Rok uplynul, větší bolest přišla...

JSEM TU UŽ ROK! Bojte se, třeste se!

Postrčila papír k němu. Uchopil ho do rukou a zamyslel se.
„Co na to říkáte?“ usmála se. Tužku si zastrčila za ucho a vystrčila tím neposedný pramínek černých vlasů. „Mohla bych to sice ještě trochu vylepšit. Protáhnout tuhle čáru, střetla by se s touhle, ale to by vypadalo moc přeplácaně. Nebo chceš snad, aby postavy vypadaly jinak, než dříve?“ Muž jí neposlouchal, zamyšleně hleděl na nový obal své knihy, který ho ale vůbec nezajímal. Pohled mu zabloudil na kalendář. „Jiraiya-sama, vy mě vůbec neposloucháte,“ rozčílila se dívka.
„Cos říkala, Name?“ Dívka si založila ruce na prsou. „Promiň, neposlouchal jsem tě,“
„To se dalo čekat,“ prohodila naštvaně. „Říkala jsem si, jestli to nechce nějak vylepšit... Aby to bylo modernější,“ Zavrtěl hlavou. „Jak chcete,“ pokrčila rameny.
„Pro dnešek končíme?“ zamumlal. Přikývla. „Dobře, uvidíme se zase zítra...“
„Jiraiya-sama, vždyť jsem vám říkala, že zítra nemůžu. Až pozítří,“ namítla dívka.
„Promiň!“ pousmál se chabě. „Takže... Pozítří,“ Name nad tím zavrtěla hlavou, vzala své kreslící pomůcky a vyšla ven. Jiraiya slyšel klapnutí dveří. Podíval se na hodinky a zamračil se. Už před hodinou měl být někde jinde. „Zatraceně,“ utrousil. Založil ruce do kapes. Vyšel na vzduch. Pršelo. Naštěstí byl jen chvíli od místa určení. Městem prošel v klidu, když se dostal za její brány, rozeběhl se. V myšlenkách byl zase ten malý chlapec, ten čerstvý Shinobi, který právě opustil lavice Akademie, teď se mohl stát hrdinou!

Seděl na schodech Akademie. Smál se na všechny kromě sebe, za chvíli je měli rozdělit do týmu. Kus od něj seděl Orochimaru, vypadal jako had. Povahově byl hodně podobný hadovi.
„Zdravím,“ Kolem nich prošel jejich učitel. „Pojďte dovnitř,“ zasmál se. Dívky, které stály u stromu, se na něj posměšně dívaly. Jejich učitel byl vážně šašek.Kolem Jiraiyi se procpali skoro všichni a on jako poslední vkráčel do třídy. „Když už jsme tu všichni, tak vás roztřídím do týmů, ve kterých budete plnit mise,“ Jedna ze studentek se pohrdavým pohledem měřila Jiraiyu. „Doufám, že nebudu s ním,“ zašeptala své spolusedící. Jo, byla to Tsunade. Vnučka Prvního a strašně namyšlená holka. Měl úplně stejné přání jako ona. Doufal, že nebude s ní.
„Tsunade, Orochimaru a Jiraiya,“ Jemu přání nevyjdou...

Zamyšleně se díval na cestu, která se před ním klikatila. Spěchal, musel to stihnout... Vždycky všude pozdě, pomyslel si s úsměvem.

Zamračeně se díval na jejich senseie. Ten se na něj díval úplně stejně. Orochimaru seděl na schodech a Tsunade někde běhala. „Zase jsi přišel pozdě! To je potřetí v tomhle týdnu!“
„Ale sensei, je přeci teprve středa,“ Tsunade se zase odněkud vynořila. Byla všude první, ale první mizel on.
„No právě,“ Jeho hlas byl již klidný. „Vraťme se zpátky k tomu, co jsem vám předtím říkal,“

Ale přeci jen měl toho staříka rád. Heh, bylo toho tolik, co by mu chtěl říct... Čím by mu snad dokázal svou touhu stát se hrdinou! Jenže to už nejde. Už neuvidí staříkův zamračený výraz, když jako malý udělal nějakou hloupost. Neuvidí jeho úsměv, který pokaždé věnoval Tsunade, když se jí něco povedlo. Nadržování, myslel si tehdy... Ale ona byla vážně lepší než on... Žádné nadržování... Stařík byl spravedlivý, jako nikdo před ním. Byl to vážený Hokage a výborný sensei. Chyběly mu ty časy, ze kterých tak náhle vyrostl. Chtěl být zase tím malým chlapcem z Akademie. Chtěl, aby tu Orochimaru byl jako jeho přítel... Nikoliv nepřítel, kterého musí zničit... A tohle samé se stává Narutovi... Je to, jakoby byli příbuzní. Dědeček a vnuk... Nebyl tak dobrý děda, jako Třetí Hokage...

Seděla mlčky v kanceláři. Podepisovala hory papírů, které jí tam Shizune přinesla to ráno. Ruka jí začala bolet z toho neustálého psaní, podepisování. I oči začínaly být unavenější z každodenního čtení zpráv, dopisů...
„Tsunade-sama?“ Ani si neuvědomila, že někdo vešel do její kanceláře. Bradu měla podepřenou rukou a dívala se na strop. Tak tady seděl jejich sensei každý den. Hm, jak ona nesnášela tuhle děsivou práci.
„Co se děje, Shizune?“ zavrčela naštvaně. „Neseš mi snad další dopisy, dokumenty, nebo snad něco jiného?“
„Promiňte, Tsunade-sama, nevěděla jsem, že nejste ve své kůži.“ zamumlala. „Ne, nenesu vám žádné dokumenty.“
„Tak... Co potřebuješ?“ Shizune se na ni nervózně podívala.
„Nic, jen jste chtěla, abych... Vám připomněla, že dneska je to další rok od smrti Ctihodného Třetího,“ zašeptala. Tsunade se zarazila. Další rok...
„Promiň, zapomněla jsem,“ Odložila papíry stranou a postavila se. Únavou se jí podlamovaly nohy. Musí tam jít! „Donesla bys mi prosím, květinu?“ Požádala ji. Shizune se na ni udiveně dívala.
„P-prosím?“ Tsunade se zamračila.
„Pohni kostrou!“ zavrčela na ni pobaveně. „Samozřejmě, že prosím,“
„H-hai, Tsunade-sama!“ Pousmála se. Nikdy před ní tady nebyl takový rázný Hokage jako ona.

Stáli před budovou Hokage. Orochimaru, jako vždy seděl v ústraní a Jiraiya tam zatím ještě nebyl. Jo, ten vždycky chodil pozdě. Tsunade uslyšela výkřik a podívala se na původce. Jiraiya proběhl kolem jedné paní a “omylem“, jak on sám rád říkal, jí shodil na zem. „Je tu sensei?“ Zavrtěla hlavou a dál si ho nevšímala. Aspoň jednou neměl průšvih.
„Jiraiyo!“ ozval se křik. Orochimaru protočil oči v sloup. Jak viděla, ta žena si stěžovala... V tu chvíli jí Jiraiyi nebylo ani trochu líto. Měl, co si zasloužil...
„Já jsem nic neudělal,“ bránil se chabě.
„Ne? A to byl snad tvůj klon?“ Jiraiya se zašklebil. „Nechceš mi tvrdit, že používáš stínové klony k takovým hloupostem?“
„To jsem neřekl.“ odvětil pobaveně.

Nikdy nepochopila, proč ho tak bavilo vytáčet jejich senseie? Byl to snad nějaký sport, kdo ho dřív naštve? Hm, ať tak, či tak, je to jedno.

Seděla na hlavách Hokage, zamračeně se dívala na Konohu. Stmívalo se, jemné červánky putovaly po obloze. Vesnice se ukládala ke spánku a ona si tam jen seděla. Nevykazovala žádné známky únavy.
„Zdravím, Tsunade-hime,“ Za ní se ozval hlas jejich senseie. Udiveně se na něj otočila.
„Sensei, jak víte, kde mě hledat?“ Vyvalila na něj oči. „No co, mě je to jedno,“ mávla rukou, když se Sarutobi neměl k vysvětlování.
„Stýská se Ti po dědečkovi?“ zeptal se po chvíli ticha. „Neboj, nikomu to neřeknu,“ Nikdy o něm nesmýšlela jako o typu člověka, kterému by se mohla svěřit...
„Tak trochu, někdy přemýšlím, co pro něj titul Hokage vůbec znamenal...“
„Víš, Tsunade, titul Kageho, ať je to Hokage, Kazekage, nebo někdo jiný... Znamená pro každého něco jiného,“
„Co znamená ten titul pro vás?“ zeptala se ho tiše.
„Pro mě? Ten titul, by mi dovolil se starat o vesnici mnohem víc, dokázal bych se o všechno postarat, i když by to znamenalo obětovat svůj soukromí život,“
„Aha,“

Už chápu, sensei. Co ten titul znamenal pro něj, ale i pro vás...

Kráčel lesem, větvičky mu praskaly pod nohama. Nespěchal... Zrovna teď ne. Cestoval sám, po dlouhé době... Černé vlasy plály za ním, hadí oči prozkoumávaly terén, kterým šel. Zrovna teď nepotřeboval potkat nějakého cizího Shinobiho... Neměl náladu s někým bojovat a už vůbec né sílu... Sasuke se jeho tělem stát ještě nemůžu, je moc brzo. Zaslechl, jak za ním někdo běží. Neotočil se.
„Řekl jsem ti, že tam musím jít sám, Kabuto,“ zamračil se. Proč za ním pořád běhá jako pejsek? „Nebo ne?“
„Říkal, ale měl jsem o vás strach, Orochimaru-sama,“ zahuhlal sotva zřetelně. „Nemáte své léky,“
„Nepotřebuji žádné hloupé léky!“ zavrčel unaveně. „Jdi s něma do háje!“
„Orochimaru-sama, uvědomujete si, co se vám může stát? Už jste týden neměl své léky!“
„No a co? Nepotřebuju je, jak vidíš,“ zavrčel na něj. Proč se o něj musí sakra tak moc starat? Je sice pravda, že mu pomáhají, ale on ho tu nechce!
„Pane, vezměte si je a já vás nechám být,“ slíbil Kabuto a falešně se usmál. Orochimaru zavrtěl hlavou.
„Tam kam jdu já, tak tam nemůžeš... Nechtějí tě tam...“ zasmál se hrdelním smíchem. „Konoha už dávno není tvým domovem, Kabuto,“
„A vaším snad ano? Sensei, zatknou vás!“
„Jsi si tím nějak jistý, Kabuto,“
„Pane,“ Orochimaru mu zmizel z dohledu... „Vraťte se!“

Seděli v kanceláři Hokageho, jejich sensei seděl za stolem a měřil si je uznalým pohledem.
„Vyrostli jste,“ poznamenal váhavě. „Stali jste se výbornými shinobi, jak jste zajisté chtěli,“ V tu chvíli vyhledal Orochimara a podíval se mu do očí. To on to chtěl...
„Pane, vždyť to my víme,“ zasmál se Jiraiya.
„Tys nevyrostl ani trochu,“ poopravil své tvrzení Hokage. Tsunade se začala smát a Jiraiya se ušklíbl. Zasedl si na něj, to si tenkrát myslel.
„Můžeme už jít?“ zajímal se Orochimaru. Nebyla mu příjemné tam jen stát, mohl by přeci dělat na své výzkumu, místo toho tady stojí...
„Kam spěcháš, Orochimaru?“ zajímal se Hokage.
„Potřebuji si něco zařídit, pane,“ pokýval hlavou. Nevěřil mu...

Vzpomněl si na to, jak se s ním setkal na hřbitově. V tu dobu přišel o rodiče, o všechno. A on ho ale bral jako dospělého, sobě rovného. Nikdy to neřekl nahlas, ale jejich sensei byl nejlepší, kterého si mohli přát...

Sedí u hrobu svých rodičů. Do vázy dáva květiny, které natrhl cestou na hřbitov. V hlavě mu zní dvě slova, názvy. Máma, táta. Pomocí rukou se dostává zpátky na nohy. Pohledem přejede náhrobní kámen, na chvíli se zastaví na vyrytých jménech. Už nikdy je neuvidí, proto jim tady, na tomhle místě slibuje jednu věc. Bude z něj dobrý shinobi. Otáčí se k odchodu, ale do oka. Kůže, hadí kůže, ale tahle byla jiná... Bílá...
„Zdravím tě, Orochimaru,“ ozval se za ním klidný hlas jejich senseie. Mohl by se ho zeptat, co je to za druh hada...
„Pane,“ kývl hlavou. „Jakého hada je tato kůže?“ podal mu ji.
„Bílého, velmi vzácného, samozřejmě... Znamená koloběh... Kdes ji našel?“ Ukáže rukou na hrob.
„Je mi jich líto,“ Orochimaru zavrtěl hlavou.
„Byli to hrdinové, pane...“

To bylo poprvé, co mu někdo otevřel oči a bílý had se stal jeho symbolem... Neuvědomoval si to, ale měl toho staříka vážně rád...

Déšť dopadá na jejich hlavy. Stojí u náhrobku, na kterém je jméno... To jméno, které zná každý... Třetí Hokage padl před několika lety. Jeho studenti se tu sešli, i když jeden z nich mohl za jeho smrt... Tiše, nerušeně se dívali na ten chladný kámen. Drželi své emoce uvnitř. Není čas pláče, není čas bědování.. Takhle by je jejich sensei rád viděl, zase jako tým. Zase spolu... Nedomlouvali se, ale přišli tam...všichni tři tam přišli... Odbije půlnoc a z nich budou zase nepřátelé, na život a na smrt...