Art is a Blast! Part 1

Kdykoliv se na mě někdo podíval, slyšel jsem pořád to samé. Špitali si to i křičeli nahlas, kamkoliv jsem šel a co jsem dělal. Tyhle řeči se za mnou táhly jako plíživý stín, který stále dává najevo svou přítomnost.
„Nevšímej si ho.“
„Vyhýbej se mu. Nebav se s ním. Radši na něj vůbec nemluv.“
„Viděla jsi jeho ruce? Je to zrůda.“
„Co je s nimi?“
„Má na nich další ústa.“
„A prý má i jedny na prsou!“
„Myslím, že právě proto nemá rodiče. Kdo by se chtěl starat o příšeru?“
„Vsadím se, že ho odstrčili hned po tom, co se narodil! Tohle přece nevznikne jen tak přes noc!“
„Jdi od něj dál. Nevíš, co ti může udělat.“
„Však si tohle zaslouží. Může si za to sám! Kdyby si tenkrát nechal ty ruce a hruď zašít, nebo aspoň něčím zalepit a zacpat, mohl s trochou štěstí být jako ostatní!“

Nebylo to od nich hezké. Nenáviděli mne a báli se mě. Byl jsem jiný, a to se jim nelíbilo. Nechtěli mne mezi sebe. Hnusil jsem se jim. Vyhýbali se mi.
Když jsem šel po ulici, přecházeli z chodníku na druhou stranu. Když jsem šel na hřiště, maminky braly malé děti do náručí a šly s nimi pryč. V knihovně na mne vždycky někdo s velkou nelibostí dohlížel, abych jim neponičil stránky, protože mi nevěřili.
Ve škole si mě učitelé vybírali pro ty nejzáludnější otázky, na které jsem nikdy nevěděl odpověď, ačkoliv jsem se poctivě učil, víc než všichni ostatní, a pořád jsem byl v knihovně a hledal správné odpovědi. To mělo za následek jen další nenávist a nemělo to žádný pozitivní vliv na studium.

Tohle bolelo. Ale úplně nejhorší ze všeho byly jejich pohledy. Byly plné odporu, čiré nenávisti, která vznikla z toho, že nejsem jako oni. Kdykoliv se na mě dívali, viděl jsem je. Někdy se skrývaly za zdánlivým soucitným pohledem, někdy byly schované za tmavými brýlemi, občas skryté v jiném výrazu, ale vždycky tam byly. Propalovaly mne, občas se mi zdálo, že mi vidí až do morku kostí.

Vlastně ne. Ještě tu byla další věc, kterou jsem nenáviděl. Byli tu moji spolužáci. Tenkrát jsem chodil na Akademii a tajně doufal, že bych se mohl stát dobrým ninjou. Moji spolužáci si to ale nemysleli. Posmívali se mi, protože jsem nikdy neměl rodiče a byl jsem divný, brali mi věci, schovávali je na nedostupných místech a nutili mě, abych je pak hledal a dělal jiné potupné věci. Svalovali na mě vinu za úplně všechno, ale protože jsm byl jediný, kdo to popíral, a navíc jsem byl divný, učitelé mi nevěřili a dostával jsem kvůli nim tresty za věci, které jsem neprovedl. Tenkrát to ještě nebylo tak strašné, protože to, co bylo nejhorší, přišlo až později.
Začali mě mlátit. Nejdřív mě jenom párkrát praštilo několik největších frajírků ze třídy, většinou ti nejoblíbenější a nejsilnější. Pak se k nim začali přidávat další. Ničili mi moje učebnice a věci, čekali na mě za školou a pak mě surově zbili, až jsem měl po celém těle modřiny a na oku monokly a nezmohl se ani na odpor.
Tvrdili mi, že když zakřičím a odprosím je, aby byli tak hodní a přestali, tak mě nechají. Jenže takovou radost jsem jim udělat nemohl. Určitě by to nepřestalo a jen by si dokázali, že nade mnou mají absolutní vliv. Takže jsem ze sebe po celou dobu nevydal ani hlásku. Občas jsem se jim zkusil chabě bránit, ale nemělo to smysl. Bylo jich vždycky víc a byli mnohem silnější. A ostatní jen přihlíželi, protože se báli vzdorovat, aby se z nich nestala další oběť, nebo protože se jim líbilo, jak mi ubližují.

Nikdy jsem nikoho neměl. Svůj volný čas jsem trávil sám, nebo utíkáním před ostatními. Nenáviděl jsem se. Proklínal jsem svoje ruce, zavazoval si je obvazy nebo nosil rukavice. Ani v největším horku jsem si je nesundával, i když jsem byl celý zpocený a rukavice či obvazy byly úplně mokré. Pořád jsem měl na sobě tričko, nebo aspoň další spoustu obvazů, která mi zakrývala celou hruď.
Často jsem litoval, že jsem si nenechal všechna ta ústa zašít, ale bál jsem se té bolesti a zároveň toho, že se to nepovede. Doufal jsem, že se prostě jednoho dne ztratí, že zmizí a budu úplně nový a stejný jako ostatní a celá tahle noční můra jednoho dne přestane, jako by to byl jen pupínek, který sám od sebe praskne, a bude po něm.
Moc dobře jsem ale taky věděl, že je to jen hloupost a takový už budu navždycky.
Dvakrát jsem se vydal za paní, která mi slíbila, že až budu chtít všechno zašít, tak mi pomůže, a dvakrát se vrátil dřív, než jsem tam vůbec došel.
Jednou jsem chtěl odejít z vesnice a žít sám, ale netušil jsem, jak bych si našel jídlo a kde bych bydlel. Neuměl jsem si představit, že bych jedl kořínky nebo nějaké bobule. Ještě ten den, kdy jsem si všechno sbalil, jsem si zase všechno vybalil a pak se skoro rozbrečel neštěstím.
A víc než tisíckrát jsem si uvědomil, že nepatřím mezi ostatní a nikdy nebudu.