Dcera Jashinova - 13. kapitola - Pochybnosti

„To dítě je namouduši divný!“ svěřil se loutkář Zetsuovi. „Když je rozrušená, mění barvu očí. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby jí najednou narostly křídla, nebo jí vlasy začaly znenadání světélkovat.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal: „Navíc se mi zdá, že je nějaká moc vyspělá.“
„To bude Hidan štěstím bez sebe,“ podotkl kanibal.
„Jasně! Komu by se nelíbilo mít geniální dítě?“ uchechtl se Sasori. Případ Prtě mu nepřestával vrtat hlavou. To dítě ho doslova fascinovalo.

Zetsuovi se rozhovor s loutkářem po několik následujících hodin rozkládal v hlavě. Došel k poněkud překvapujícímu závěru, a jakmile měl příležitost, o svém podezření červenovlasému řekl.
Sasori na něho vykulil oči. „Já že žárlím? Ty ses pomátl na rozumu!“
Kanibal se pochechtával. „Nemůžeš popřít, že ti vadí, jak je to dítě chytrý!“ vynesl dvoubarevný ninja trumf.
„Jenom mi to neleze do hlavy, to je všechno!“ ohradil se, možná až příliš prudce. Zetsu se uchechtl. Takže se nemýlil!

„Ble ble ble!“ Deidara poulil oči a šklebil se na holčičku.
„Chceš ji rozesmát nebo vystrašit?“ zajímal se Kisame.
„Ani jedno. Nudím se,“ odpověděl mu blonďáček klidně a díval se, jak si ji žralok bere k sobě. „Ale no tak! Ta malá prostě…“ Na chvíli se zarazil, jak hledal slova. „Každej si jí musí zamilovat! Na tohle já mám náhodou nos!“
„Promiň mi tu upřímnost, Deidaro, ale tvému čichu jsem nikdy moc nevěřil.“
Prtě zatahala žraloka za plášť, aby ji postavil na zem a pomalými krůčky šla přivítat Hidana, který zrovna v té chvíli strčil hlavu do dveří. Holčička mu objala nohy a začala brebentit. Byl z toho celý naměkko. Ninjové se spokojeně pochechtávali. Od té doby, co dostal bělovlasý povolení na „domácího mazlíčka“, byl v sídle klid.

Sasori v duchu zuřil. On a žárlit? To se mu nestalo už dobrých… Ani ty roky už by správně nespočítal. Loutka nepotřebuje žárlit! Je prakticky nezranitelný, Šéf si váží každé jeho rady a u všech ostatních, krom Orochimara, ale kde tomu už je konec, si vynutil respekt. Jenže to dítě mu stále zůstávalo v hlavě, jako nepříjemná, nepatřičná myšlenka. Věděl, že ho bude jeho vnitřní hlas ponoukat, dokud to nezkusí. Neměl na vybranou… byl obětí sebe sama.

Pozoroval hrající si děvčátko. Pokynul jí, aby šla za ním ven. Holčička šouravými krůčky následovala loutkáře před sídlo. Usadili se do trávy. „Ehm… není tu třeba něco, co bys mi chtěla povědět?“ Bělovlasá zavrtěla lehce hlavou. „Dobrá. Podáš mi ruku?“ Přitiskl svou dlaň pevně k té její, a o chvíli později tak učinil i s druhou rukou. Cítil, jak mu hoří paže. To dítě uvnitř celé hořelo a teď ho propalovalo zevnitř, cítil ten žár. Ucukl. Dívenka se na něho dívala pořád stejně klidně. Sáhl po papírku, aby si rychle něco zapsal. „Není… není ti vedro?“
Usmívala se a to ho děsilo. Zvedl se a pomohl jí také vstát. Požádal ji, (poroučet se po předchozí zkušenosti neodvážil) aby došla ke stromu, který od nich nebyl moc vzdálený. Pomalu se k němu dobelhala, chůze jí dávala zabrat, na těch hůlkovitých nožkách nebylo snadné stát. Pozoroval ji a dělal si popisky. Když k ní pak došel, postavila si hlavu. „Dej provázky!“ zabručela.

Deidara udýchaně vyhrkl: „Nikde není! Hidan nás přetrhne!“
„Snad to nebude tak zlé,“ těšil ho Kisame. „Díval ses venku?“ Zavrtěl hlavou a snažil se popadnout dech. Kisame ho podepřel a společně se vydali před sídlo.
Když se blížili k louce, naskytl se jim velice zvláštní pohled. Dvě postavy, vysoký muž a malinké děvčátko stojící naproti sobě a tahající za provázky, drobné, ale pevné modré nitky. Děvčátko nadšeně ječelo a Sasori se šklebil, snad dokonce usmíval.
Kisame vzal Deidaru kolem ramen. „No není to pěkné? Oni si spolu hrajou!“ Byl to pohled pro bohy.