Gaaro!Osud nelze změnit 23: kamenný náhrobek - (konec)
„Otoo-san! Otoo-san!“ Sotva čtyřletý chlapec s roztaženýma rukama bežel k muži stojícímu na velké pláni. Bylo to jediné místo ve vesnici, kterou pokrývala chabá zeleň.
Zrovinka zapadalo slunce. Byl to krásný pohled. Tolik plný vzpomínek a smutku.
„Otoo-san!“ Chlapec k němu konečně dorazil.
Zvedl hlavu vzhůru, aby se podíval do jeho tváře s prázdným, zamyšleným výrazem.
Chlapcovi pastelově zelené oči se smutně zúžily. Svěsil hlavu, že ho jeho otec neposlouchá a malou nožkou lehce kopl do kamínku před ním. Konečně tak upoutal mužovu pozornost.
Pohladil ho po modrých, inkoustových vlasech, které zdědil po své matce.
„Otoo-san, kdy se vrátí okaa-san,“ zeptal se chlapec tiše, aby nevyrušil tu podivnou atmosféru, která kolem panovala.
Gaara neodlepil oči od kamenného náhrobku, před kterým teď se svým synem stál.
Měla ráda tohle místo, protože tady rostly stromy a chabá tráva. Ona, ležící pod tím kusem kamenu, který je jediný co mu po ní zbylo.
„Ještě nějaký čas zůstaneme sami,“ odpověděl mu kazekage.
Konečně se odvážil podívat se na svého potomka. Byl její přesná kopie stejně jako jeho stejně stará sestra. Jen oči měli po něm, ale nehrálo to žádnou roli. Jeho dvojčata se pyšnila stejnými povahovými rysy jako jejich matka.
„Maminka nás nemá ráda?“ ozvalo se jím za zády smutným, jemňoučkým hlasem.
Holčička se stejnou barvou vlasů jako její bratr a staženými do dvou copánků se nechápavě dívala na svého otce, který se k ní otočil.
„Maminka vás miluje,“ odpověděl po několika sekundách.
Jako vždy když jeho děti položili některou z takových otázek, oči se mu zalily slzami.
„Tati ty pláčeš?“ vypískla holčička a vrhnula se ke Gaarovi. Objala jeho nohy, protože dál nedosáhla a zvedla k němu hlavu.
„Ne,“ odporoval. „Jen mi něco spadlo do oka.“
„A vrátí se maminka?“ Dožadoval se odpovědi jeho syn.
„Jednou jí určitě všichni zase uvidíme.“
Hřbetem ruky si otřel slzy a snažil se povzbudivě usmát na své ratolesti.
Vlasy modré jako inkoust kontrastovaly s bílým polštářem a dekou stejně jako bledá pleť.
Yuti si unaveně povzdechla a zatetelila se v peřinách. Nebavil jí neustálý odpočinek, který musela chtě nechtě podstupovat. Už to bylo vážné. Nemoc jí pomalu přemáhala a jí nezbylo nic jiného než zůstat ležet a čekat na konec. Měla dvě krásné, malé děti, milujícího manžela, měla celou skvělou rodinu.
Otřela si čelo od potu. Znovu měla horečku, když zakašlala bolelo to. Bylo to jako bodání nožů a krev, kterou pokaždé vykašlávala tomu dávala velkou věrohodnost.
„Myslím, že už mi nezbývá moc času,“ šeptla jednou večer, když Gaara seděl u její postele.
Sedával tam většinu času, hodně nedbal na své povinnosti kazekageho.
„Nemluv hlouposti,“ zakýval hlavou. „Uzdravíš se.“
Věděl, že to tak není. Že opravdu zbývá málo času, ale nikdy nechtěl dovolit, aby zhasl ten plamínek plamínek naděje.
Pohladila ho jemně po tváři a pokusila se o úsměv. Byl tak chabý, ale přesto šťastný.
Ano, byla šťastná. Za všechno co získala a co má. Nikdy předtím si nemyslela, že by se to mohlo stát. Ale každé štěstí si vybere svou daň. Dříve nebo později. Je jen na člověku jak se s tím smíří a jak moc velkou cenu je ochoten zaplatit.
Ona se smířila. Nenamítala nic na to, že onemocněla. Přála si sice žít takovým životem déle, ale nebylo to možné.
„Mám pro tebe nehezkou zprávu,“ oznámil po chvíli Gaara. Jeho výraz byl trochu nesouhlasný, jakoby jí to ani nechtěl říkat. „Uchiha Itachi zemřel.“
Yuti se nadechla. „Itachi?“ zašeptala potichu. „Jak zemřel?“
„Uchiha Sasuke.“
„Myslela jsem si to,“ Odvrátila trochu hlavu. „Nakonec to byl Itachi kdo mě opustil jako první. Tak jsem si to nepřála.“
Chytil jí za ruku, když jí slzy stékaly po tváři. Zemřelo mnoho jejích přátel, ale Itachi, ten byl neobyčejný.
„Prosím postarej se o naše děti, o všechno co jsme milovali.“ Otočila k němu náhle hlavu.
Za několik málo minut usnula. Byla tolik unavená, že už se dál nemohla udržet.
Kdo ale tušil, že se ráno už neprobudí? Že zůstane ležet v bílém povlečení s mírným úsměvem na rtech? Vypadala jako panenka. Jako hvězda. Jako princezna, která usnula hlubokým spánkem, ale ani princ jí nedokáže probudit.
„Zase jste mi utekli!“ káravý hlas se ozval několik metrů za zády kazekageho rodiny. „Je čas na koupel a spánek!“ Ukázala na oba prstem a děti se k ní bez remcání přiloudaly.
„Díky Temari,“ hlesl Gaara. „Přijdu vám dát dobrou noc.“ Usmál se na své ratolesti.
Držel se dokud tady někdo byl, ale jakmile se všichni vypařili, padl na kolena. Zabořil své prsty do řídké trávy a konečně nechal volný průchod svým pocitům.
Chodil tady den co den. Pokaždé to bylo stejné. Už několik měsíců. Pokaždé se ho zmocnila stejná vlna bolesti jakoby to bylo poprvé. Myslel si, že se to alespoň trochu zmírní, ale nebylo to tak. Stačilo se podívat na náhrobek se jménem. Vzpomenout si na vůni, hlas a nebo jen úsměv. Bylo to správné? Přišel o nejmilovanější osobu na celém světě. Nedokázal jí ochránit, postarat se o ní. Nenáviděla ho snad? Nevěděl. Netušil na co myslela, když umírala, nebo co se jí zdálo. Ale i přesto se usmívala. Položil na kámen květinu, kterou utrhnul v jednom ze skleníků. Postavil se na nohy s znovu si utřel slzy. Slunce už skoro úplně zapadlo, znamenalo to, že je jako každý den čas jít.
„Sbohem,“ zašeptal a otočil se zády k hrobu. „Sbohem navždy, Yuti.“
Když jsem si přečetla nedávno tuhle svou sérii od začátku, musela sem se smát. Byla tak, jíná. Ty první díly stály fakt za houby. Vážně sem se bušila do hlavy, co sem to v tu chvíli plodila. Myslím, že tady jde krásně poznat, že jsem se zlepšila. Že další části jsou úplně jiné, postupem se zlepšují a nakonec se odklonily úplně od toho co sem psala. Ne dějem, ale stylem psaní.
Chtěla bych tímto poděkovat všem. Každému, kdo si jí přečetl, zanechal koment a nebo jen o ní pohledem zavadil. Tahle povídka pro mě strašně moc znamená. Píšu jí vlastně skoro od té doby co sem přišla na Konohu. Myslím, že už nikdy nic takového nenapíšu a ani nechci napsat. Má to pro mě zvláštní význam a je mi jedno jestli se někomu ta série líbí nebo nelíbí ani já nedokážu říct jak to je.
Chci ji věnovat jednomu člověku. Yamatě no Orochi-sama. Za to, že mě tenkrát povzbudila když jsem začla psát, protože sem se trochu ulekla () a dodávala mi sebevědomí, díky kterému sem dokázala vkládat ty své bláboly.
A ještě něco.. Pokud si tento díl přečtete, zanechte alespoň komentař ve stylu " byl sem tu" nebo třeba jen pár teček. Budu tak vědět, že to nebylo zbytečné a že je moje práce k něčemu dobrá..
Ještě jednou...děkuju..
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Bylo to krásné, moc mě mrzí že umřela...
=')
Skvělá to povídka! Musím říct, že si mne tady na konci pěkně rozplakala...
Súper poviedka ale mohlo to skončiť happy endom.
Nádherná povídka...Sice ten konec mě překvapil...Ale povedlo se ti pěkné zakončení serie...
Můj sen je sen a ten kdo tvrdí, že sny jsou od toho, aby se plnily, tak ten lže víc, než samotné peklo.
Tuto větu vytvořila camelia, v povídce Když andělé pláčou.Proto mé uznání.
Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.
[Nepřišlo mi správné psát koment jinam než nakonec]Je to skvělá povídka ale ten konec .
Oficiálnš jsem Jashinistkou!!!
Říkali mi že žiju fantasií. Skoro jsem spadla ze svého jednorožce
Učitelé tomu říkají opisování. My týmová práce.
Škola není hospoda aby se v ní vysedávalo každý den.
Život je jako žebřík do kurníku. Krátkej a pos.anej.
Otázka: Co škola? Odpověď: Pořád stojí, sv.ně.
Jě těžké být deb.lem, konkurence je příliš veliká.
Kto mlčí, nemusí vždy souhlasit..
Možná jen někdy nemá chuť diskutovat s idiotama.
V rádiu mi hrala tak smutná hudba, ešte keď Yuti zomrela Chudák Gaara Strašne krásna poviedka, myslím, že som lepšiu ešte nečítala
Více říci nemohu. NÁDHERA
Bože to je tak krásne. Neviem čo k tomu dodať a máš vážne úžasný štýl písania. A teraz ak dovolíte idem sa vyplakať. Tak teda prajte mi aby mi nedošli vreckovky
I am ANGEL !!!
ja vedela ze to tak zkonci ze ona zemre
cetla sem to vsechno celej den a vyplatilo se to za tenhle nadherny a smutny konec
muzu zmenit styl muzu zmenit uces ale me nikdo menit nebude!!!
tyto slova NIKDY nevezmu zpet to je ma cesta ninji!
デイダラ
サソリ
jo a jsem anti NaruSaku takže bacha!
Aaaaaaaa...plakala som:( smutne ale krasne fakt...patri medzi moje naj.D
Úplne že super poviedka Na konci som sa vážne rozplakala /som taká Happy Endová/. Myslím že patrí k jedným z najlepších poviedok na Konohe. Dúfam že aj moja poviedka bude aspoň z polovice taká dobrá ako tá tvoja. Pri tejto poviedke som cítila presne to čo Yuti a všetky ostatné vedľajšie postavy + Gaara. Poviedku som prečítala za 20 min. A určite si ju za pár mesiacov znovu prečítam
~FC for mestekova~
Moje FanFiction
toto bola krásna poviedka .. úplne vážne a to že to malo smutný koniec je len plus.. pretože takých poviedok je len veľmi málo
Byla to nádhera četla jsem snad všechny povídky na konoze a tahle byla jedna z těch nej, na konci mi po tvářích tekli kapky slzy nedokázala jsem je udržet,píšeš fakt skvěle jen škoda toho konce chtěla jsem aby byli spolu díl no co už
I LOVE ANIME FOREVER!
Bola to poviedka,prvá poviedka ktorá ma zaujala takže som ju prečítala celú,úžasné,dúfam že budu dalsie.
poviedka je super ale, chdte do pr... s takými koncami D-:
Všichni píšou tak dlouhé komentáře až je to depresivní, protože mně na vyjádření všeho stačí jen jedno slovo: Famózní.
prave som docitala celu seriu ...trvalo mi to asi 3 hodiny ked nepocitam prestavky ..musim povedat ze toto je zatial prva FF z ktorej sa mi na konci do oci vhrnuli slzy...moc krasna poviedka a fakt ma tesi ze som ju objavila
aaah, to byla podpásovka...takhle mě rozbulet...byla to naprosto úžasná sériovka s úchvatným smyslem pro výběr slov a vystihnutí atmosféry... napnutá jsem byla až do konce a asi se vrhnu na další z tvých FF
Cinkl..nádherná povídka..brečela jsem jak mimino které nemá svůj dudlík
Prekrasne, naprosto strhujici. U nekterych dilu jsem i uprimne brecela. Moc pekna serie
Moje dílka:
Málokdy brečím, ale teď ano. Muliju smutné konce a přesto jsem z nich tak... smutná. Ale díky za tuhle sériovku, protože je vážně nádherná a dodala mi chuť dopsat to, co jsem začala. Děkuji, senpai.
je nás vííc
Málokdy brečím, ale teď ano. Muliju smutné konce a přesto jsem z nich tak... smutná. Ale díky za tuhle sériovku, protože je vážně nádherná a dodala mi chuť dopsat to, co jsem začala. Děkuji, senpai.
Tos mi neměla dělat Cinkl-san to je hrůza T.T*brečí jak mimino*
áá promiň:D ale ten konec byl plánovaný už od začátku:D
*Lavi. He is pretty cool, you know*
♫MůjsvětDivů♫ **Kdo žije bez fantazie, není člověkem**
to je vážně úžasná série...moc se ti to povedlo
92% teenagerů poslouchá hiphop. Jestli patříš k zbylým 8%, přidej si tohle do podpisu
95% teenagerů by brečelo, kdyby vidělo Zaca Efrona na vrcholu mrakodrapu, kde by se chystal skočit. Zkopíruj a vlož si to do podpisu pokud patříš k těm 5%, kteří by si přinesli popcorn a řvali by skoč, skoč !!! A o Miley Cyrus to platí taky!!!
Lidi,
Děkuju moc za vaše komentáře, které mi dávají odvahu psát dál..
Nikdy bych nečekala, že tahle povídka jich tolik dostane:)
Jste vážně skvělí *_*
*Lavi. He is pretty cool, you know*
♫MůjsvětDivů♫ **Kdo žije bez fantazie, není člověkem**
je to vazne moc hezka povidka, jen mi je Gaary lito, ale i takovy je zivot............jinak jen tak dal
tak to byla vynikající povídka!
tenhle konec jsem teda opravdu nečekala - škoda že to takhle dopadlo, ale tak je to i v reále, věci nejsou tak, jak si přejeme... ani nejde slovy vyjádřit, jak se mi to líbilo
Come into my world, see through my eyes. Try to understand... Přijď do mého světa, podívej se mýma očima. Snaž se pochopit...
Todle byla jedna z mych oblibenych seriovek skoda ze uz skoncila.. opravdu se Ti povedla !!