Gaaro!Osud nelze změnit 23: kamenný náhrobek - (konec)

„Otoo-san! Otoo-san!“ Sotva čtyřletý chlapec s roztaženýma rukama bežel k muži stojícímu na velké pláni. Bylo to jediné místo ve vesnici, kterou pokrývala chabá zeleň.
Zrovinka zapadalo slunce. Byl to krásný pohled. Tolik plný vzpomínek a smutku.
„Otoo-san!“ Chlapec k němu konečně dorazil.
Zvedl hlavu vzhůru, aby se podíval do jeho tváře s prázdným, zamyšleným výrazem.
Chlapcovi pastelově zelené oči se smutně zúžily. Svěsil hlavu, že ho jeho otec neposlouchá a malou nožkou lehce kopl do kamínku před ním. Konečně tak upoutal mužovu pozornost.
Pohladil ho po modrých, inkoustových vlasech, které zdědil po své matce.
„Otoo-san, kdy se vrátí okaa-san,“ zeptal se chlapec tiše, aby nevyrušil tu podivnou atmosféru, která kolem panovala.
Gaara neodlepil oči od kamenného náhrobku, před kterým teď se svým synem stál.
Měla ráda tohle místo, protože tady rostly stromy a chabá tráva. Ona, ležící pod tím kusem kamenu, který je jediný co mu po ní zbylo.
„Ještě nějaký čas zůstaneme sami,“ odpověděl mu kazekage.
Konečně se odvážil podívat se na svého potomka. Byl její přesná kopie stejně jako jeho stejně stará sestra. Jen oči měli po něm, ale nehrálo to žádnou roli. Jeho dvojčata se pyšnila stejnými povahovými rysy jako jejich matka.
„Maminka nás nemá ráda?“ ozvalo se jím za zády smutným, jemňoučkým hlasem.
Holčička se stejnou barvou vlasů jako její bratr a staženými do dvou copánků se nechápavě dívala na svého otce, který se k ní otočil.
„Maminka vás miluje,“ odpověděl po několika sekundách.
Jako vždy když jeho děti položili některou z takových otázek, oči se mu zalily slzami.
„Tati ty pláčeš?“ vypískla holčička a vrhnula se ke Gaarovi. Objala jeho nohy, protože dál nedosáhla a zvedla k němu hlavu.
„Ne,“ odporoval. „Jen mi něco spadlo do oka.“
„A vrátí se maminka?“ Dožadoval se odpovědi jeho syn.
„Jednou jí určitě všichni zase uvidíme.“
Hřbetem ruky si otřel slzy a snažil se povzbudivě usmát na své ratolesti.

Vlasy modré jako inkoust kontrastovaly s bílým polštářem a dekou stejně jako bledá pleť.
Yuti si unaveně povzdechla a zatetelila se v peřinách. Nebavil jí neustálý odpočinek, který musela chtě nechtě podstupovat. Už to bylo vážné. Nemoc jí pomalu přemáhala a jí nezbylo nic jiného než zůstat ležet a čekat na konec. Měla dvě krásné, malé děti, milujícího manžela, měla celou skvělou rodinu.
Otřela si čelo od potu. Znovu měla horečku, když zakašlala bolelo to. Bylo to jako bodání nožů a krev, kterou pokaždé vykašlávala tomu dávala velkou věrohodnost.
„Myslím, že už mi nezbývá moc času,“ šeptla jednou večer, když Gaara seděl u její postele.
Sedával tam většinu času, hodně nedbal na své povinnosti kazekageho.
„Nemluv hlouposti,“ zakýval hlavou. „Uzdravíš se.“
Věděl, že to tak není. Že opravdu zbývá málo času, ale nikdy nechtěl dovolit, aby zhasl ten plamínek plamínek naděje.
Pohladila ho jemně po tváři a pokusila se o úsměv. Byl tak chabý, ale přesto šťastný.
Ano, byla šťastná. Za všechno co získala a co má. Nikdy předtím si nemyslela, že by se to mohlo stát. Ale každé štěstí si vybere svou daň. Dříve nebo později. Je jen na člověku jak se s tím smíří a jak moc velkou cenu je ochoten zaplatit.
Ona se smířila. Nenamítala nic na to, že onemocněla. Přála si sice žít takovým životem déle, ale nebylo to možné.
„Mám pro tebe nehezkou zprávu,“ oznámil po chvíli Gaara. Jeho výraz byl trochu nesouhlasný, jakoby jí to ani nechtěl říkat. „Uchiha Itachi zemřel.“
Yuti se nadechla. „Itachi?“ zašeptala potichu. „Jak zemřel?“
„Uchiha Sasuke.“
„Myslela jsem si to,“ Odvrátila trochu hlavu. „Nakonec to byl Itachi kdo mě opustil jako první. Tak jsem si to nepřála.“
Chytil jí za ruku, když jí slzy stékaly po tváři. Zemřelo mnoho jejích přátel, ale Itachi, ten byl neobyčejný.
„Prosím postarej se o naše děti, o všechno co jsme milovali.“ Otočila k němu náhle hlavu.
Za několik málo minut usnula. Byla tolik unavená, že už se dál nemohla udržet.
Kdo ale tušil, že se ráno už neprobudí? Že zůstane ležet v bílém povlečení s mírným úsměvem na rtech? Vypadala jako panenka. Jako hvězda. Jako princezna, která usnula hlubokým spánkem, ale ani princ jí nedokáže probudit.

„Zase jste mi utekli!“ káravý hlas se ozval několik metrů za zády kazekageho rodiny. „Je čas na koupel a spánek!“ Ukázala na oba prstem a děti se k ní bez remcání přiloudaly.
„Díky Temari,“ hlesl Gaara. „Přijdu vám dát dobrou noc.“ Usmál se na své ratolesti.
Držel se dokud tady někdo byl, ale jakmile se všichni vypařili, padl na kolena. Zabořil své prsty do řídké trávy a konečně nechal volný průchod svým pocitům.
Chodil tady den co den. Pokaždé to bylo stejné. Už několik měsíců. Pokaždé se ho zmocnila stejná vlna bolesti jakoby to bylo poprvé. Myslel si, že se to alespoň trochu zmírní, ale nebylo to tak. Stačilo se podívat na náhrobek se jménem. Vzpomenout si na vůni, hlas a nebo jen úsměv. Bylo to správné? Přišel o nejmilovanější osobu na celém světě. Nedokázal jí ochránit, postarat se o ní. Nenáviděla ho snad? Nevěděl. Netušil na co myslela, když umírala, nebo co se jí zdálo. Ale i přesto se usmívala. Položil na kámen květinu, kterou utrhnul v jednom ze skleníků. Postavil se na nohy s znovu si utřel slzy. Slunce už skoro úplně zapadlo, znamenalo to, že je jako každý den čas jít.
„Sbohem,“ zašeptal a otočil se zády k hrobu. „Sbohem navždy, Yuti.“