenám?…
Brečela jsem a sunula se k zemi, jako hadrová panenka. Něčí ruce mě instinktivně zachytily a pevně sevřely.
,,Jsem u tebe.´´ hlesl Naruto pevným hlasem svírajíc mě. ,,Bude to dobré uvidíš..´´
Ale dobré to zdaleka nebylo. Sasuke se stále vzdaloval a nestáli jsme mu ani za jediný pohled. Jen tak kráčel ruce v kapsách, jako by se nechumelilo.
,,Kdyby si mezi nás neskočila mohlo to být jinak.´´ zabrblal a dál mi ochotně dělal oporu, přičemž mi namátkou setřel slzu.
Zakroutila jsem bezradně hlavou a pak tiše pípla. ,,Mohli jste si ublížit, nebo se dokonce zabít… Bojem by si nic nevyřešil.´´
,,Mamíí!´´ ozvalo se po chvilce žalostně z trávy. ,,Papáát!´´zařval maličký a drápal se na nožky, načeš se pomalu rozcupital ke mě.
Chtěla jsem se usmát, ale přes slzy to nešlo. Neobratně jsem si je setřela z tváře a rozešla se naproti maličkému. Mé nohy kupodivu začaly pracovat jak měly.
Sasuke mezitím zašel a zmizel v nedohlednu.
,,Co když už se nevrátí?´´ hlesl Naruto stojící za mnou.
To mi nedošlo, že by se tak urazil?Přeci se bude snažit zjistit víc. Snad se přeci nespokojí jen se zjištěním nebo spíše domněním, že je to Narutovo dítě.
,,Zůstane..´´ řekla jsem jistě a otřela si zbytek slz z tváře. Maličký, který si teď hověl v mojí náruči a občas mě neposedně zatahal ze pramínky růžových vlasů mi dodával odvahu. Pomáhal mi, aby se zase nesložila. Dokonce i můj třes ustal. Pomáhal mi, i když o tom nevěděl.
,,Děkuji ti Naruto… Půjdu domů… malý Naruto chce najíst.´´ vzdechla jsem a koukla za sebe do těch nádherně modrých očí.
,,Si… Si jistá?´´
,,Naprosto, víc už dneska nezmůžu. Odmítám ho tu nahánět po noci..´´ dodala jsem a přešla k němu, načeš jsem ho jemně a přátelsky políbila na tvář. ,,Nikdy ti to nezapomenu, že mi tak pomáháš.´´
Souhlasně kývnul hlavou a trochu se usmál. ,,Ty Sasukeho asi znáš nejlíp… Chápeš víc jeho pocity, takže jak myslíš… Dobrou.´´ hlesl a pocuchal maličkému jeho tmavé vlasy a sám se dál na odchod.
Ještě chvíli jsem ho pozorovala a pak se sama rozešla domů. Bylo mi divné, kde se ve mně vzalo tolik kuráže. Jak si můžu být tak jistá, že zůstane. Možná za to mohl maličký, který mě změnil? Nebo jak se říká sejde z očí sejde z mysli… Možná už pro něj nebudu muset trpět jak předtím, ale zase na druhou stranu stejně mě ochromil jeho chladný a nenucený odchod takovým stylem, že jsem málem omdlela.
Doma jsem pohlédla na tu spoušť… Rozbili tu při šarvátce plno věcí, ale já momentálně neměla chuť něco dávat do pořádku. Jen jsem malého posadila do dětské jídelní židličky a podala mu rohlík. Do kterého se s chuti zakousl.
Pozorovala jsem jak obratně žvýkal a přitom se různě šklebil a culil. Snažila jsem se myslet a chovat se pozitivně. Pesimismus by mi zrovna teď nepomohl.
Když Naruto dojedl tak jsem ho láskyplně položila do postýlky a zašeptala mu pár slov, načeš jsem se šla sama okoupat.
Bylo příjemné, když na moji kůži dopadaly kapky horké vody. Zaklonila jsem hlavu a snažila se relaxovat, uvolnit se a vyhnat Sasukeho z hlavy. Nešlo to, takže po deseti minutách jsem se otráveně zvedla, hodila na sebe pyžamo a zaplula do postele.
Celou noc jsem se převalovala. Bylo tak těžké usnout. Strach, že jsem ho na louce viděla naposled a neběžela za ním mu vše říct mě trýznil nehorázným způsobem.
Zbudila jsem se brzo ráno a ujišťovala se, že to nebyl jen sen. Následně jsem šla k Narutovi a chvilku si s ním hrála a pak jsem mu dala najíst. Sama jsem si nic nevzala, protože jsem měla podivně stáhnutý žaludek. Pak jsem sebe a maličkého oblékla a vyšla ven. Potřebovala jsem na vzduch a také se nenápadně porozhlédnout kolem. Jestli náhodou nenajdu Sasukeho.
Ten den bylo hezky. Slunce pražilo, ale aspoň foukal jemný vánek, který mi cuchal pečlivě učesané vlasy. Snažila jsem se usmívat pro případ, že bych potkala někoho známého.
Když v tom se mi zastavilo srdce. Zrovna, když jsem procházela kolem jedné z ne zrovna luxusních restaurací tak jsem mezi hosty spatřila Sasukeho. Hlavu měl opřenou o stůl a u jeho hlavy bylo nepočetně lahví saké.
..On se opil? Je v pořádku?..
Vešla jsem dovnitř a koukla na maličkého, který v zakouřené místnosti krčil nosík.
,,Neboj Naruto nebudeme tu dlouho.´´ šeptla jsem a pohladila ho po zádech. Následně jsem přešla k obsluze a pokusila jsem se o úsměv.
,,Prosím vás jak dlouho už tu je ten muž?´´ optala jsem se jak nejzdvořileji jsem uměla a ukázala na totálně vyřízeného Sasukeho.
,,Byl tu celý večer… Objednal si tuhle kopu saké a já ho odmítám vyhodit, protože mi dluží slušnou sumu… Nepodařilo se nám ho totiž ještě zbudit.´´
Kývla jsem hlavou a přešla k Sasukemu. Zastavil se mi dech a já jsem se opatrně dotkla jeho vlasů.
…Nereagoval…
Sedla jsem si vedle něj a posadila maličkého na židli, pak jsem se k němu nahnula, přičemž mé srdce dělalo zběsilé kotrmelce.
,,Sasuke… Prosím tě.´´ hlesla jsem a zalomcovala s ním.
Něco zahučel a dál pokračoval v opileckém spánku.
,,Vstávej!´´ doslova jsem mu zařvala do ucha, protože tohle čekaní mě začínalo čím dál tím víc stresovat.
Vyděšeně sebou trhnul a upřel na mě své temné oči. Polkla jsem…
,,Co chceš?´´ hlesl a mě ovanul opilecký smrad.
Nadechla jsem se a kousla se do rtu.
,,Co?!´´ sýknul.
,,C-co tu jako děláš?´´ odvážila jsem se promluvit.
,,Spím nevidíš.. Zapíjím žal… Zklamání.´´ drtil slova a každé bylo plné bolesti. ,,Ty si totiž zapomněla na můj dopis. Na to jak krásné to bylo… Na mě..!´´ vykřikl a každé jeho slovo mě ranilo.
Já na něj nikdy nezapomněla, to on byl ten kdo odešel a skoncoval se svým dosavadním životem. To on byl ten, kdo mi ublížil a udělal mi dítě. Samozřejmě jsem toho nelitovala, ale chtěla jsem, aby maličký vyrůstal s otcem.
,,Ty zapíjíš žal jo?!´´ rozkřikla jsem se tentokrát já. ,,To jako zapíjíš žal z toho, že si mě a Naruta nezabil?!´´
Zatvářil se ublíženě a vypadalo, že náš rozhovor ho plně probral. ,,Zabít? Nikdy jsem vás nechtěl zabít! Vždyť tě miluju a vždycky budu. Teď jsem se vrátil jenom, abych mohl být s tebou…´´ křičel a po tváři mu chtě nechtě sjela slza hysterie.
Zarazila jsem se… On vážně brečel bolestí.. Copak jeho slova můžou být pravdivá?..

Příští díl ponese název: ...Vyřešení...