Ještě nezmizela ze světa láska - 17. kapitola - Vyprávěj

Taya si lehla na záda. Ten den byl nádherný, i s těmi drobnými nehodami. Nějak ale nemohla vyhnat z hlavy tu vidinu mladíkova těla zbaveného šatů. Bude určitě starší než ona. Proč by se měl zahazovat s dcerou farmáře? Byl to jistě bojovník. Co by jinak dělal sám uprostřed krajiny? Pro obyčejného člověka je i cesta kolem vodopádů nebezpečná. I když… ona nikdy nebyla právě poslušné děvče. Přírodu milovala, a když mohla, toulala se.
Bylo by příliš troufalé zjistit, jestli k ní něco cítí? Ženy to obvykle nedělaly, ale ona si chtěla uchovat aspoň malou naději. Snad se neurazí. Podobnými myšlenkami se zaobírala celou noc.

Otec se netvářil právě přívětivě, když viděl svou mladší dceru stát na nohou a cizince ji podpírat. Rozhodl se, že si s ní k večeru promluví. Emi byla ve městě a Chiko s matkou se zdržela na procházce. „Vrátíme se včas,“ prohlásila Taya omluvně a pobídla Gaaru, aby přidal do kroku.

Červenovlasý mladík usedl do trávy, když děvče opřel o strom. Nechtěl ji obtěžovat. Hleděl na nebe a přemýšlel. Culíkatá sbírala odvahu k tomu odvážnému kroku. „Nechceš jít sem? Samotné je mi tu smutno.“ Nadechla se a vyhrkla: „A odtud je na mraky taky dobře vidět!“ Tón jejího hlasu ho zarazil, ale zvedl se.
Nevěděla, jak začít, nikdy nic podobného nedělala. „Ty sny… máš je pořád?“ Přikývl a znovu bylo ticho. „A o čem přesně se ti zdá?“
„To není nic pro tvé uši!“ odbyl ji.
„Mohla bych ti třeba pomoct!“ namítla.
Vzdychl a pak se jí začal svěřovat. „Stále se to opakuje. Stojí tam postava, muž, válečník. Strašně nepřirozeně se směje a lidé kolem něho umírají. Nevím proč, ale… mám pocit, že toho člověka znám.“
„Ach tak. To je ale strašné!“
„A v těch snech,“ pokračoval. „Musím tam stát a na všechno se dívat. Nevím, co to se mnou je. Nevím, kdo jsem, ale ten muž z poslední vize mi říkal pane.“
Dívka se otřásla. Možná pochází z bohaté rodiny. Jestli ano, měla by na něho přestat myslet. Všiml si její reakce. „Je ti zima?“ zeptal se ustaraně. Zavrtěla hlavou, ale to už přes ni přehazoval svůj plášť a tiskl ji k sobě.
„Víš, napadlo mě… ta tvá záhadná tykev. Mohly by v ní být odpovědi.“

Ukončili procházku předčasně a vrátili se do chaloupky. Poslední kus cesty ji Gaara nesl v náručí. Donesl tykev do kuchyně a přistrčil ji mezi sebe a sedící Tayu. Odklopil víko. Byl v ní jen písek. Ponořil do něho ruku, ale nenahmatal vůbec nic. Pak nechal pár zrnek proklouznout mezi prsty, modře se zatřpytila. Všimli si toho oba.
„Nikdy jsem nic takového neviděla,“ přiznala hnědovláska popravdě a přitom se naklonila nad tykví. Obrátil se k ní a chtěl něco říci, ale místo toho se jejich rty spojily. Zamrkal, vypadal vyděšeně. Okamžitě se od sebe odtrhli.
„Nevím, co to je.“ Ukázal na písek, který se třpytil světlounkou září. Do dveří vstoupila Emi. Taya si myslela, že se zrovna vracela, ale tón, kterým pronesla onu větu, ji utvrdil v tom, že musela vidět, co se tu odehrálo.
„Tayo, doprovodíš mě?“