Gaaro!Osud nelze změnit 22: Její volání

Je naděje skutečná? Je to něco, co opravdu existuje nebo je to jen iluze, ve kterou my, bláhoví lidé s oblibou věříme? V mém srdci po celou tu dobu plál plamínek naděje. Stále tam byl, i když jsem si ho nejmíň uvědomovala. Byl tam i když jsem ho zadupávala a odepírala mu kyslík. Přetrpěl to a já jsem byla šťastná. Myslela jsem si, že když je má naděje se mnou, nemůže se nic stát.
Co když ale, z ničeho nic zhasne?
Dokáže mé srdce stále bít?

Bolelo to. Celé tělo jí pořád bolelo. Yuti si myslela, že to dokáže. Že za tři dny stačí dojít tam kam měla namířeno a zabránit něčemu, co nechtěla. Ale ten omezený čas, který měla utíkal rychleji než by kdo řekl. Byl jako střela, za kterou jste se stačili jen ohlédnout jak byla rychlá.
Když se konečně dobelhaly ke skrýši, kde proběhlo vyjmutí démona, byla už prázdná.
Jaké zklamání. Teď Yuti ležela nehybně na zádech velkého pavouka, který jí nesl hustým lesem.
„Zachytila jsem chakru, Deidary-san někde poblíž.“ Oznámil ten osminohý mazlíček.
Yuti neodpověděla, věděla co se stane když vyndají démona z hostitele.
Všechno to věděla. Nechala ho zemřít, oni ho nechali zemřít. Její přátele zabili někoho, koho ona milovala. Byli to nakonec opravdoví přátelé? Mělo vůbec ještě cenu dále hledat nebo jim být v patách? Sama si nebyla jistá co chce. Co má udělat. Necítila touhu po pomstě. Ne, nedokázala by se mstít. Ale bylo to správně?
Pořád někde uvnitř jejího nitra jí hřál malý plamen.
Naděje.
Třeba není mrtvý, možná ho někdo zachránil. Nebo něco nevyšlo. Ano, všechny tyto možnosti připadaly v úvahu. Plácla se dlaní do čela a narovnala se na zádech svého pavouka.
Jak moc to bolelo? Jak moc to svíralo srdce? Nedalo se to popsat. Emoce mísící se uvnitř. Strach, naděje, láska, bolest. Všechny ty pocity dokazující lidskost.
Jak dlouho cestovaly od té doby co naposledy Kari promluvila? Kolik to bylo minut co řekla, že zachytila Deidarovu stopu? Čas plynul tak jinak. Až moc rychle. Dokonce tak, že si to stačila sotva uvědomit.
„Támhle před námi,“ vyrušila jí Kari v přemýšlení. „Támhle někdo je.“
Yuti vystrčila dychtivě hlavu, aby se pokusila rozeznat přibližující se siluety.
Osm noh se přibližovalo velice rychle, takže už během několika sekund dokázala s jistotou říct, že mezi nimi Gaara není.
Pak to ale uviděla. Uviděla postavu ležící nehybně na zemi s ústy lehce pootevřenými. Vlasy se mu tetelily ve větru. Nečekala až Kari zastaví. Vyskočila z jejích zad a skutálela se tak po zemi.
Tvrdý úder do srdce. Tak to bolelo. Ne, jako prudké bodnutí nože, jehož čepel v ráně ještě několikrát otočíte.
Stála metr od jeho těla s očima vytřeštěnýma dokořán. Párkrát otevřela a zase zavřela pusu. Ani jí nedošlo, že kolem jsou i jiní lidé. Plačící blonďatý chlapec, stará dáma a plno dalších jejichž přítomnost zaregistrovala až tehdy, kdy někdo vykřikl
„Ten plášť! Akatsuki!“
Yuti bylo jedno jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé. Už ani nevnímala jejich výkřiky, nevěděla co říkají. Jen se rozeběhla k němu. Pořád doufala, že bude dýchat. Že otevře oči a pousměje se tak jako to dělával vždycky. Doufala, že jí to zahřeje a všechno bude v pořádku. Už žádná bolest ani žádné starosti. Žádné výčitky ani vzpomínky. Jen oni a budoucnost.
Došlo jí, že se jí zmocnil srdceryvný pláč. Takový, který utišil všechny kolem a donutil je překvapeně vyvalit oči. Třeba jim došlo, že jí na něm záleží, ale třeba to bylo úplně jedno. Vnímala, že stojí opodál a sledují to dění. Věděla, že stojí na místě. Když má na sobě ten zatracený plášť tak proč nezaútočí? Proč jí něco neudělají? Proč jí nezabijí? Proč jí proboha nezbaví toho utrpení?
Vlažné proudy slz máčely její tvář. Byl to nezastavitelný vodopád, padajících slz. Oči jí okamžitě opukly a tvář se zkřivila do bolestného úšklebku. Klečela tam, u jeho nehybného těla. Nemohl vědět, že je konečně s ním. Nemohl ani tušit, že teď leží na jeho hrudi a máčí mu ten oblíbený oblek. Ani nevěděl, že kříčí.
„N-ne,“ zavzlykala tiše. „Prosím ne. Není to pravda. Prosím probuď se.“
Skupinka opodál smutně sledovala toto divadlo. Nikdo z nich se do toho nemíchal. Konečně pochopili, že ona je přítel.
„Nechci zůstat sama!“ plakala dál do jeho hrudi. „Já-, já tě strašně moc miluju, víš! Strašně moc, tak jak si ani nedokážeš představit. Vždycky to tak bylo a já-, já tady nechci být bez tebe! Tak se prosím prober!“ Zacloumala s ním.
Ucítila na svém rameni čísi ruku. Byla teplá a příjemná. Cítila z ní ty pocity, kterými teď oplýval její majitel. Vzhlédla k němu a uviděla uplakanou tvář toho blond chlapce. Věnoval jí smutný, ale povzbudivý pohled. Klekl si vedle ní když ho chytla a ruku a odmítala pustit.
Měla chuť křičet, řvát, nebo něco rozbít. Udělat cokoliv čím by dala průchod té bolesti, která se v ní usadila. Nechtěla, aby tam zůstala, nechtěla to cítit, protože to bylo to nejhorší co mohlo v životě existovat. Měla pocit, že jí někdo vyrval její srdce a teď ho vítězoslavně drží v dlani a čeká až vydá svůj poslední úder. Ten ale nepřicházel. Ovšem každý další úhoz jejího životně důležitého orgánu byl bolestivější a bolestivější.
Cítila na sobě pohled toho chlapce, ale on nic neřekl. Věděl jak asi se cítí.
Oba ale vzhlédli když se k nim ztěží dobelhala vrásčitá stařenka.
Klekla si k jeho tělu naproti nim a položila své malé ruce na jeho hruď. Yuti ani nepostřehla její náhlou přítomnost. Stále plakala a ležela u něj. Tiskla jeho ruku.
Kolem ní se něco dělo. Hlasy a pohyby. Možná to bylo důležité, možná zbytečné, ale pro ni ani jedno nemělo smysl.
Začala si pobrukovat nějakou neznámou melodii. Tiše, mezi vzlyky a přerývavým dýcháním.
„Myslel jsem, že zapomenu tvůj hlas když ho dlouho neuslyším,“ ozvalo se jí u ucha.
Tělo pod ní se pohnulo. Dříve ještě bezvládná ruka opětovala její stisk.
Yuti vykulila oči, stále ještě zabořena do jeho hrudi, která se dmula dechem. Skutečně dýchal, mluvil a hýbal se. Byl naživu, opravdu byl živý. Bála se zvednout hlavu, aby nezjistila, že je to všechno jen sen. Měla strach, že se pak hned rozplyne a ona zůstane sama už napořád.
Měkké a chladné prsty jí jemně uchopily za bradu a pozvedly její tvář vzhůru.
Podívala se do těch milovaných, ale unavených, modrozelených očí.
Pořád tam byl. Svůj obličej kousek od toho jejího. Svět kolem se rozplýval, nešel zaostřit.
Nebylo to prostě možné. Točila se jí hlava z jeho dobře známé vůně, z jeho přítomnosti.
„Já-,“ začala, ale sama nevěděla co chce říct. Sklopila oči jako malá školačka.
Gaara jí nečekaně popadl a pevně stisknul. Vlepil jí polibek do vlasů.
„Měla jsem strach,“ zavzlykala znovu. „Bála jsem se, že o tebe přijdu a že tě už nikdy více neuvidím.“
Pousmál se.
„Zdálo se mi o tobě,“ přiznal po chvíli. „Zdálo se mi, že na mě voláš a křičíš.“
„Hm,“ přikývla okamžitě. „Miluju tě.“