Cesta odpuštění 23

MISE DOKONČENA

„Tak co píšou?“ optala se zvědavě Kasumi, když uviděla Sakuru jak míří na zahradu.
„Na místě by měli být asi až za dva až tři dny. Zatím je nepotkaly žádné problémy a Naruto vás pozdravuje,“ vylíčila část vzkazu.
„To je od něj milé,“ usmála se Kasumi a vrátila se zpět ke stánku. Sakura si tak trochu oddychla, že se jí nevyptávala na to jestli ještě něco nepsali. Nerada lhala, ale říct jí o zbytku vzkazu nechtěla. Chvíli se jen tak procházela zahradou a přemýšlela. Byla na zahradě tak dlouho, že si to ani neuvědomila. Když se zadívala do dálky, uviděla krásný západ slunce a vzpomněla si jak jeden podobný sledovala s Narutem v Konoze na hlavách Hokage. Při té vzpomínce se opět začala cítit osamělá, a tak se raději vydala do domu.

Třetí den od poslání vzkazu to už Naruto nevydržel a zeptal se otráveně: „Kdy už tam dorazíme?“
„Právě teď jsme přešli hranice a jsme v zemi Vírů. V hlavní vesnici bychom měli být kolem poledne,“ řekla a otočila na něj hlavu Fuzuki.
„Tak to je super,“ zaradoval se Naruto.

A vážně přesně jak Fuzuki řekla, chvíli po poledni se před nimi objevili velké ochranné zdi a obrovská brána podobná té v Konoze. Byla velmi hezky zdobená. Měla všude vyřezané různé ornamenty, ale nejvíce převažoval jeden, který měl podobu spirály. Úplně nahoře byl veliký znak země. Byla to vážně obdivuhodná práce pravděpodobně velkého mistra. Naruto jen zíral a prohlížel si bránu.
„Jsme tady,“ řekla vesele Fuzuki.
„To je krása,“ řekl s obdivem Naruto.
„Naprostý skvost,“ řekl Yamato a žasl nad precizně a dokonale vyřezané tvary.
„Tak dlouho jsem ji neviděla, že jsem málem zapomněla jak je nádherná,“ poznamenala Fuzuki a vydala se do vesnice. Ostatní jí hned následovali.
„Hej, počkejte,“ ozvalo se za nimi. Všichni otočili tím směrem hlavy. A všimli si malé budky, která stála hned za bránou. Seděli v ní dva ninjové, byli na stráži. Jeden spal a druhý na ně volal, ale vypadalo to jako by právě vstal.
To je jak u nás, pomyslel si Naruto a musel se zasmát.
„Počkejte,“ zavolal ještě jednou a přiběhl k nim.
„Vy jste až z Konohy,“ podivil se když spatřil jejich čelenky. Pak mu zrak spadl na starší dámu a jen vyvalil oči.
„Fuzuki - sama jste to opravdu vy?“ řekl a nemohl uvěřit svým očím.
„Ano, jsem a vracím se domů,“ řekla s úsměvem na tváři.
„Uzukage - sama bude velmi rád až vás uvidí,“ řekl nadšeně ninja.
„To jistě,“ odpověděla Fuzuki a rozešla se směrem do města. Město bylo tak trochu podobné Konoze. Procházeli rušnými ulicemi plnými obyčejnými lidmi i ninji. Po chvíli došli k veliké budově ve středu města. Vypadala stejně honosně jako brána.
„Nic takovýho jsem nikde a vlastně nikdy neviděl,“ řekl uchvácený Naruto.
„To taky jinde než tady neuvidíš. Je to stará tradice z dávných dob, ale dnes už se nikde moc nedělá, protože je to velmi těžké a trvá mnoho let než zcela ovládneš tu složitou techniku,“ vysvětlovala Fuzuki.
„Je to vážně zajímavé. Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl,“ řekl Yamato.
„Škoda jen, že to neuvidí Sakura - chan,“ poznamenal trochu smutně Naruto.
„Nebuď smutný, třeba sem jednou Sakura taky zavítá,“ usmála se na něj Fuzuki.
„Tak pojďte,“ řekla a vešla do budovy.
Budova měla několik poschodí. Na žádném z nich se nezdrželi víc než museli a stoupali stále víš a víš až už před nimi žádné schody nebyly. Vydali se dlouhou chodbou. Na konci byly opět velmi krásně zdobené dveře ve stejném stylu vstupní brány. Fuzuki lehce zaklepala.
„Dále,“ ozval se hluboký mužský hlas. Fuzuki otevřela dveře a všichni vešli do místnosti. Místnost nebyla nijak zvláštní všude kolem stěn byly velké police s knihami a svitky, ale jedna zeď byla bez polic. Na bílé stěně viseli fotografie všech dosavadních Uzukage této vesnice. A vzadu na druhém konci místnosti u velkého okna seděl starý muž. Teprve když uslyšel, že se dveře zavřely, zvedl oči od nějakých dokumentů a podíval se na příchozí. Když spatřil starší ženu, usmála se a opřel se do židle.
„Fuzuki - chan rád tě vidím. Co ty tady?“ řekl hlubokým milým hlasem.
„Vracím se domů Asamo,“ odpověděla s úsměvem.
„No to rád slyším, taky bylo načase,“ zasmál se.
„Abych nezapomněla, tohle byl můj doprovod na cestě. Nebýt jich, tak jsem se sem málem nedostala. Ti zmetci z Kamenný nemají žádnou úctu ke starším lidem. Tohle je Yamato - taicho, Sai a Uzumaki Naruto,“ představila je.
„Uzumaki… ty musíš být syn Kushiny,“ řekl překvapeně Uzukage.
„Ano jsem,“ ujistil ho Naruto.
„Máš stejně laskavé oči a úsměv po matce,“ řekl.
„Jo to říkají všichni co jí znali,“ řekl trošku otráveně Naruto.
„Tak mi zatím půjdeme,“ řekla Fuzuki.
„Ale počkej chci slyšet jak si se měla a co se za tu dobu stalo,“ řekl prosebně Asama.
„To počká,“ řekla rázně a odešla spolu s ostatními ven.

„Je to hrozný i po těch dvaceti let se vůbec nezměnil, je pořád stejně zvědavý,“ vzdychla si Fuzuki, když vyšli z budovy.
„Jak to, že ho tak dobře znáte?“ zeptal se zvědavě Naruto.
„Jako malí jsme byli spolu v jednom týmu,“ odpověděla rozešla se.
„Kdy hodláte vyrazit na cestu zpět?“ optala se Fuzuki Yamata.
„Asi co nejdříve,“ řekl Yamato.
„Tak se půjdeme najíst a potom si můžete odpočinout u mě,“řekla, „a potřebovala bych si potom na chvíli vypůjčit Naruta,“ dopověděla Fuzuki, tak aby jí slyšel jen Yamato.
„Dobře,“ řekl kapitán.
„Znám jedno bistro, kde dělají výborný ramen, teda jestli ho za tu dobu co jsem tu nebyla nezrušili,“ řekla Fuzuki.
Zanedlouho dorazili k malému stánku.
„Tak to vypadá, že se najíme,“ řekla vesele Fuzuki.
„To je skoro jako Ichiraku Ramen,“ radoval se Naruto a vešel dovnitř jako první.
Všichni se najedli dosytnosti, zaplatili a vydali se k Fuzuki domu.
„Do tohohle bistra ráda chodila tvá matka, dalo by se říct, že tam trávila snad každou volnou chvilku. Tvůj otec zase pro změnu velmi rád chodil do Ichiraku Ramen,“ smála se Fuzuki.
„Hmm už vím proč ramen tak miluju, asi to bude dědičný,“ řekl Naruto a všichni se rozesmáli.

Po chvilce dorazili k malému domku.
„Tak jsme tady,“ řekla, zaštrachala v tašce a vyndala klíč. Odemkla a poslala je dál. Dům nebyl nijak velký, ale vevnitř byl velmi útulný. Všude byla opravdu velká vrstva prachu a v rozích byly pavučiny.
„Trošku nepořádek,“ poznamenala Fuzuki, „no to nevadí, vy si tady udělejte pohodlí jako doma a ty Naruto pojď se mnou.“
„Co proč?“ ptal se.
„Nic neříkej a pojď,“ řekla a vlekla ho zpátky ke dveřím.
„Kam to jdeme?“ ptal se zase.
„Chci ti něco ukázat,“ řekla. Naruto se na nic už nevyptával a mlčky šel vedle ní.
„Tak jsme tady,“ řekla, když zastavila před jedním z domů v ulici.
„Tady bydlela tvoje matka,“ řekla a podívala se na Naruta.
„Je to hezký dům,“ řekl pouze.
„Po smrti Kushininých rodičů zůstal prázdný a nikdo tam nebydlí, tak když se tu někdy ukážeš a nebo budeš potřebovat střechu nad hlavou víš kam jít. Teď když jsem zpět se o ten dům postarám, takže si nemusíš dělat starosti,“ řekla s úsměvem na tváři a čekala jak bude Naruto reagovat.
„Moc děkuju,“ řekl a objal jí.
„Chceš se podívat dovnitř?“ zeptala se, když jí pustil.
„Hai.“
Otevřela vrátka a šli po kamenem vydlážděné cestičce. Ke dveřím vedli tři schody. Když je vyšli, Fuzuki se zastavila a prohlížela si pozorně zem před sebou.
„Máte klíč?“ zeptal se nejistě Naruto. V tom se Fuzuki sehnula k zemi a rukou přejela pár velkých hladkých kamenů.
„Tak na tohle se dívej a nezapomeň,“ řekla, když narazila na kámen, který hledala. Odklopila ho a zpod něj vyndala malý klíč a usmála se na Naruta. Vstala a odemkla. Vešla dovnitř a Naruto jí následoval. Celý dům prošli. Byl velmi hezky zařízený a nic tam nechybělo. Vstupní dveře a dveře do Kushinina pokoje byly zdobeny podobně jako dveře vedoucí do kanceláře Uzukage. To Naruta zaujalo, a tak se zeptal: „Kdo vyřezal ty dveře?“
„Víš tvůj dědeček Matsuo a babička Kimiko byli jedni z mála kdo ovládali techniku řezby dřeva. I tvoje matka se odmala učila a docela jí to šlo a její dveře do pokoje bylo její první velké dílo,“ vysvětlovala.
„Aha,“ řekl.
„No vše zůstalo, tak jak si to pamatuji,“ řekla Fuzuki.
Naruta ale nejvíce zaujala jedna stěna v obývacím pokoji. Byla doslova poseta různými fotografiemi. Naruto si je se zájmem prohlížel.
„Ach ano, tady jsou všechny fotografie od Kushinina narození. Začátek je vlevo,“ řekla a Naruto přešel k levé části. Byli tam fotky jeho matky od miminka až po její svatbu s otcem. Na úplně poslední fotce byl Minato s Kushinou. Oba se smáli a vypadali velice šťastně. Naruto si, ale všiml, že jeho matka měla v tu dobu pěkně velké bříško. Fuzuki přišla k němu a než se stačil zeptat řekla: „Ano tvá matka v té době čekala tebe. Byla v sedmém měsíci a byla to poslední fotka co poslala rodičům.“
„Její matka a tvoje babička v tu dobu byla těžce nemocná, takže nemohli přijet ani na svatbu, a tak jim tvá matka posílala s dopisy i fotky. Ještě než si se narodil, nemoci podlehla. Tvůj dědeček z toho byl velmi nešťastný a když se k němu doneslo, že mu zemřela jeho dcera a vnuk, bohužel tak to překroutila Konoha, byl na tom velmi špatně. Asi dva měsíce od té zprávy zemřel.“
„A proč? Co se mu stalo?“ ptal se smutně Naruto.
„Podle zprávy co jsem dostala, ho prý přepadla banda zlodějů. Bránil se, ale oni ho nakonec přeprali, okradli a brutálně zbili. Když ho lidé našli, rychle ho převezli do nemocnice, ale bylo pozdě, zemřel,“ vysvětlovala opatrně Fuzuki.
„Co se vlastně stalo rodičům mého otce?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Minato, tvůj otec mi pouze řekl, že byli zabiti při misi, když byl ještě malý,“ řekla.
„Zavedla byste mě na hřbitov? Chtěl bych vidět, kde leží babička s dědou,“ řekl Naruto.
„Ale jistě,“ odpověděla mu Fuzuki. Vyšli ven z domu a poté co Fuzuki zamkla, dala klíč opět pod jeden z placatých kamenů. Po chvíli dorazili na veliký hřbitov. Všude kam se Naruto podíval byly především náhrobky z bílého mramoru, i když sem tam se našel i z černého.
„Naruto nemohla jsem se bohužel dostavit ani na jeden pohřeb tvých prarodičů, takže nevím kde jsou pochováni. Budeme to muset najít,“ řekla. Naruto jen přikývl a vydal se mezi hroby hledat. Asi po čtvrt hodině hledání se Naruto dostal až na menší kopec co byl vzadu hřbitova a pak spatřit to co hledal. Byl to krásný velký náhrobek z bílého mramoru a jako jediný na hřbitově byl porostlý břečťanem. Hezkým černým písmem bylo napsáno „Zde leží Kimiko a Matsuo Uzumaki, skvělí lidé na které nikdy nezapomeneme.“
Fuzuki přišla k Narutovi a stejně jako on si prohlížela náhrobek.
„Naruto víš proč je jako jediný porostlý břečťanem?“ ptala se ho Fuzuki.
„Ne to nevím,“ odpověděl Naruto a podíval se jí do očí.
„Oba dva milovali břečťan a jestli sis všiml, tak celá jedna strana domu, která je do zahrady je porostlá břečťanem,“ řekla.
„Aha,“ řekl pouze.
„Asi bychom se měli už vrátit,“ řekla Fuzuki a jemně mu sevřela rameno.
„Hmm,“ zamumlal Naruto.

Když se vrátili zpět do domu byl skoro večer a Narutovi začalo kručet v břiše. Vyzvedli Yamata a Saie a šli se najíst.

„Kdy vyrazíme?“ ptal se Sai při cestě zpět do domu.
„Zítra brzo ráno,“ odpověděl Yamato.

Poté co dorazili do domu, pomohli Fuzuki vytřít podlahu, kde si potom roztáhli spacáky a šli spát.
Ráno vstávali časně. Rychle si sbalili a připravili na cestu zpět.

„Moc vám děkuji za všechno co jste pro mě udělali. Vyřiďte moje díky i Sakuře,“ děkovala jim.
„Vyřídíme,“ řekl Yamato.
Fuzuki přišla k Narutovi, pevně ho objala a pošeptala: „Dávej na sebe pozor a nepouštěj se do něčeho nebezpečného sám a po hlavě.“
„Nebojte,“ řekl potichu Naruto.
„Tak jdeme,“ zavelel Yamato, když ho Fuzuki pustila.
„Hodně štěstí,“ zavolala na ně ještě. Naruto se otočil a zamával jí.

Dny ubíhaly pořád stejně a Sakura začala být z toho stereotypu otrávená. A tak podle toho jak jí to noha dovolila začala trénovat. Kasumi z toho neměla moc velkou radost, ale co jí zbývalo, Sakura se prostě rozhodla.

Kdybych byla silnější dokázala bych se ubránit a teď bych neměla tohle pitomé zranění, říkala si v duchu Sakura při tréninku.
Už abych byla zpátky v Konoze a Tsunade - sama se mi podívala na tu nohu, pomyslela si, při pocitu jako by jí do rány někdo zabodl nůž. I přes tu bolest trénovala dál.
Večer u večeře vypadala Sakura ustaraně. Kasumi si toho všimla a zeptala se: „Děláš si ně starosti viď?“
„Ano, vždyť už je to skoro dva týdny od té doby co odešli,“ řekla Sakura.
„Neboj se, uvidíš budou tady co nevidět,“ povzbuzovala jí.
Když společně uklidili po večeři, Sakura šla do svého pokoje. Stoupnula si k oknu a pozorovala hvězdy. Po chvíli se převlékla a lehla si na postel. Dívala se do stropu a přemýšlela o všem možném až usnula.