Pravda pod růží

The Truth beneath the Rose

Jak dlouho? Jak dlouho už žije s tou hrůzostrašnou bytostí v sobě? Má ještě vůbec nějakou naději žít jako člověk? Možná ano, možná ne. Jenže...co se tím změní? Všechno, co zažila, ji bude do konce života pronásledovat. I když se snažila, nedokázala mu zabránit zabíjet. Nemohla...protože on byl silnější.
Jenže potom potkala jeho. A on...vlastně nezměnil v jejím životě nic. Nic. Jen jí dal tu malou jiskřičku naděje. Zažehl plamínek touhy v jejích očích spoléhajíc na víru skýtající se v srdci mladé dívky.
A pak odešel.
Vypařil se jako pára nad hrncem. Zmizel v závojích odparů z velkého vodopádu, stoupající k výšinám.
Pamatovala si zvuk jež vydávalo jeho rozplývající se tělo. Zaryl se jí do paměti. Jako posel budoucnosti. Ovšem...k čemu jí bude znát výsledky svého konání? Ona potřebovala jeho, ale on...
Nechal jí samotnou. Zbyla po něm jen karmínová růže. Květina, ze které se každým dnem odloupl jeden lístek.
,,Jen jeden...každý den jeden. Co se stane, až odpadnou všechny, anděle můj?"

I když utržené květiny dlouho nežijí, tahle žila. Žila a byla každým dnem krásnější. Krásnější jako tvář dívky, která už dlouho nikoho nezabila. Neměla potřebu, protože dokázala udržet tu bestii v sobě na uzdě. Nebylo to jako dřív, kdy se musela bránit uprostřed silných vodních toků, aby snížila jeho odpor. Teď už ne. Byla normální. Jenže norní můry jí stále připomínaly hrůznou minulost.

Jednou to ale přijít muselo. Jen jeden den...znovu se uvolnil. Dokázal protrhnout tolik silnou stěnu, kterou ona po ty dlouhé týdny budovala.
Změnila se.
Silná chakra obalující její tělo, hladově narůstající ocasy, pěkně jeden po druhém.
Co jí bylo do křiku žen a dětí, bojových zvolání statečných můžu či nářku starých lidí? Ona jen vraždila. Nechtěla, ale to v ní...nedávalo jí to jinou možnost.
Chtěla...chtěla být normální. Jenže nemohla. Protože byla vybrána. Vybrána jako oběť, které měla být určena smrt. Tohle bylo ale horší než smrt. Tohle byla nikdy nekončící muka.
Když v podobě krutého zvířete drancovala co mohla, vzpomínala na svého anděla. Na bytost, která jí přinesla naději. Naději v normální život. A prosila. Žadonila. Chtěla, aby jí odpustil.

Co zbylo z růže, darované poslem budoucnosti? Jen lístek. Jeden jediný rudý lístek držící se ze všech sil ochabující matičky.
Truchlila nad zabitými lidmi. Byli to její příbuzní, kamarádi, týmoví kolegové. Co ale teď zmohla? Nic. Zase nic. Byla neschopná, jako vždy před tím. Někdo si mohl myslet, že mít takovou sílu je požehnání. Ona ale ne. Věděla, co to obnáší. Copak lze žít život bez přátel?
Byla nestvůra. Temnota jí prorostla skrz na skrz. Třeba už se ani po tomhle nechtěla změnit. Možná...možná by byla v jeho podobě užitečnější. Nemusela by se snažit zůstat jako člověk. Nechala by ho, aby si dělal, co chtěl.
Jenže ona žadonila. Prosila svého anděla, aby jí odpustil. A jestli to měl někdy v plánu udělat, musela na něj čekat.
Čekat...jen čekat. I když znovu zabíjela, i když znovu ničila. Přes to všechno však nebe nehodlalo otevřít svá vrata a poslat jejího anděla na zem. Ne...nechtělo. Protože bytost jako ona si nezasloužila jeho pomoci.

Už několikrát...několikrát si vymazala vzpomínky. Toužila po tom být normální. Nemyslet na ty hrozný věci, který dělala. Jenže on to nepřipustil. Vždycky jí vrátil obrazy křičících umírajících lidí do mysli, aby se na ně dívala. Znova a znova. Copak mohl být nějaký způsob, jak se toho konečně zbavit?

Tehdy, když přišli, se znovu změnila.
On se naštval, nedovolil by nikomu, aby ho plně ovládl. Ale ona byla proti. Chtěla, aby jí zabili. Chtěla, aby jí ho vyjmuli. Chtěla za svým andělem.
Nenechal se. Použil její tělo jako médium. Jeho menší podoba tvořící se skrz naskrz dívčino tělo vytvořila na ústech svou mužů jen slabý úšklebek.
,,Já...prohraju. Vím to, protože chci. Ale potom...potom mi už musíš odpustit. Prosím..."

Byl v konci. Nedokázal se ubránit dvěma útočícím nepřátelům a zároveň své hostitelce.
Podlehl.
Konec velkého zvířete se rychle blížil. Stejně tak jako konec mladé kunoichi.
Co teď? Přijme jí vůbec ještě? Po tom všem, co se stalo?
Nechtěla znovu zůstat na zemi. Ne...chtěla za ním. Protože...on byl to jediné, co doopravdy měla.
Buď Nebe nebo Peklo. Co z toho? Mohla vůbec ještě požadovat zelené louky? Po tom, co objevila veškerou temnotu v sobě?

Ta bolest...nedala se vydržet. Ale ona musela...chtěla...byla to jediná cesta, jak být vysvobozená. Zase volná. Volná...vždycky si přála něco takového pocítit. Může vůbec ještě?
Před očima se jí objevily znovu ty nevinné obličeje. Ta bolest v očích...ne..ona nemůže...vždyť je vrah. Jejich krev spočinula na jejich rukou jako pyl na nožičkách malé včely.
Co teď?
,,Já chci...za tebou...prosím."

Rudé plameny ožehávající celé její tělo. Krutá palčivá bolest procházející jejím já.
,,Copak jsem si tím neočistila duši?"
Spadla na tvrdou podlahu. Jenže zvednout se nechtěla...netoužila vidět místo, kde se teď nachází.
,,Jen pojď, Fuu, už jsme na tebe čekali."
Věděli, že tu skončí. Stejně tak jako to měla vědět ona. Jenže...teď už se nedalo vůbec nic dělat. Nezbylo po ní nic. Zhola nic.

,,Anděli...proč?"
Proč? Protože lístek růže jím darované se odlomil. Stačil slabounký větřík a byl pryč. Stejně jako její víra v něj.