Elitní Ninja II - Osvobození ocasích démonů [9]

Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale nemohl jsem najít inspiraci, přeji příjemné čtení a snad přiště nebudete tak čekat.
PS:Tento díl bych chtěl věnovat Kaia-chan, protože me konečně rozhoupala, abych něco napsal.

Zek stále tupě zíral před sebe. Myslel stále na tu dívku, se kterou se před chvíli setkal.
„Ani mi neřekla své jméno...“ přemýšlel.
„Zeku, jsi v pořádku?!“ ozval se Abaku.
„Jo, nic mi není.“ řekl Zek, když k němu Abaku doběhl.
„Kdo to byl?“ zeptal se Zeka.
„To nevím, ale měla čelenku skryté Kamenné vesnice. To je teď ale jedno. Co Naruto?“ zeptal se.
„Nic nového. Je v bezvědomí...“
„Sakra...“ zaklel Zek.
„S ním si teď nelam hlavu, musíme splnit svůj úkol.“

Vstoupili do neosvětlené místností. Nebylo vidět metr před sebe. Abaku udělal několik pečetí a celou místnost zalilo slabé světlo, to však stačilo. Byli v dlouhém tunelu, vypadalo to, že tu není ani živáčka. Zek přemýšlel, jak se sem dívka dostala, ale rychle to pustil z hlavy, protože ucítil neuvěřitelnou sílu. Aniž by si to uvědomil, nohy táhli hlouběji do tunelu. Zastavil se až na samém konci. Ze zdi vyčnívala obrovská socha, když si ji Zek prohlédl, naskočila mu husí kůže. Okamžitě poznal zdroj té síly.
„Co je to?“ zeptal se Abaka, který šel za ním, zmámen stejnou silou.
„Medium, v kterém jsou zapečetěny Bijuu. Tu sílu co cítíš, je jejich chakra, prosakující ven.“ řekl Abaku s klidem.
Zek zíral na sochu s pusou otevřenou dokořán. Taková síla... Byla až neuvěřitelná.
„Co přesně se od nás tady očekává?“ zeptal se trochu nejistě Zek.
„Vypustit je ven.“ řekl opět klidně Abaku.
„A jak to máme asi udělat? Když takováhle síla je cítit, když jsou uvnitř, pouhé zhmotnění, by nás mohlo stát život!“ uvědomil si Zek.
„Já vím, musíme jednat rychle. Jakmile uvolníme tu sílu a pustíme ji na svobodu, musíme odsud vypadnout.“
„A proč bychom ji měli pouštět? Proč jí neovládneme s touhle silou, by byli podobní nepřátelé jako Akatsuki zničeni raz dva, navíc by bylo úžasné ovládat tuhle nadpozemskou moc...“ rozplýval se Zek. Abaku přivřel oči. Přemýšlel.
„Tahle síla,“ mluvil pomalu a tiše, „je naprosto neovladatelná. Proč si myslíš, že je tady zamčená a Akatsuki ji nevyužili? Báli se toho. Navíc ta socha je k užitku, pouze pokud má v sobě všech devět Bijuu. A devátý je stále na svobodě.“ řekl Abaku.
„A proč jí pouštět na svobodu, když je tak nebezpečná?“ zeptal se Zek.
„Bijuu jsou tak mocné bytosti, že v dávných dobách, byli považováni za bohy. Řekl bych, že na tom něco bude. Protože, když je Akatsuki začali chytat, svět přišel o obrovskou zásobárnu chakry. Každý Bijuu, či Jinchuuriki vypouští do okolí obrovské množství chakry. Z této chakry pak žije samotný svět. Ovšem, kdyby tu zůstali déle, chakra, kterou již vyprodukovali, by dříve nebo později došla a to by byla...“
„...katastrofa.“ doplnil ho Zek. „Už tomu rozumím. Takže, jak je máme pustit na svobodu?“
„Musíme zničit tu sochu.“ řekl Abaku opět svým obvyklým tónem.
„Předpokládám z bezpečné vzdálenosti, že?“
Abaku přikývl.
„Tak to bude problém, nemám žádné jutsu... jedině snad...“ Zek se podíval na své dlaně.
„Přesně, použij ten meč.“ potvrdil jeho myšlenku Abaku.
„A kam jí mám zasáhnout?“ zeptal se. Abaku si pořádně prohlédl sochu. Zadíval se na jediné zavřené oko.
„Řekl bych, že toto bude nejslabší místo.“ řekl a ukázal.
„Fajn.“ přikývl Zek.
Vzduchem prosvištila čepel a zabodla se přesně do zavřeného oka. Okamžitě se ozval srdcervoucí řev. Zek se vylekal, když to ucítil. Padl na kolena.
Taková síla...! problesklo mu hlavou. Malá škvíra, která vznikla v oku, pukla a otevřela se přes celou sochu. Okamžitě z ní začala vycházet zář, která hrála všemi barvami.
„Musíme odsud vypadnout!“ zařval na něho Abaku a utíkal napřed. Zek sebou trhl a rychle vyskočil na nohy. Vyběhli ven z místností. Když vybíhali po schodech, záře zaplavila celý prostor. Pomalu ale jistě je doháněla.
To nestihnem...! uvědomil si Zek. Cítil, že je to těsně za ním. Kdyby to byl normální živý tvor, určitě by cítil jeho dech. Nepatrně se ohlédl. To co spatřil, bylo neskutečný. Nejsilnější síla, která kdy existovala, si po tolika letech věznění, chtěla vylít svůj vztek. Zek viděl svou smrt právě v téhle síle. Dřív, než se ho to však stihlo dotknout, celým jeho tělem na krátký okamžik projela ostrá bolest. Než si uvědomil co se děje, zjistil, že světlo zmizelo! Hned nato ucítil neskutečnou bolest hlavy a ztratil vědomí.

Zek ležel na měkké posteli. Měl stále zavřené oči, protože stále vnímal zbytky bolesti. Čekal až přestane, ale nátlak se nezmírnil ani trochu. Otevřel oči. Všude kolem něj byla tma.
„Kde to sem?“ zamhouřil očima. Rozsvítilo se světlo. Zeka zapálili oči a bolest se ještě zvětšila.
„Ty už jsi vzhůru?“ ozval se hlas, který doufal, že už nikdy neuslyší.
„Ty?!“ Zek se i přes bolest posadil na postel. Ode dveří se na něho koukal Kabuto, na tváři mu hrál zlomyslný úsměv, ale i vztek zároveň.
„Myslel sis, že se sem nevrátím? Jsem pro tuhle společnost velice důležitý, víš?“ mluvil šklebící se Kabuto podlézavým hlasem a přešel k posteli naproti Zekovi. Ten ho sledoval s odporem v očích, ale nemohl nic dělat, protože sotva dýchal.
„Musím uznat jsi docela dobrý, odrazit osm Bijuu pouze pomocí vůle... Naneštěstí nejsi tyhle schopnosti schopen používat, jak bys chtěl, což způsobilo poranění tvého nervového centra, abych přesný tvého mozku. Musí to být strašná bolest, viď?“
Zek se zamyslel nad tím, co řekl. Vybavoval si, co stalo v tom tunelu.
„Nicméně to nemění nic na tom, co si mi provedl před pár týdny.“ pokračoval Kabuto.
„Kdybys byl někdo jiný, zabil bych tě. To ale nejde, protože si na stejné lodi jako já. Takže naše účty vyrovnáme někdy jindy, souhlasíš?“ aniž by počkal na Zekovu reakci, cvrknul ho do čela. Zek ucítil neuvěřitelnou bolest. Spadl na zem a křičel bolestí. Kabuto se na něho chvíli koukal, poté se otočil a odešel z místnosti.

Zeka opět zalila tma. Když se znova probral. Zjistil, že není sám. Vedle něj na posteli seděl Naruto.
„Výborně, konečně ses probral! Spál si několik týdnů!“ vyjel na něj Naruto.
„To Kabuto...“ zamumlal Zek a znovu zavřel oči.
„Kabuto? Co je sním?“ zeptal se Naruto. Zek mu přelíčil vše, co se událo, když se probral poprvé.
„Ten parchant!“ zaklel Naruto.
„Když tě našli ležet na zemi, tvrdil, že jsi dostal nějaký záchvat! Má štěstí, že nikdo neví kde je!“
„Cože?!“ zeptal se Zek, kterého to zarazilo.
„Jo, už několik dní. Zřejmě opustil Kruh. A jak se vůbec cítíš?“ zeptal se Naruto trochu příjemnějším tónem.
„Jo, už je mi líp...“ zahučel Zek. V tu ránu se otevřely dveře a v nich stál Abaku.
„Tak tady jsi. Nesu zprávy.“
„Něco o Kabutovi?“
„Ne, týká se to Konohy.“ Zek i Naruto zbystřili.
„Pátá Hokage je mrtvá.“ řekl Abaku pomalu.
„Cože?! Jak se to stalo?“ zhrozil se Naruto.
„Nestabilita buněk. Její omlazovací jutsu si vybralo svou daň.“ informoval Abaku.
„Ta stará bába...“ řekl smutně Naruto. Vzpomínal na věci s ní spojené a ani si neuvědomil, že mu po pravé tváři stéká slza.
„Za týden má pohřeb, takže určitě bude možné, abyste tam vy dva šli.“ řekl soucitně Abaku.
„To není vše. Chtěl bych opustit Kruh a vrátit se do Konohy.“ řekl Naruto své přání. Abaku se zamyslel.
„Myslím, že by to šlo. Oba jste toho pro Kruh hodně udělali.“ řekl po delší odmlce.
„A ty Zeku? Půjdeš taky?“ zeptal se Naruto Zeka. Zek se na chvíli zamyslel. V Kruhu mu bylo dobře, ale bez jeho senseie, by to nebylo ono. Pak se na Naruta od srdce usmál.
„Vždy budu s vámi, Naruto-sensei.“ řekl hrdě Zek.

Pokračování příště!

všechna má fanfiction