Zapomenuté dědictví: Odvrácena strana klanu Hyuuga, 1. díl

Kop pravačkou. Úskok. Kryt. Naznačení pohybu doleva. Úder vpravo. Zásah. Další úder. Zásah. Protivník padá k zemi.
„Správně Valcame, jen tak dál. Jsi na správné cestě naučit je Juuken. Pamatuj si, je to základ našeho stylu boje. Nejen naše oči, ale i způsob jakým bojujeme a jakým se pohybujeme o nás vypovídá, že patříme ke starobylému klanu Hyuuga. Stále musíš vědět kam patříš a za co bojuješ. Bez toho jsi v boji ztracen,“ řekl Hanashi zatímco malý Valcam dál procvičoval základy bojového umění patřícího k dědictví Hyuugů.
Najednou se rozletěli dveře do tělocvičny a dovnitř vniklo několik mužů. Jejich obličeje se rozplívali v mlze, která začala zaplňovat místnost. Náhle se mlha změnila v oheň a celá místnost byla zaplavena plameny, které se sápaly na malého chlapce... „Není úniku, není úniku,“ problesklo mu hlavou.

Valcam se s trhnutím probral ze sna. Pot mu stékal po tváři. Cítil jak mu tvář ovívá jemný noční vánek. Bylo v něm cítit moře.
„Byl to jen sen,“ uklidňoval se v duchu a přitom si rukama zajel do vlasů, „byl to jen sen, už se to nevrátí.“
Vstal z postele a přešel k oknu. Venku svítil měsíc a jeho světlo zaplavovalo vesnici, ležící na okraji moře, takže tmavě modrá hladina se třpytila jakoby byla poseta tisíci drahokamů.
V přístavu pod oknem právě jeden námořník obral druhého v kartách o peníze a vypadalo to, že co nevidět vypukne rvačka. Na molu o kousek dál probíhalo nakládání jedné z lodí, takže ve vesnici byl čilý ruch i v tuto pozdní noční hodinu.
Valcam se zhluboka nadechl a začal se oblékat do šatů. Černé kalhoty, černá košile, opasek s kunai a šurikeny, čelenka se znakem Listové, který byl přeškrtnutý, a nakonec černý plášť s červenými obláčky. Ze stolku si ještě vzal prsten se znakem santai a nasadil si ho na ukazováček pravé ruky. Teď byl připraven vyrazit splnit úkol, který mu byl zadán...

Slunce se pomalu začalo šplhat nad obzor a příroda se začala probouzet pod životodárnými paprsky žlutého kola na obloze. Valcam seděl na skalce poblíž cesty a pozoroval horizont na západě, kde se cesta ztrácela mezi stromy. Po chvíli se mezi jehličnany objevila silueta.
„Konečně,“ pomyslel si Valcam, vstal a lehkým krokem šel naproti té postavě v dálce. Po chvíli bylo poznat, že neznámý má na sobě stejný plášť jako Valcam, doplněný o velký slaměný klobouk.
„Kakuzu, co ti tak dlouho trvalo? Příště půjdu a udělám to sám,“ řekl Valcam, když se přiblížil k té osobě, která vypadala téměř jako on, jen byla o něco vyšší a obličej měla zahalený rouškou, takže byly vidět jen oči.
„To se tě netýká. A jestli budeš mít nějaký připomínky, skončíš jako ti před tebou – pět stop pod zemí,“odpověděl nevrle Kakuzu.
„Ehm, nejsem přesvědčen o tom, že bys byl schopný mě zabít,“opáčil Valcam.
Kakuzu se nadechoval k odpovědi, ale v tom mu Valcam naznačil ať je potichu.
„Někdo tě sledoval.“